Slovníček pojmů

Bentál, prostředí na dně vodních toků, nádrží a moří

Bentický, týkající se dna vodních toků a nádrží

Bentos , soubor organizmů žijících na dně ve sladkých vodách limnobentos

Břehové porosty, zbytky původně lužních lesů podél vodních toků (vrby, olše, topoly, jasany, javory), zpevňují břehy, chrání před záplavami, zlepšují mikroklima, snižují výpar vody, jsou refugiem živočichů, mají krajinotvorný i estetický význam.

Cizí expanzivní plevele, jednoleté, dvouleté i vytrvalé byliny s dobrou reprodukční kapacitou vegetativního rozrůstání, které se k nám dostávají zejména ze subtropů přísunem zahraničního zboží (např. peťour maloúborný, ?) Ohniskem šíření bývají železniční stanice, železniční náspy, přístavy, navigace , překladiště. Časem rozvrátí původní ekosystém.

Cyklus hydrologický, nepřetržitý oběh vody i látek v ní rozpuštěných nebo rozptýlených mezi zemským povrchem a atmosférou. Rozlišujeme: 1. Velký koloběh vodymezi pevninou a oceány, kdy vodní páry odpařené z oceánu jsou hnány nad pevninu, tam padají ve srážkách na zemský povrch a znovu se odpařují nebo odtékají znovu do oceánu. Za 2. Malý koloběh vody, který probíhá v menších oblastechna urovni ekosystému nebo krajiny.

Deficit vodní, 1. V krajině i v ekosystémech, nedostatek vody způsobený nízkými srážkami. 2. Nedostatek vody v organizmech způsobenýmalým příjmem nebo zvýšeným výdejem. Nižší  organizmy se často brání deficitu vody tvorbou latentních  (klidových) stadií.

Déšť, atmosférické srážky, které vypadávají z oblaků jako vodní kapky o velikosti 1-2 mm, maximálně 7 mm v průměru.

Dešťe kyselé, dešťové srážky obsahující rozpuštěný oxid siřičitý, sírový a dusičný (z emisí při spalování uhlí s vyšším obsahem síry). Průměrné pH je 5,6. Kyselé deště mají pH nižší. Okyselují půdu, vodu, ničí vegetaci.

Dodatek energetický, dodatková nebo podpůrná energir, kterou člověk v různých formách dodívá do uměle vytvořených ekosystémů (polní, lesní, rybníky nebo jiné umělé kultury), ab se udržrla jejich povaha a sloužily svému účelu (agrotechnika, umělá hnojiva , boj proti škůdcům apod.)

Drift, 1.obecně jakýkoliv materiál unášený vodou nebo větrem. 2. V limnologii organický materiál, zejména drobní živočichové, strhávánií a odnášení vodou. Významné jsou kukly bentického hmyzu, vystupující k hladině před vylíhnutím. Vylíhnutí dospělci táhnou pak nazpět proti proudu do horních úseků toku s vhodnými podmínkami pro nakladení vajíček.

Duha, optický úkaz na obloze, který vzniká lomem slunečního (nebo i měsíčního) světla na vodních kapkách. Projevuje se jako oblouk barevného spektra.

Dystrofní, vodní nádrž s malým obsahem minerálních látek, naopak bohaté na humusové látky rozpuštěné v koloidních stavu, zbarvující vodu do žlutohněda (např. horské rašelinné vody).

Ekosystém, základní funkční jednotka přírody. Jednota živé biocenózy a jejího neživého prostředí, tvořící dynamicky rovnovážný ekologický systém. Zahrnuje hlavní čtyři složky? a) stanoviště se souhrnem abiotických faktorů (podnebí, půda, mrtvá organická hmota). B) producenty (autotrofní rostliny). C) konzumenty (vícečlánkový potravní řetězec živočichů a člověka) ,dekompozitory (rozkládače). Úplný ekosystém musí obsahovat všecny čtyři složky, mezi nimiž probíhánkoloběh hmoty a jednosměrný tok energie. Ekosystémy rozlišujeme např. suchozemské (lesní porosty, louka, step), sladkovodní (jezero, potok, řeka), přirozené (horská jedlobučina), umělé (smrková monokultura, polní kultury).

Ekoton, hraniční zóna mezi dvěma nebo více biocenózami, v důsledku prolínání  často s větší strukturální diverzitou a výhodnějšími podmínkami pro organizmy než každá hraničících biocenóz (proto tam bývá větší pestrost druhů živočichů a rostlin).

Euryhalinní, snášející široký rozsah kolísání obsahu solí ve vodě.

Filtrovači, živočichové získávající potravu filtrováním nebo cezením vody, bahna, střevního obsahu apod. Ústní ústroje mají opatřeny zvláštním filtrovacím zařízením (kachnovití ptáci, velryby apod.).

Flóra, 1. Květena, 2. Soupis rostlinných druhů popř. i jiných taxonů rostlin (rodů. Čeledí apod.) rostoucích ve vymezeném území (lokalita, vegetace.

fytoplankton, drobné, převážně mikroskopické druhy rostlin (tzv. mikrofyty) vznášející se pasivně ve vodě ) některé bakterie, sinice, zelené řasy houby apod.). Důležití primární producenti ve vodních ekosystémech, zejména v oblastech volné vody. Tvoří nápadné zelené shluky, ?vodní květ?. Jsou základní potravou pro drobné živočichy (zooplankton) a počátečním článkem potravních řetězců ve vodách.

Gaia, vědecká hypotéza (J.E.Lovelock), která předpokládá, že Země se chová jako celistvý živý organizmus, který autoregulací zajišťuje po miliony let podmínky pro život. Gaia je v řecké mytologii bohyně Země.

Gutace, u rostlin vytlačování vodních kapek zvláštními buňkami (hydatodami) na povrch listů. Děje se jen u některých rostlin zejména v tropech, vždy při vysoké vzdušné vhkosti.

Hydro-, vodo-, předpona ve složených termínech týkajících se vody.

Hydrobiocenóza, společenstvo organizmů žijících ve vodě, vodní bioc enóza.

hydrobiologie, věda studující život ve vodním prostředí

Hydrobiont, organizmus žijící ve vodě.

Hydrofyty, vodní rostliny (s výjimkou planktonu), jejichž obnovovací pletiva a orgány přetrvávají nepříznivé ondobí ponořené ve vodě nebo na dně (leknín bílý, vodní mor kanadský).

Hydrochorie, rozšiřování rostlinných diaspor vodou.

Hydrologický cyklus, koloběh vody.

hydroserie, sukcesní řada stasií společenstev při postupném zarůstání a zazemňování vodních biotopů až ke konečnému klimaxu.

Hydrosféra, oblast vod na povrchu Země, z něhož zaujímá 70,8 %. Tvoří ji biocyklus slanovodní (marinní) z moří a oceánů (99,7 % vodní plochy na zemi) a biocyklus sladkovodní (limnický) z tekoucích i stojatých kontinentálních vod (0,3 %).

Hypotaxe, pohyb živočichů směrem k vodě, např. vyhledávání obojživelníky, větření vodních zdrojů savci.

Hydrotropismus, růst nebo zaměření části těla směrem k vodě. Kořeny rostlin rostou směrem k vodě, významné v suché půdě.

Hygro-, vlhko-, předpona ve složených termínech týkajících se vlhkosti.

Hygrofilní, vlhