Sasanka hajní

Biocenóza (společenstvo) je soubor populací všech druhů rostlin, živočichů, hub a mikroorganismů, které žijí v určitém biotopu , existují mezi nimi určité vztahy.

Struktura biocenózy:

• Zoocenóza - živočišná část biocenózy
• Fytocenóza - rostlinná část biocenózy

Biotop neboli stanoviště je biotické (živé) i abiotické (neživé) prostředí, ovlivněné a pozměněné živou složkou přírody - biotou. Můžeme ho chápat jako společné prostředí určitých složek biocenózy, tedy soubor všech vlivů, které vytvářejí životní prostředí všech zde žijících organismů.

Informace čerpány z wikipedia.

Caltha palustris

Blatouch bahenní (Caltha palustris) je bylina rostoucí na podmáčených stanovištích od nížin do hor.

Blatouch bahenní je vytrvalá bylina s přímou, někdy vystoupavou kořenící lodyhou. Dorůstá výšky 30 až 50 cm, výjiměčně dosahuje 1 m. Dolní listy jsou řapíkaté, horní až přisedlé. Čepele listů jsou srdčité až okrouhlé, pilovité. Květy mají žlutou barvu. Rostlina je mírně jedovatá.

Kvete od dubna do června. Květy jsou leskle žluté, pětičetné, nerozlišené na kalich a korunu. Plodem je mnohosemenný měchýřek. Rostlina je chráněna.Patří do čeledi pryskyřníkovitých.

Občas se pěstují jako okrasné rostliny plnokvěté kultivary, někdy i s květy zabarvenými do oranžova. V minulosti se sušená nať (Herba calthae palustris) používala jako močopudný prostředek a projímadlo. Dnes se využívá jen omezeně a to v homeopatických prostředcích.

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  
• Řád: pryskyřníkotvaré (Ranunculales)
  
• Čeleď: čemeřicovité (Helleboraceae)
  
• Rod: blatouch (Caltha)

Castor fiber

Bobr evropský Castor fiber je velký zavalitý hlodavec s hustou srstí a dlouhým plochým ocasem. Je velmi přizpůsoben vodnímu životu, rád si staví soustavy kanálů a hrází. Jeho potravu tvoří kromě bylin i větvičky a lýko. 

Bobr evropský má hmotnost až 30 kg, po jihoamerické kapybaře je druhým největším hlodavcem. Tělo má pokryté velmi hustou černohnědou srstí. Její hustota je 300 chlupů na mm2. Je dokonale přizpůsoben životu ve vodě díky plovacím blanám, které jsou na zádních končetinách, a uzavíratelným nozdrám. Uzavřít může také tlamu ihned za řezáky, které tak může ve vodě plně využívat. Oči jsou před vodou chráněny průhledným víčkem-mžurkou. Vedle toho má i žlázu vyměšující látku, která impregnuje srst. Pod vodou je schopen setrvat až 20 minut. Dovede uchopovat předměty. Má pátý částečně protistojný prst na předních končetinách, čehož využívá při stavbě svého obydlí. 

Bobr evropský se živí bylinami, ale také lýkem a větvičkami topolu a vrby. Nevadí mu však ani kůra stromů, jiné dřeviny a nepohrdne ani úrodou kukuřičného nebo řepného pole. V létě dává přednost bylinnému patru. Toto období také využívá pro nahromadění potravy na zimu. 

Po 107denní březosti se samici rodí v květnu nebo v červnu 2 - 5 mláďat, která pak dva roky zůstávají v mateřské kolonii, která je tvořena rodiči a letošními+loňskými mláďaty. Po té zakládají novou kolonii. 

Bobři jsou aktivní po celý rok, nemají zimní spánek. Nejvyšší věk je cca 35 let. Nejčastěji kácejí kmeny s průměrem 5-8 cm, ale poradí si i s kmenem 70 cm v průměru. 

Bobr evropský neužívá stromů jen k potravě. Když si nemůže udělat obydlí v podzemí, může strom pokácet a použít jej jako základ svého hradu (2,5 m vysokého a 3 m širokého), který tvoří hráz na potoce nebo řece, kde se rozhodl usídlit. Ze svého hradu vyrážejí hned po setmění a vracejí se až pozdě k ránu. Jejich práce má i kladný vliv na místní druhovou rozmanitost. V důsledku pokácení některých stromů dojde k prosvětlení území, které se pak stává vhodnějším pro mnohé druhy, zejména ptáky. Obecně jim vyhovují místa s mírně tekoucí vodou a břehy porostlé měkkými dřevinami jako je vrba, olše, osika, bříza nebo topol. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: Živočichové (Animalia)
  
• Kmen: Strunatci (Chordata)
  
• Třída: Savci (Mammalia)
  
• Řád: Hlodavci (Rodentia)
  
• Čeleď: Bobrovití (Castoridae)
  
• Rod: Bobr (Castor)
  
• Druh: Bobr evropský (Castor fiber) 

Blatouch bahenní

Blatouch bahenní (Caltha palustris) je bylina rostoucí na podmáčených stanovištích od nížin do hor.

Blatouch bahenní je vytrvalá bylina s přímou, někdy vystoupavou kořenící lodyhou. Dorůstá výšky 30 až 50 cm, výjiměčně dosahuje 1 m. Dolní listy jsou řapíkaté, horní až přisedlé. Čepele listů jsou srdčité až okrouhlé, pilovité. Květy mají žlutou barvu. Rostlina je mírně jedovatá.

Kvete od dubna do června. Květy jsou leskle žluté, pětičetné, nerozlišené na kalich a korunu. Plodem je mnohosemenný měchýřek. Rostlina je chráněna.Patří do čeledi pryskyřníkovitých.

Občas se pěstují jako okrasné rostliny plnokvěté kultivary, někdy i s květy zabarvenými do oranžova. V minulosti se sušená nať (Herba calthae palustris) používala jako močopudný prostředek a projímadlo. Dnes se využívá jen omezeně a to v homeopatických prostředcích.

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  
• Řád: pryskyřníkotvaré (Ranunculales)
  
• Čeleď: čemeřicovité (Helleboraceae)
  
• Rod: blatouch (Caltha)
  

Ostřice chlupatá

Ostřice chlupatá (Carex pilosa Scop.) je druh jednoděložné rostliny z čeledi šáchorovité (Cyperaceae). 

Jedná se o rostlinu dosahující výšky nejčastěji 30-50 cm. Je vytrvalá netrsnatá s plazivými oddenky a tenkými výběžky, často vytváří rozsáhlé porosty. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je kratší nebo stejně dlouhá jak listy, nahoře ploše trojhranná a spíše hladká. Čepele jsou asi 5-10 mm široké, ploché. Jsou chlupaté, zvláště je nápadná řada brv na okraji listu. Pochvy dolních listů jsou nachově hnědé, nerozpadavé, bezlisté. Ostřice chlupatá patří mezi různoklasé ostřice, nahoře jsou klásky čistě samčí, dole čistě samičí. Samčí klásek bývá pouze jeden, samičí jsou většinou 2-3, vzácněji až 4. Samičí klásky obsahují jen 7-20 květů, zvláště dolní klásek je celkem dlouze stopkatý. Listeny jsou kratší než klas, dolní zřetelně pochvatý. Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 3. Plodem je mošnička, která je asi 3,5-5 mm dlouhá, zelená až bledě hnědá, slabě trojhranná a trošku žilkovaná, zobánek je krátký, na vrcholu krátce dvouzubý. Každá mošnička je podepřená plevou, která je světle červenohnědá, na hřbetě se 3 světlejšími žilkami. V ČR kvete nejčastěji v březnu až v květnu. Počet chromozómů: 2n=44.

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: jednoděložné - (Liliopsida)
  
• Řád: šáchorotvaré (Cyperales)
  
• Čeleď: šáchorovité (Cyperaceae)
  
• Rod: ostřice (Carex)

Bobr evropský

Bobr evropský Castor fiber je velký zavalitý hlodavec s hustou srstí a dlouhým plochým ocasem. Je velmi přizpůsoben vodnímu životu, rád si staví soustavy kanálů a hrází. Jeho potravu tvoří kromě bylin i větvičky a lýko. 

Bobr evropský má hmotnost až 30 kg, po jihoamerické kapybaře je druhým největším hlodavcem. Tělo má pokryté velmi hustou černohnědou srstí. Její hustota je 300 chlupů na mm2. Je dokonale přizpůsoben životu ve vodě díky plovacím blanám, které jsou na zádních končetinách, a uzavíratelným nozdrám. Uzavřít může také tlamu ihned za řezáky, které tak může ve vodě plně využívat. Oči jsou před vodou chráněny průhledným víčkem-mžurkou. Vedle toho má i žlázu vyměšující látku, která impregnuje srst. Pod vodou je schopen setrvat až 20 minut. Dovede uchopovat předměty. Má pátý částečně protistojný prst na předních končetinách, čehož využívá při stavbě svého obydlí. 

Bobr evropský se živí bylinami, ale také lýkem a větvičkami topolu a vrby. Nevadí mu však ani kůra stromů, jiné dřeviny a nepohrdne ani úrodou kukuřičného nebo řepného pole. V létě dává přednost bylinnému patru. Toto období také využívá pro nahromadění potravy na zimu. 

Po 107denní březosti se samici rodí v květnu nebo v červnu 2 - 5 mláďat, která pak dva roky zůstávají v mateřské kolonii, která je tvořena rodiči a letošními+loňskými mláďaty. Po té zakládají novou kolonii. 

Bobři jsou aktivní po celý rok, nemají zimní spánek. Nejvyšší věk je cca 35 let. Nejčastěji kácejí kmeny s průměrem 5-8 cm, ale poradí si i s kmenem 70 cm v průměru. 

Bobr evropský neužívá stromů jen k potravě. Když si nemůže udělat obydlí v podzemí, může strom pokácet a použít jej jako základ svého hradu (2,5 m vysokého a 3 m širokého), který tvoří hráz na potoce nebo řece, kde se rozhodl usídlit. Ze svého hradu vyrážejí hned po setmění a vracejí se až pozdě k ránu. Jejich práce má i kladný vliv na místní druhovou rozmanitost. V důsledku pokácení některých stromů dojde k prosvětlení území, které se pak stává vhodnějším pro mnohé druhy, zejména ptáky. Obecně jim vyhovují místa s mírně tekoucí vodou a břehy porostlé měkkými dřevinami jako je vrba, olše, osika, bříza nebo topol. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: Živočichové (Animalia)
  
• Kmen: Strunatci (Chordata)
  
• Třída: Savci (Mammalia)
  
• Řád: Hlodavci (Rodentia)
  
• Čeleď: Bobrovití (Castoridae)
  
• Rod: Bobr (Castor)
  
• Druh: Bobr evropský (Castor fiber) 

Humulus lupulus

Chmel otáčivý (Humulus lupulus) je vytrvalá dvoudomá pravotočivá liána z čeledi konopovitých. 

Vzhled: 

Lodyhy má 2 až 6 m dlouhé drsně chlupaté. Palisty jsou téměř srostlé, listy vstřícné, dlouze řapíkaté. 

Použití:

Chmel patří k velmi starým kulturním rostlinám. Už ve středověku pojídali labužníci chmelové výhonky se solí, pepřem, octem a olejem a věřili v jeho léčebné účinky. První údaje o pěstování chmele na území ČR jsou z roku 859. Významně se o jeho rozšíření v českých zemích zasadil císař Karel IV.

Mladé výhonky chmele se dodnes někdy užívají jako zelenina (?chmelový chřest?). Z výhonků se též připravují polévky i omelety, ale nakládají se také jako zelenina.

Hlávky samičích květů (chmelové šištice) nebo extrakt z nich se používají v pivovarnictví při výrobě piva, obsahují totiž hořčiny (lupulin), které mu dodávají chuť a aroma. Jelikož květy ztrácejí po opylení na kvalitě, je třeba dbát na to, aby se ve chmelnici nevyskytovaly samčí rostliny. První historická zmínka o užití chmele pro dochucení piva pochází z listiny franského krále Pipina III. Krátkého z r. 768.

Český chmel (pěstovaný v Poohří (Žatecko), Polabí (Úštěcko) a na Hané (Tršicko)) patří k nejkvalitnějším na světě a občas bývá označován za zelené zlato. Chmelnice vedle pole s obilím Chmelnice vedle pole s obilím

Jedná se rostlinu vytrvalou (tzv.trvalku), na jednom místě vydrží 20 - 25 let.

Menší množství se využívá i ve farmaceutickém průmyslu, potravinářství a při výrobě kosmetických přípravků.

Samčí rostliny jsou při kulturním pěstění likvidovány, aby se zabránilo opylení samičích chmelových šištic, které opylením ztrácejí na kvalitě. 

Lidové léčitelství:

V lidovém léčitelství se využívá jako sedativum a také povzbuzuje chuť k jídlu. Sbírají se mladé výhonky, které zatím neprorostly na světlo a obsahují hodně vitamínů skupiny B i minerálních látek. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  
• Řád: kopřivotvaré (Urticales)
  
• Čeleď: konopovité (Cannabaceae)
  
• Rod: chmel (Humulus)
  
• Druh: chmel otáčivý (Humulus lupulus) 

Mokrýš střídavolistý

Konvalinka vonná

Konvalinka vonná (Convallaria majalis) je vytrvalá jedovatá rostlina z čeledi konvalinkovité. Je rozšířena po celé Evropě vyjma nejsevernějších a nejjižnějších oblastí, v Malé Asii a odpovídajících oblastech Asie až po Čínu a Japonsko a v Severní Americe. Jako okrasná rostlina se pěstuje i leckde mimo tyto oblasti.

Vytrvalá až 20 cm vysoká jedovatá bylina s plazivým větveným oddenkem.

Listy zpravidla dva (vzácně 3), jsou jednoduché, řapíkaté, dole s pochvovitými šupinami, elipsovitě šupinaté, celokrajné a lysé.

Kvete v květnu až červenci. Květy vyrůstají v řídkém jednostranném hroznu neseném na přímém stvolu. Jsou krátce stopkaté, nicí a vonné. Okvětí je bílé nebo nažloutle zarůžovělé, složené ze 6 srostlých okvětních lístků, je kulatě zvonkovité, s šesti odstálými až ohnutými cípy.

Tyčinek je 6, ve 2 přeslenech (3+3), gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní.

Plodem jsou jedovaté jasně červené 2-6 semenné bobule.

Jde o v České republice chráněnou rostlinu rostoucí od nížin do hor ve světlých lesích a křovinách a na horských loukách. Upřednostňuje kyselé a kypré půdy, ale často roste i na půdách vápnitých.

K otravě může dojít žvýkaním stonku či listů, nebo pojídáním červených plodů. Otrávit se lze i vodou z vázy, ve které byly konvalinky. Příznaky otravy jsou nevolnost, zažívací potíže (zvracení, průjem), zvýšeným močením a omámenost, závratěmi nebo křečemi. Při požití většího množství plodů je třeba vyhledat lékaře, neboť mohou nastat srdeční komplikace, zejména u lidí se slabším srdcem.

Konvalinka vonná (Convallaria majalis) má v zemi dužnaté oddenky, kterými se ve vhodných podmínkách rozšiřuje do svého okolí. Nejraději má kyselejší hlinitopísčité půdy v polostínu. Rozmnožuje se dělením trsů, což v praxi vypadá tak, že příslušný trs opatrně vyryjeme ze země a rukama rozlámeme na několik dílů tak, aby každý konec oddenku (puk) měl dostatečné množství kořínků. Ty pak opět zasázíme na nové místo. Nejvhodnější termín je včasný podzim (září), v nejhorším i později, pokud vydrží bezmrazé a vlhké počasí. V opačném případě je lépe zvolit časné jaro (únor - březen), kdy bývá zem dostatečně vlhká.

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: vyšší rostliny (Cormobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: jednoděložné (Liliopsida)
  
• Řád: liliootvaré (Liliales)
  
• Čeleď: konvalinkovité (Convallariaceae)
  
• Rod: konvalinka (Convallaria)
  

Dymnivka dutá

Šafrán Heuffelův

Největší výskyt šafránu na opavsku je v chráněném území Hořina.

Popis:

• šafrán Heuffelův (karpatský) je vytrvalá bylina rostoucí z podzemní hlízy
• listy jsou přízemní a čárkovitě kopinaté s bílým pruhem a rostou až po odkvětu
• z hlízy vyrůstá jeden přízemní květ
  
• okvětní lístky mají na konci temnou skvrnu
  
• kvete v březnu a dubnu ihned po sejití sněhu
• plodem je třípouzdrá tobolka

Vědecká klasifikace:

• říše: rostliny (Plantae)
  
• oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• třída: jednoděložné (Liliopsida)
  
• řád: liliotvaré (Liliales)
  
• čeleď: kosatcovité (Iridaceae)
  
• rod: šafrán (Crocus)
  
• druh: Šafrán karpatský (Crocus heuffelianus)

Binomické jméno: Crocus heuffelianus

Corydalis bulbosa

Orsej jarní

Orsej jarní (Ficaria verna, syn. Ranunculus ficaria) je bylina z čeledi pryskyřníkovitých libující si v zamokřených stanovištích (bahnité břehy vodních toků a tůní, příkopy, lučiny a křoviny.

Orsej jarní je vytrvalá bylina vytvářející kořenové hlízky. Lodyha je lysá, asi 20 cm vysoká. Listy jsou řapíkaté (přízemní dlouze, lodyžní krátce), srdčitě okrouhlé až ledvinovité, vroubkované, lesklé a lysé. V paždí dolních lístků mohou vyrůstat rozmnožovací hlízky.

Kvete od časného jara až do dubna, zřídka do května. Květy jsou samostatné, 8-12 četné, se žlutými korunními lístky a četnými nektarii.

Plodem je zakrnělá nažka. V květnu usychá celá nadzemní část rostliny, do dalšího roku se uchovávají jen podzemní hlízky a plody.

Pro vysoký obsah vitamínu C se z ní dělával salát, ale jen do doby než vykvetla, po vykvetení je totiž jedovatá.

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  
• Řád: pryskyřníkotvaré (Ranunculales)
  
• Čeleď: pryskyřníkovité (Ranunculaceae)
  
• Rod: orsej (Ficaria)

Jasan ztepilý

Jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) je většinou statný strom dorůstající výšky 30?40 metrů, případně i více, nicméně za méně příznivých podmínek může vyrůst i jako keř. Větve má šedozelené, pupeny černohnědé, vejčité, i po rozemnutí bez výraznější vůně (tím se snadno odliší od ořešáku královského, který má pupeny podobné, ale charakteristicky voňavé). Listy jsou 20?25 cm dlouhé, vstřícné, lichospeřené, 4?5jařmé s 9?13 lístky. Jednotlivé lístky jsou vejčité a kopinaté, dlouze zašpičatělé, drobně ostře zubaté, u řapíku přisedlé. Květy jsou jedno nebo oboupohlavné, nahé, v mnoha barevných variacích od bílé po různé odstíny růžové. Květenstvím je postranní lata. Plody jsou úzce podlouhlé křídlaté nažky leskle hnědé barvy rostoucí na dlouhých převislých stopkách. Kvete od dubna do května (alergologicky je středně významný). Daří se mu ve vlhkých a podmáčených lesích, nebo na sutích. Roste od nížin až po nízké horské polohy. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  
• Řád: olivotvaré (Oleales)
  
• Čeleď: olivovníkovité (Oleaceae)
  
• Rod: jasan (Fraxinus) 

Křivatec žlutý

Křivatec (Gagea Salisb.) je rod jednoděložných rostlin z čeledi liliovité v užším pojetí (Liliaceae). 

Jedná o vytrvalé pozemní byliny, s cibulemi. Některé druhy vytvářejí složené cibule s větším množstvím vedlejších cibulek. Jsou to rostliny jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou buď jen v přízemní růžici nebo v přízemní růžici i na lodyze, jsou jednoduché, přisedlé, s listovými pochvami. Čepele listů jsou celokrajné, většinou čárkovité až nitkovité, žilnatina je souběžná. Květy jsou oboupohlavné, jsou v květenstvích, ve vrcholových chocholících, někdy až ve zdánlivém okolíku, vzácněji v hroznech. Pod kětenstvím bývají 2 lodyžní listy, které jsou někdy interpretovány jako listeny, dlší listeny jsou na bázi květních stopek. Okvětí se skládá z 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech (3+3), které volné, většinou žluté až žlutozelené, jen vzácně jiných barev. Tyčinek je 6. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plodem je tobolka, semena jsou velmi četná. 

V ČR roste asi 7 druhů z rodu křivatec (Gagea). Nejběžnější je křivatec žlutý (Gagea lutea), který vyhledává spíše vlhčí stanoviště. Naproti tomu křivatec rolní (Gagea villosa), který se vyznačuje chlupatými květními stopkami, roste na sušších stanovištích teplejších oblastí a patří k silně ohroženým druhům (C2). Křivatec český (Gagea bohemica) je také rostlina sušších stanovišť teplých oblastí, kvete velmi brzy na jaře, někdy i v zimě, pokud je mírná. Patří k silně ohrožené druhy (C2), křivatec český skalní (Gagea bohemica subsp. saxatilis) roste jen na střední Moravě, je kriticky ohrožený (C1). V listnatých lesích, nejčastěji v nížinách, roste křivatec nejmenší (Gagea minima). Křivatec luční (Gagea pratensis) roste na spíše sušších místech teplejších oblastí, stejně jako blízce příbuzný křivatec vstřícnolistý (Gagea transversalis), který se od křivatce lučního dosti těžko odlišuje. Křivatec nizoučký (Gagea pusilla) roste v ČR pouze dosti vzácně na výslunných stáních jižní Moravě. 

Svízel přítula

Kakost hnědočervený

Hvězdnatec čemeřicový

 Hvězdnatec čemeřicový je vytrvalá rostlina, která vyhání ze šupinatého oddenku 1-2 dlouze řapíkaté listy a 1-2 bezlisté stvoly. Stvoly nesou na konci strbouly žlutavých kvítků, věnčených korunovitě zbarveným obalem, složeným z 5-6 velkých zubatých žlutozelených listenů. Hvězdnatec patří do čeledi mrkvovitých, i když na první pohled to tak nevypadá. 

Chmel otáčivý

Chmel otáčivý (Humulus lupulus) je vytrvalá dvoudomá pravotočivá liána z čeledi konopovitých. 

Vzhled: 

Lodyhy má 2 až 6 m dlouhé drsně chlupaté. Palisty jsou téměř srostlé, listy vstřícné, dlouze řapíkaté. 

Použití:

Chmel patří k velmi starým kulturním rostlinám. Už ve středověku pojídali labužníci chmelové výhonky se solí, pepřem, octem a olejem a věřili v jeho léčebné účinky. První údaje o pěstování chmele na území ČR jsou z roku 859. Významně se o jeho rozšíření v českých zemích zasadil císař Karel IV.

Mladé výhonky chmele se dodnes někdy užívají jako zelenina (?chmelový chřest?). Z výhonků se též připravují polévky i omelety, ale nakládají se také jako zelenina.

Hlávky samičích květů (chmelové šištice) nebo extrakt z nich se používají v pivovarnictví při výrobě piva, obsahují totiž hořčiny (lupulin), které mu dodávají chuť a aroma. Jelikož květy ztrácejí po opylení na kvalitě, je třeba dbát na to, aby se ve chmelnici nevyskytovaly samčí rostliny. První historická zmínka o užití chmele pro dochucení piva pochází z listiny franského krále Pipina III. Krátkého z r. 768.

Český chmel (pěstovaný v Poohří (Žatecko), Polabí (Úštěcko) a na Hané (Tršicko)) patří k nejkvalitnějším na světě a občas bývá označován za zelené zlato. Chmelnice vedle pole s obilím Chmelnice vedle pole s obilím

Jedná se rostlinu vytrvalou (tzv.trvalku), na jednom místě vydrží 20 - 25 let.

Menší množství se využívá i ve farmaceutickém průmyslu, potravinářství a při výrobě kosmetických přípravků.

Samčí rostliny jsou při kulturním pěstění likvidovány, aby se zabránilo opylení samičích chmelových šištic, které opylením ztrácejí na kvalitě. 

Lidové léčitelství:

V lidovém léčitelství se využívá jako sedativum a také povzbuzuje chuť k jídlu. Sbírají se mladé výhonky, které zatím neprorostly na světlo a obsahují hodně vitamínů skupiny B i minerálních látek. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  
• Řád: kopřivotvaré (Urticales)
  
• Čeleď: konopovité (Cannabaceae)
  
• Rod: chmel (Humulus)
  
• Druh: chmel otáčivý (Humulus lupulus) 

 Hacquetia epipactis 

Hvězdnatec čemeřicový je vytrvalá rostlina, která vyhání ze šupinatého oddenku 1-2 dlouze řapíkaté listy a 1-2 bezlisté stvoly. Stvoly nesou na konci strbouly žlutavých kvítků, věnčených korunovitě zbarveným obalem, složeným z 5-6 velkých zubatých žlutozelených listenů. Hvězdnatec patří do čeledi mrkvovitých, i když na první pohled to tak nevypadá. 

Kosatec žlutý

Fraxinus excelsior

Jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) je většinou statný strom dorůstající výšky 30?40 metrů, případně i více, nicméně za méně příznivých podmínek může vyrůst i jako keř. Větve má šedozelené, pupeny černohnědé, vejčité, i po rozemnutí bez výraznější vůně (tím se snadno odliší od ořešáku královského, který má pupeny podobné, ale charakteristicky voňavé). Listy jsou 20?25 cm dlouhé, vstřícné, lichospeřené, 4?5jařmé s 9?13 lístky. Jednotlivé lístky jsou vejčité a kopinaté, dlouze zašpičatělé, drobně ostře zubaté, u řapíku přisedlé. Květy jsou jedno nebo oboupohlavné, nahé, v mnoha barevných variacích od bílé po různé odstíny růžové. Květenstvím je postranní lata. Plody jsou úzce podlouhlé křídlaté nažky leskle hnědé barvy rostoucí na dlouhých převislých stopkách. Kvete od dubna do května (alergologicky je středně významný). Daří se mu ve vlhkých a podmáčených lesích, nebo na sutích. Roste od nížin až po nízké horské polohy. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  
• Řád: olivotvaré (Oleales)
  
• Čeleď: olivovníkovité (Oleaceae)
  
• Rod: jasan (Fraxinus) 

Geranium phaeum

Melandrium rubrum

Polygonatum multiflorum

Kokořík (Polygonatum) je rod jednoděložných rostlin z čeledi konvalinkovité (Convallariaceae). Někteří autoři ho však řadí do čeledi liliovité v širším pojetí (Liliaceae s.l.), jiní do čeledi listnatcovité v širším pojetí (Ruscaceae s.l.). 

Jedná se o vytrvalé pozemní byliny, vzácně epifyty s oddenky. Jsou to rostliny jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou jednoduché, přisedlé nebo krátce řapíkaté, střídavé, vstřícné nebo v přeslenech. Čepele jsou nejčastěji čárkovité, kopinaté nebo vejčité. Květy jsou jednotlivé nebo v chudých květenstvích, vyrůstajících z úžlabí listu, jedná se o chocholíky, okolíky nebo hrozny. Okvětí se skládá ze 6 okvětních lístků, které jsou do poloviny nebo ještě více srostlé v okvětní trubku. Tyčinek je zpravidla 6, většinou zčásti srostlé s okvětní trubkou. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plod je dužnatý, jedná se o bobuli, za zralosti modré až černé nebo červené barvy. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: jednoděložné - (Liliopsida)
  
• Řád: liliotvaré (Liliales)
  
• Čeleď: konvalinkovité (Convallariaceae)
  
• Rod: Kokořík (Polygonatum)
  

Convallaria majalis

Konvalinka vonná (Convallaria majalis) je vytrvalá jedovatá rostlina z čeledi konvalinkovité. Je rozšířena po celé Evropě vyjma nejsevernějších a nejjižnějších oblastí, v Malé Asii a odpovídajících oblastech Asie až po Čínu a Japonsko a v Severní Americe. Jako okrasná rostlina se pěstuje i leckde mimo tyto oblasti. 

Vytrvalá až 20 cm vysoká jedovatá bylina s plazivým větveným oddenkem.

Listy zpravidla dva (vzácně 3), jsou jednoduché, řapíkaté, dole s pochvovitými šupinami, elipsovitě šupinaté, celokrajné a lysé.

Kvete v květnu až červenci. Květy vyrůstají v řídkém jednostranném hroznu neseném na přímém stvolu. Jsou krátce stopkaté, nicí a vonné. Okvětí je bílé nebo nažloutle zarůžovělé, složené ze 6 srostlých okvětních lístků, je kulatě zvonkovité, s šesti odstálými až ohnutými cípy.

Tyčinek je 6, ve 2 přeslenech (3+3), gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní.

Plodem jsou jedovaté jasně červené 2-6 semenné bobule. 

Jde o v České republice chráněnou rostlinu rostoucí od nížin do hor ve světlých lesích a křovinách a na horských loukách. Upřednostňuje kyselé a kypré půdy, ale často roste i na půdách vápnitých. 

K otravě může dojít žvýkaním stonku či listů, nebo pojídáním červených plodů. Otrávit se lze i vodou z vázy, ve které byly konvalinky. Příznaky otravy jsou nevolnost, zažívací potíže (zvracení, průjem), zvýšeným močením a omámenost, závratěmi nebo křečemi. Při požití většího množství plodů je třeba vyhledat lékaře, neboť mohou nastat srdeční komplikace, zejména u lidí se slabším srdcem. 

Konvalinka vonná (Convallaria majalis) má v zemi dužnaté oddenky, kterými se ve vhodných podmínkách rozšiřuje do svého okolí. Nejraději má kyselejší hlinitopísčité půdy v polostínu. Rozmnožuje se dělením trsů, což v praxi vypadá tak, že příslušný trs opatrně vyryjeme ze země a rukama rozlámeme na několik dílů tak, aby každý konec oddenku (puk) měl dostatečné množství kořínků. Ty pak opět zasázíme na nové místo. Nejvhodnější termín je včasný podzim (září), v nejhorším i později, pokud vydrží bezmrazé a vlhké počasí. V opačném případě je lépe zvolit časné jaro (únor - březen), kdy bývá zem dostatečně vlhká. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: vyšší rostliny (Cormobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: jednoděložné (Liliopsida)
  
• Řád: liliootvaré (Liliales)
  
• Čeleď: konvalinkovité (Convallariaceae)
  
• Rod: konvalinka (Convallaria)
  

Urtica dioica

Kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) je nejznámější a nejrozšířenější zástupce rodu kopřiva. Ve střední Evropě je v současné době vnímána jako expandující druh. Je ale také široce využívána jakožto léčivá bylina či jako důležitá část potravy kachňat či housat při malochovu této drůbeže. V České republice se kromě ní běžně vyskytuje ještě její menší a méně nápadná příbuzná kopřiva žahavka. 

Vzhled: 

Statná vytrvalá dvoudomá bylina dorůstající výšky 50?150 cm, výjimečně až 2 metrů. Lodyhy jsou přímé, nevětvené (pouze u vyšších rostlin se však v horní polovině větvit mohou). V zemi vytváří plazivý žlutavý oddenek. Listy jsou řapíkaté, široce vejčité až kopinaté, špičaté a pilově zubaté. Kvete od června do října. Samčí květenství jsou latovitá, přímá a převislá, samičí klasovitá nebo hroznovitá a kratší, během květu přímá, odkvetlá nicí. Okvětí je zelenavé. Květy jsou jednopohlavné, zpravidla dvoudomé, výjimečně se vyskytují jednodomá uspořádání, v tom případě bývají květenství většinou jednopohlavná. plodem jsou vejčité nažky. Celá rostlina je pokryta žahavými chlupy. Dříve se mělo za to, že tyto žahavé chlupy obsahují kyselinu mravenčí, poslední výzkumy ale ukazují, že je to směs tří chemikálií ? histaminu na podráždění kůže, acetylcholin na vyvolání pocitu pálení a serotoninu na zvýšení účinků dvou předchozích látek.

Předchozí stručný popis nemůže být vyčerpávající už proto, že jde o velice proměnlivý druh nabývající mnoha rozličných forem. Díky tomu existuji samozřejmě i popisy mnoha vnitrodruhových taxonů na bázi poddruhů a variet, ovšem jejich hodnota je často značně pochybná. 

Význam: 

Kopřiva dvoudomá je sbírána jako léčivá rostlina velmi širokého použití. Za zdraví prospěšné se též považují pokrmy z ní připravené ? kopřivové polévky, saláty či špenáty. Jako důležité obohacení potravy se sekané listy kopřivy přidávají do potravy drůbeži. Je považována za přadnou rostlinu, ovšem podřadné kvality. Kopřiva je ovšem vnímána též jako nevítaný plevel na zahrádkách, na loukách poblíž chat a chalup či v příkopech. Pravidelný pokos ji ale celkem spolehlivě potlačuje. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: dvouděložné (Magnoliopsida)
  
• Řád: kopřivotvaré (Urticales)
  
• Čeleď: kopřivovité (Urticaceae)
  
• Rod: Kopřiva (Urtica)
  

Iris pseudocorus

Symphytum officinale

Reynoutria japonica

Křídlatka japonská (Fallopia japonica, syn. Reynoutria japonica) je vytrvalá vysoká bylina s přímou dutou lodyhou. Listy jsou světle zelené, vejčité, na vrcholu zúžené. Kvete malými bílými kvítky uspořádaných do laty. Plodem je černá nažka. Jedná se o nepůvodní zdomácnělý druh, původně vysazovaný jako okrasná rostlina. Vytváří husté porosty, které vytlačují původní rostlinstvo. Je proto označována jako invazní druh. Její rychlý růst je však také předmětem zkoumání jejího možného využití pro energetiku, neboť vytváří velké množství biomasy. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: zelené rostliny (Viridiplantae)
  
• Oddělení: rostliny krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: vyšší dvouděložné rostliny (Rosopsida)
  
• Řád: rdesnotvaré (Polygonales)
  
• Čeleď: rdesnovité (Polygonaceae)
  
• Rod: křídlatka (Reynoutria) 

Gagea lutea

Křivatec (Gagea Salisb.) je rod jednoděložných rostlin z čeledi liliovité v užším pojetí (Liliaceae). 

Jedná o vytrvalé pozemní byliny, s cibulemi. Některé druhy vytvářejí složené cibule s větším množstvím vedlejších cibulek. Jsou to rostliny jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou buď jen v přízemní růžici nebo v přízemní růžici i na lodyze, jsou jednoduché, přisedlé, s listovými pochvami. Čepele listů jsou celokrajné, většinou čárkovité až nitkovité, žilnatina je souběžná. Květy jsou oboupohlavné, jsou v květenstvích, ve vrcholových chocholících, někdy až ve zdánlivém okolíku, vzácněji v hroznech. Pod kětenstvím bývají 2 lodyžní listy, které jsou někdy interpretovány jako listeny, dlší listeny jsou na bázi květních stopek. Okvětí se skládá z 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech (3+3), které volné, většinou žluté až žlutozelené, jen vzácně jiných barev. Tyčinek je 6. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plodem je tobolka, semena jsou velmi četná. 

V ČR roste asi 7 druhů z rodu křivatec (Gagea). Nejběžnější je křivatec žlutý (Gagea lutea), který vyhledává spíše vlhčí stanoviště. Naproti tomu křivatec rolní (Gagea villosa), který se vyznačuje chlupatými květními stopkami, roste na sušších stanovištích teplejších oblastí a patří k silně ohroženým druhům (C2). Křivatec český (Gagea bohemica) je také rostlina sušších stanovišť teplých oblastí, kvete velmi brzy na jaře, někdy i v zimě, pokud je mírná. Patří k silně ohrožené druhy (C2), křivatec český skalní (Gagea bohemica subsp. saxatilis) roste jen na střední Moravě, je kriticky ohrožený (C1). V listnatých lesích, nejčastěji v nížinách, roste křivatec nejmenší (Gagea minima). Křivatec luční (Gagea pratensis) roste na spíše sušších místech teplejších oblastí, stejně jako blízce příbuzný křivatec vstřícnolistý (Gagea transversalis), který se od křivatce lučního dosti těžko odlišuje. Křivatec nizoučký (Gagea pusilla) roste v ČR pouze dosti vzácně na výslunných stáních jižní Moravě. 

Podbílek šupinatý

Podbílek šupinatý (Lathraea squamaria Linné) je nezelená parazitická bylina z čeledi krtičníkovitých parazitující na kořenech převážně listnatých stromů, méně na kořenech jehličnanů.

• Vytrvalá, až 25 cm vysoká, nezelená bylina, rostoucí až z 50 cm dlouhého, masitého oddenku pokrytého bílými šupinani.
  
• Lodyha je přímá, dužnatá, narůžovělá nebo bílá.
  
• Šupinovité lístky jsou narůžovělé.
  
• Drobné, trubkovité, krátce stopkaté, světle nachové květy tvoří jednostranný hrozen.
  
• Kvete v březnu až květnu.
  
• Plodem je tobolka.
  

Lilium martagon

Liliovité (Liliaceae Juss. s. str.) je čeleď jednoděložných rostlin z řádu liliotvaré (Liliales). 

Liliovité - jedná se zpravidla o vytrvalé pozemní byliny, převážně s cibulemi, jsou jednodomé s oboupohlavnými květy. Mladé stonky se v uzlinách snadno nelámou. Listy jsou nahloučeny na bázi, nebo nikoliv, jsou jednoduché, přisedlé nebo řapíkaté, střídavé (jen výjimečně vstřícné nebo v přeslenech), uspořádané nejčastěji spirálně, s listovými pochvami nebo bez nich. Listy zpravidla dobře vyvinuty, vzácně jsou redukované. Čepele listů jsou celokrajné, ploché, žlábkovité, svinuté nebo oblé, čárkovité až kopinaté, nebo někdy vejčité, žilnatina je souběžná. Jazýček chybí. Květy jsou oboupohlavné, jsou jednotlivé nebo v květenstvích, zpravidla v hroznech, latách nebo okolících. Květy jsou podepřeny listeny nebo nikoliv, listen pod květenstvím ve tvaru toulce není přítomen. Květy jsou pravidelné nebo vzácněji trochu nepravidelné, pokud nepravidelné, potom jsou souměrné (zygomorfní). Okvětí je vyvinuto, zpravidla 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech, vzácně okvětí rozlišeno na kalich a korunu, okvětní lístky jsou volné, různých barev. Tyčinek je 6, ve 2 přeslenech, nejsou srostlé s okvětím ani navzájem. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, čnělka je 1, blizna 1 nebo 3, semeník je svrchní. Plod je suchý, pukavý, převážně tobolka. 

Lilie zlatohlávek

Liliovité (Liliaceae Juss. s. str.) je čeleď jednoděložných rostlin z řádu liliotvaré (Liliales). 

Liliovité - jedná se zpravidla o vytrvalé pozemní byliny, převážně s cibulemi, jsou jednodomé s oboupohlavnými květy. Mladé stonky se v uzlinách snadno nelámou. Listy jsou nahloučeny na bázi, nebo nikoliv, jsou jednoduché, přisedlé nebo řapíkaté, střídavé (jen výjimečně vstřícné nebo v přeslenech), uspořádané nejčastěji spirálně, s listovými pochvami nebo bez nich. Listy zpravidla dobře vyvinuty, vzácně jsou redukované. Čepele listů jsou celokrajné, ploché, žlábkovité, svinuté nebo oblé, čárkovité až kopinaté, nebo někdy vejčité, žilnatina je souběžná. Jazýček chybí. Květy jsou oboupohlavné, jsou jednotlivé nebo v květenstvích, zpravidla v hroznech, latách nebo okolících. Květy jsou podepřeny listeny nebo nikoliv, listen pod květenstvím ve tvaru toulce není přítomen. Květy jsou pravidelné nebo vzácněji trochu nepravidelné, pokud nepravidelné, potom jsou souměrné (zygomorfní). Okvětí je vyvinuto, zpravidla 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech, vzácně okvětí rozlišeno na kalich a korunu, okvětní lístky jsou volné, různých barev. Tyčinek je 6, ve 2 přeslenech, nejsou srostlé s okvětím ani navzájem. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, čnělka je 1, blizna 1 nebo 3, semeník je svrchní. Plod je suchý, pukavý, převážně tobolka. 

Tilia platyphyllos

Lípa velkolistá, příp. širolistá, (Tilia platyphyllos Scop.) je statný strom dosahující výšky přes 25 m, za určitých podmínek však může růst též jako keř. Hodně se podobá lípě malolisté, se kterou se často kříží. Čisté jedince lze rozeznat podle barvy chmýří v úhlech žilek ? u lípy malolisté je rezavé, u lípy velkolisté bělavé. Kříženec se nazývá lípa obecná (Tilia x vulgaris Hayne, syn. Tilia europaea L. p.p.) a může vypadat různě. Obecně lze říci, že lípa velkolistá má větší květy i plody než malolistá. Zralý oříšek na rozdíl od plodu lípy malolisté nelze v prstech zmáčknout, je mnohem více dřevnatý a žebernatý.

Rozšíření:

Lípa velkolistá roste přirozeně v Z, střední a JV Evropě, izolovaně v J Švédsku, na Kavkaze a v Malé Asii. V České republice ji můžeme vidět zejména v listnatých lesích od nížin až do nižších horských poloh. Je to typický druh suťových lesů (sv. Tilio-Acerion), vzácně jako příměs bučin.

Význam:

Pokud jde o její užití, platí v podstatě totéž, co u lípy malolisté. Čaj z květů lípy malolisté i velkolisté se užívá jako prostředek proti nachlazení, často v kombinaci s medem. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  
• Řád: slézotvaré (Malvales)
  
• Čeleď: lipovité (Tiliaceae)
  
• Rod: lípa (Tilia)
  
• Binomické jméno Tilia platyphyllos 

Knotovka červená

Chrysosplendium alternifoli

Naučná stezka Hvozdnice byla vydána za podpory a spolupráce Moravskoslezského kraje, Statutárního města Opavy, Slezského zemského muzea v Opavě, Natury Opava, Českého svazu ochránců přírody

Autoři: Milan Kubačka , Emanuel Opravil

Podrobnosti naleznete v popisu projektu zde. 

Ficaria verna

Orsej jarní (Ficaria verna, syn. Ranunculus ficaria) je bylina z čeledi pryskyřníkovitých libující si v zamokřených stanovištích (bahnité břehy vodních toků a tůní, příkopy, lučiny a křoviny.

Orsej jarní je vytrvalá bylina vytvářející kořenové hlízky. Lodyha je lysá, asi 20 cm vysoká. Listy jsou řapíkaté (přízemní dlouze, lodyžní krátce), srdčitě okrouhlé až ledvinovité, vroubkované, lesklé a lysé. V paždí dolních lístků mohou vyrůstat rozmnožovací hlízky.

Kvete od časného jara až do dubna, zřídka do května. Květy jsou samostatné, 8-12 četné, se žlutými korunními lístky a četnými nektarii.

Plodem je zakrnělá nažka. V květnu usychá celá nadzemní část rostliny, do dalšího roku se uchovávají jen podzemní hlízky a plody.

Pro vysoký obsah vitamínu C se z ní dělával salát, ale jen do doby než vykvetla, po vykvetení je totiž jedovatá.

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  
• Řád: pryskyřníkotvaré (Ranunculales)
  
• Čeleď: pryskyřníkovité (Ranunculaceae)
  
• Rod: orsej (Ficaria)

Carex pilosa

Jedná se o rostlinu dosahující výšky nejčastěji 30-50 cm. Je vytrvalá netrsnatá s plazivými oddenky a tenkými výběžky, často vytváří rozsáhlé porosty. Listy jsou střídavé, přisedlé, s listovými pochvami. Lodyha je kratší nebo stejně dlouhá jak listy, nahoře ploše trojhranná a spíše hladká. Čepele jsou asi 5-10 mm široké, ploché. Jsou chlupaté, zvláště je nápadná řada brv na okraji listu. Pochvy dolních listů jsou nachově hnědé, nerozpadavé, bezlisté. Ostřice chlupatá patří mezi různoklasé ostřice, nahoře jsou klásky čistě samčí, dole čistě samičí. Samčí klásek bývá pouze jeden, samičí jsou většinou 2-3, vzácněji až 4. Samičí klásky obsahují jen 7-20 květů, zvláště dolní klásek je celkem dlouze stopkatý. Listeny jsou kratší než klas, dolní zřetelně pochvatý. Okvětí chybí. V samčích květech jsou zpravidla 3 tyčinky. Čnělky jsou většinou 3. Plodem je mošnička, která je asi 3,5-5 mm dlouhá, zelená až bledě hnědá, slabě trojhranná a trošku žilkovaná, zobánek je krátký, na vrcholu krátce dvouzubý. Každá mošnička je podepřená plevou, která je světle červenohnědá, na hřbetě se 3 světlejšími žilkami. V ČR kvete nejčastěji v březnu až v květnu. Počet chromozómů: 2n=44.

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: jednoděložné - (Liliopsida)
  
• Řád: šáchorotvaré (Cyperales)
  
• Čeleď: šáchorovité (Cyperaceae)
  
• Rod: ostřice (Carex)

Rákos obecný

Jedná se o mohutnou trávu rostoucí zpravidla na alespoň trochu zamokřených místech a často vytváří rozsáhlé monodominantní porosty. Může to být i expanzívní druh na nivních loukách v případě, že nejsou dlouhodobě koseny.

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
• Třída: jednoděložné - (Liliopsida)
• Řád: lipnicotvaré (Poales)
• Čeleď: lipnicovité (Poaceae)
• Rod: Rákos (Phragmites)

Na opavsku se vyskytuje např. na území chráněného území Heraltického potoka.

Informace čerpány z wikipedia.

Lathraea squamaria

Podbílek šupinatý (Lathraea squamaria Linné) je nezelená parazitická bylina z čeledi krtičníkovitých parazitující na kořenech převážně listnatých stromů, méně na kořenech jehličnanů.

• Vytrvalá, až 25 cm vysoká, nezelená bylina, rostoucí až z 50 cm dlouhého, masitého oddenku pokrytého bílými šupinani.
  
• Lodyha je přímá, dužnatá, narůžovělá nebo bílá.
  
• Šupinovité lístky jsou narůžovělé.
  
• Drobné, trubkovité, krátce stopkaté, světle nachové květy tvoří jednostranný hrozen.
  
• Kvete v březnu až květnu.
  
• Plodem je tobolka.
  

Kokořík mnonokvětý

Kokořík (Polygonatum) je rod jednoděložných rostlin z čeledi konvalinkovité (Convallariaceae). Někteří autoři ho však řadí do čeledi liliovité v širším pojetí (Liliaceae s.l.), jiní do čeledi listnatcovité v širším pojetí (Ruscaceae s.l.).

Jedná se o vytrvalé pozemní byliny, vzácně epifyty s oddenky. Jsou to rostliny jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou jednoduché, přisedlé nebo krátce řapíkaté, střídavé, vstřícné nebo v přeslenech. Čepele jsou nejčastěji čárkovité, kopinaté nebo vejčité. Květy jsou jednotlivé nebo v chudých květenstvích, vyrůstajících z úžlabí listu, jedná se o chocholíky, okolíky nebo hrozny. Okvětí se skládá ze 6 okvětních lístků, které jsou do poloviny nebo ještě více srostlé v okvětní trubku. Tyčinek je zpravidla 6, většinou zčásti srostlé s okvětní trubkou. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plod je dužnatý, jedná se o bobuli, za zralosti modré až černé nebo červené barvy.

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: jednoděložné - (Liliopsida)
  
• Řád: liliotvaré (Liliales)
  
• Čeleď: konvalinkovité (Convallariaceae)
  
• Rod: Kokořík (Polygonatum)
  

Prvosenka vyšší

Primula elatior

Stellaria graminea

Dub letní

Dub letní, česky též křemelák, je mohutný listnatý strom z čeledi bukovitých. Přirozeně se vyskytuje v Evropě a Malé Asii, na Kavkaze a některých lokalitách severní Afriky. Roste od nížin do podhůří, kde může vytvářet doubravy nebo růst jako solitér. Roste-li v lese, snadno ztrácí spodní větve.

Jeho koruna je mohutná, nepravidelně a mohutně rozložitá, protáhlá směrem nahoru.

Borka je tmavošedá, hrubě rozpukaná.

Listy jsou obvejčité, nepravidelně peřenolaločnaté, na bázi srdčitě ouškaté. Občas trpí padlím.

Křemelák kvete v dubnu až květnu. Květy jsou jednopohlavné, samčí květenství má charakter jehněd na loňských větévkách, samičí jehnědy rostou na letorostech.

Plodem je žalud (jednosemenná nažka) sedící v číšce. Stopka je 3-7 cm dlouhá.

Dub letní dorůstá výšky až 45 metrů. Roste v téměř jakémkoli typu půdy včetně písčité, daří se mu i na vlhkých hlinitých půdách. Má hluboké kořeny, které mohou tvořit spojení se spodní vodou, proto bývá častěji zasažen bleskem než jiné stromy. Je mimořádně odolný proti větru.

Křemelák roste velmi pomalu, zralého věku dosahuje až ve 100 letech, zato je ale dlouhověký, může se dožít i 1500 let.

Lépe snáší střídání podnebí než dub zimní.

Využití:

Lékařství:

Kůra dubu letního se využívá k léčení různých kožních onemocnění a vyrážek, nicméně častěji se používá kůra z příbuzného dubu zimního, která má být účinnější. Nejúčinnější je čerstvá kůra mladých stromů, rozpukaná borka starého stromu je považována za bezcennou, stejně jako kůra delší dobu skladovaná.

Symbolika:

Dub byl odjakživa symbolem síly, dlouhověkosti a odolnosti a jako takový získal výsadní postavení zejména v germánské mytologii, kde byl zasvěcen bohu blesku, Thórovi. Je považován za německý národní strom a symbol německého národa. Vyšší třídy některých německých vyznamenání se od svých nižších variant odlišují přidáním dubových ratolestí (viz válečný kříž, ve vyšší variantě válečný kříž s meči, brilianty a dubovou ratolestí). Dubové listy jsou též mnohde znakem lesníků.

Okrasná a krajinotvorná funkce:

Dub je vcelku oblíbený strom pro svou mohutnost, stáří, kterého může dosáhnout, a vlastnosti, se kterými je spojován. Často ho lze nalézt v alejích a mezi památnými stromy. Bývá vysazován tam, kde je třeba zpevnit půdu, např. na hrázi rybníka.

Dřevo:

Dub letní poskytuje velmi tvrdé a těžké dřevo, které je vysoce ceněné a má široké uplatnění ve stavebnictví. Nejžádanější je ve vodním stavitelství, neboť pobytem ve vodě se jeho kladné vlastnosti spíše zlepšují.

Dub letní vs. dub zimní:

Dubu letnímu se velice podobá rovněž v Česku se vyskytující dub zimní. Oba stromy se můžou i křížit a výsledné hybridy mohou jejich rysy různě kombinovat, navíc některé rozpoznávací znaky jsou proměnlivé i v rámci čistých druhů. Jejich rozeznávání je z tohoto důvodu značně komplikované.

Rozpoznávací znaky:

• stopka, na níž visí číška žaludu - u dubu letního je dlouhá (3-7 cm), u dubu zimního je zakrnělá či velmi krátká (do 1,5 cm)
  
• báze listů: ?ideální? dub letní má listy na bázi srdčitě ouškaté (tzv. ?krátké kalhoty?), dub zimní sbíhavé (tzv. ?dlouhé kalhoty?). To je znak nejznámější, avšak značně nespolehlivý. 
  

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  
• Řád: bukotvaré (Fagales)
  
• Čeleď: bukovité (Fagaceae)
  
• Rod: dub (Quercus)
  
• Binomické jméno Quercus robur
  

Phragmites australis

Jedná se o mohutnou trávu rostoucí zpravidla na alespoň trochu zamokřených místech a často vytváří rozsáhlé monodominantní porosty. Může to být i expanzívní druh na nivních loukách v případě, že nejsou dlouhodobě koseny.

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
• Třída: jednoděložné - (Liliopsida)
• Řád: lipnicotvaré (Poales)
• Čeleď: lipnicovité (Poaceae)
• Rod: Rákos (Phragmites)

Na opavsku se vyskytuje např. na území chráněného území Heraltického potoka.

Informace čerpány z wikipedia.

Křídlatka japonská

Křídlatka japonská (Fallopia japonica, syn. Reynoutria japonica) je vytrvalá vysoká bylina s přímou dutou lodyhou. Listy jsou světle zelené, vejčité, na vrcholu zúžené. Kvete malými bílými kvítky uspořádaných do laty. Plodem je černá nažka. Jedná se o nepůvodní zdomácnělý druh, původně vysazovaný jako okrasná rostlina. Vytváří husté porosty, které vytlačují původní rostlinstvo. Je proto označována jako invazní druh. Její rychlý růst je však také předmětem zkoumání jejího možného využití pro energetiku, neboť vytváří velké množství biomasy. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: zelené rostliny (Viridiplantae)
  
• Oddělení: rostliny krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: vyšší dvouděložné rostliny (Rosopsida)
  
• Řád: rdesnotvaré (Polygonales)
  
• Čeleď: rdesnovité (Polygonaceae)
  
• Rod: křídlatka (Reynoutria) 

Vrba bílá

Vrba bílá je jeden z nejrozšířenějších druhů vrb pocházející z Evropy a střední Asie; roste také v severní Africe. Je to statný opadavý listnatý strom rostoucí na vlhkých půdách a dosahující výšky 20 až 30 metrů. Průměr kmene může přesáhnout 1 m.

Jméno druhu je odvozeno od zbarvení listů které jsou světlejší než u většiny jiných druhů vrb. Listy jsou na obvodu jemně pilovité, 5-10 cm dlouhé a 1-2 cm široké a porostlé velmi jemnými bílými chloupky, zejména ze spodní strany. Výhonky jsou obvykle šedozelené až hnědozelené. Stromy jsou dvojdomé a kvetou na počátku jara (obvykle v březnu); samčí květy mají dvě tyčinky obklopené zelenožlutými listenci, samičí květy jsou jehnědy. K hlavním opylovačům patří včely. Plod je kuželovitá tobolka s mnoha ochmýřenými semeny, dozrává v květnu. Vrba bílá velmi dobře prosperuje na zaplavovaných místech, je jednou z hlavních dřevin lužních lesů. Dřevo vrby bílé se používá mj. pro výrobu pálek na kriket.

Roku 1838 byla z kůry vrby bílé poprvé izolována kyselina salicylová, z ní pak byl roku 1899 synteticky připraven aspirin. Kyselina salicylová má analgetické a protizánětlivé účinky, potlačuje sekreci prostaglandinu a tlumí horečku. Na rozdíl od aspirinu však nesnižuje srážlivost krve a nedráždí žaludeční sliznici.

Zejména v parcích se často vyskytuje poddruh s převislými větvemi vrba bílá smuteční, Salix alba subsp. tristis L. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: Rostliny (Plantae)
  
• Třída: vyšší dvouděložné rostliny (Rosopsida)
  
• Podtřída: Dilleniidae
  
• Řád: Vrbokvěté (Salicales)
  
• Čeleď: vrbovité (Salicaceae)
  
• Rod: Vrba (Salix) 

Vrba jíva

Vrba jíva je opadavý listnatý keř nebo strom obvykle dosahující výšky 6 až 12 metrů, zřídka až 20 m. Listy jsou široké 2 až 8 cm a dlouhé 3 až 12 cm. Květy tvoří 3 až 7 cm dlouhé jehnědy, které vyrážejí brzy na jaře před olistěním. Vrba jíva je dvoudomá - samčí a samičí jehnědy rostou na různých stromech. Zralé samčí jehnědy mají žlutou barvu díky pylu, samičí jsou světle zelené. Plod je 0,5 až 1 cm velká tobolka s mnoha ochmýřenými semeny velkými asi 0,2 mm.

Roste jak na vlhkých stanovištích, např. na březích řek a jezer, tak v sušších místech, na půdě bez podrostu. Listy vrby jívy slouží za potravu některým druhům motýlů i savcům. Některé kultivary se používají jako okrasné dřeviny v zahradnictví. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: Rostliny (Plantae)
  
• Třída: vyšší dvouděložné rostliny (Rosopsida)
  
• Podtřída: Dilleniidae
  
• Řád: Vrbokvěté (Salicales)
  
• Čeleď: vrbovité (Salicaceae)
  
• Rod: Vrba (Salix) 

Anemone nemorosa

Společenstvo (biocenóza) je soubor populací všech druhů rostlin, živočichů, hub a mikroorganismů, které žijí v určitém biotopu , existují mezi nimi určité vztahy.

Struktura biocenózy:

• Zoocenóza - živočišná část biocenózy
• Fytocenóza - rostlinná část biocenózy

Stanoviště je synonymum ke slovu biotop a dělí se na biotické (živé) i abiotické (neživé) prostředí, ovlivněné a pozměněné živou složkou přírody - biotou. Můžeme ho chápat jako společné prostředí určitých složek biocenózy, tedy soubor všech vlivů, které vytvářejí životní prostředí všech zde žijících organismů.

Ptačinec trávovitý

Galium aparine

Kostival lékařský

Crocus heuffelianus

Největší výskyt šafránu na opavsku je v chráněném území Hořina.

Popis:

• šafrán Heuffelův (karpatský) je vytrvalá bylina rostoucí z podzemní hlízy
• listy jsou přízemní a čárkovitě kopinaté s bílým pruhem a rostou až po odkvětu
• z hlízy vyrůstá jeden přízemní květ
  
• okvětní lístky mají na konci temnou skvrnu
  
• kvete v březnu a dubnu ihned po sejití sněhu
• plodem je třípouzdrá tobolka

Vědecká klasifikace:

• říše: rostliny (Plantae)
  
• oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• třída: jednoděložné (Liliopsida)
  
• řád: liliotvaré (Liliales)
  
• čeleď: kosatcovité (Iridaceae)
  
• rod: šafrán (Crocus)
  
• druh: Šafrán karpatský (Crocus heuffelianus)

Lípa velkolistá

Lípa velkolistá, příp. širolistá, (Tilia platyphyllos Scop.) je statný strom dosahující výšky přes 25 m, za určitých podmínek však může růst též jako keř. Hodně se podobá lípě malolisté, se kterou se často kříží. Čisté jedince lze rozeznat podle barvy chmýří v úhlech žilek ? u lípy malolisté je rezavé, u lípy velkolisté bělavé. Kříženec se nazývá lípa obecná (Tilia x vulgaris Hayne, syn. Tilia europaea L. p.p.) a může vypadat různě. Obecně lze říci, že lípa velkolistá má větší květy i plody než malolistá. Zralý oříšek na rozdíl od plodu lípy malolisté nelze v prstech zmáčknout, je mnohem více dřevnatý a žebernatý.

Rozšíření:

Lípa velkolistá roste přirozeně v Z, střední a JV Evropě, izolovaně v J Švédsku, na Kavkaze a v Malé Asii. V České republice ji můžeme vidět zejména v listnatých lesích od nížin až do nižších horských poloh. Je to typický druh suťových lesů (sv. Tilio-Acerion), vzácně jako příměs bučin.

Význam:

Pokud jde o její užití, platí v podstatě totéž, co u lípy malolisté. Čaj z květů lípy malolisté i velkolisté se užívá jako prostředek proti nachlazení, často v kombinaci s medem. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
  
• Řád: slézotvaré (Malvales)
  
• Čeleď: lipovité (Tiliaceae)
  
• Rod: lípa (Tilia)
  
• Binomické jméno Tilia platyphyllos 

Kopřiva dvoudomá

Kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) je nejznámější a nejrozšířenější zástupce rodu kopřiva. Ve střední Evropě je v současné době vnímána jako expandující druh. Je ale také široce využívána jakožto léčivá bylina či jako důležitá část potravy kachňat či housat při malochovu této drůbeže. V České republice se kromě ní běžně vyskytuje ještě její menší a méně nápadná příbuzná kopřiva žahavka. 

Vzhled: 

Statná vytrvalá dvoudomá bylina dorůstající výšky 50?150 cm, výjimečně až 2 metrů. Lodyhy jsou přímé, nevětvené (pouze u vyšších rostlin se však v horní polovině větvit mohou). V zemi vytváří plazivý žlutavý oddenek. Listy jsou řapíkaté, široce vejčité až kopinaté, špičaté a pilově zubaté. Kvete od června do října. Samčí květenství jsou latovitá, přímá a převislá, samičí klasovitá nebo hroznovitá a kratší, během květu přímá, odkvetlá nicí. Okvětí je zelenavé. Květy jsou jednopohlavné, zpravidla dvoudomé, výjimečně se vyskytují jednodomá uspořádání, v tom případě bývají květenství většinou jednopohlavná. plodem jsou vejčité nažky. Celá rostlina je pokryta žahavými chlupy. Dříve se mělo za to, že tyto žahavé chlupy obsahují kyselinu mravenčí, poslední výzkumy ale ukazují, že je to směs tří chemikálií ? histaminu na podráždění kůže, acetylcholin na vyvolání pocitu pálení a serotoninu na zvýšení účinků dvou předchozích látek.

Předchozí stručný popis nemůže být vyčerpávající už proto, že jde o velice proměnlivý druh nabývající mnoha rozličných forem. Díky tomu existuji samozřejmě i popisy mnoha vnitrodruhových taxonů na bázi poddruhů a variet, ovšem jejich hodnota je často značně pochybná. 

Význam: 

Kopřiva dvoudomá je sbírána jako léčivá rostlina velmi širokého použití. Za zdraví prospěšné se též považují pokrmy z ní připravené ? kopřivové polévky, saláty či špenáty. Jako důležité obohacení potravy se sekané listy kopřivy přidávají do potravy drůbeži. Je považována za přadnou rostlinu, ovšem podřadné kvality. Kopřiva je ovšem vnímána též jako nevítaný plevel na zahrádkách, na loukách poblíž chat a chalup či v příkopech. Pravidelný pokos ji ale celkem spolehlivě potlačuje. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: rostliny (Plantae)
  
• Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
  
• Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
  
• Třída: dvouděložné (Magnoliopsida)
  
• Řád: kopřivotvaré (Urticales)
  
• Čeleď: kopřivovité (Urticaceae)
  
• Rod: Kopřiva (Urtica)
  

Salix alba

Vrba bílá je jeden z nejrozšířenějších druhů vrb pocházející z Evropy a střední Asie; roste také v severní Africe. Je to statný opadavý listnatý strom rostoucí na vlhkých půdách a dosahující výšky 20 až 30 metrů. Průměr kmene může přesáhnout 1 m.

Jméno druhu je odvozeno od zbarvení listů které jsou světlejší než u většiny jiných druhů vrb. Listy jsou na obvodu jemně pilovité, 5-10 cm dlouhé a 1-2 cm široké a porostlé velmi jemnými bílými chloupky, zejména ze spodní strany. Výhonky jsou obvykle šedozelené až hnědozelené. Stromy jsou dvojdomé a kvetou na počátku jara (obvykle v březnu); samčí květy mají dvě tyčinky obklopené zelenožlutými listenci, samičí květy jsou jehnědy. K hlavním opylovačům patří včely. Plod je kuželovitá tobolka s mnoha ochmýřenými semeny, dozrává v květnu. Vrba bílá velmi dobře prosperuje na zaplavovaných místech, je jednou z hlavních dřevin lužních lesů. Dřevo vrby bílé se používá mj. pro výrobu pálek na kriket.

Roku 1838 byla z kůry vrby bílé poprvé izolována kyselina salicylová, z ní pak byl roku 1899 synteticky připraven aspirin. Kyselina salicylová má analgetické a protizánětlivé účinky, potlačuje sekreci prostaglandinu a tlumí horečku. Na rozdíl od aspirinu však nesnižuje srážlivost krve a nedráždí žaludeční sliznici.

Zejména v parcích se často vyskytuje poddruh s převislými větvemi vrba bílá smuteční, Salix alba subsp. tristis L. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: Rostliny (Plantae)
  
• Třída: vyšší dvouděložné rostliny (Rosopsida)
  
• Podtřída: Dilleniidae
  
• Řád: Vrbokvěté (Salicales)
  
• Čeleď: vrbovité (Salicaceae)
  
• Rod: Vrba (Salix) 

Salix caprea

Vrba jíva je opadavý listnatý keř nebo strom obvykle dosahující výšky 6 až 12 metrů, zřídka až 20 m. Listy jsou široké 2 až 8 cm a dlouhé 3 až 12 cm. Květy tvoří 3 až 7 cm dlouhé jehnědy, které vyrážejí brzy na jaře před olistěním. Vrba jíva je dvoudomá - samčí a samičí jehnědy rostou na různých stromech. Zralé samčí jehnědy mají žlutou barvu díky pylu, samičí jsou světle zelené. Plod je 0,5 až 1 cm velká tobolka s mnoha ochmýřenými semeny velkými asi 0,2 mm.

Roste jak na vlhkých stanovištích, např. na březích řek a jezer, tak v sušších místech, na půdě bez podrostu. Listy vrby jívy slouží za potravu některým druhům motýlů i savcům. Některé kultivary se používají jako okrasné dřeviny v zahradnictví. 

Vědecká klasifikace:

• Říše: Rostliny (Plantae)
  
• Třída: vyšší dvouděložné rostliny (Rosopsida)
  
• Podtřída: Dilleniidae
  
• Řád: Vrbokvěté (Salicales)
  
• Čeleď: vrbovité (Salicaceae)
  
• Rod: Vrba (Salix) 

Salix cinerea 

Isopyrum thalictroides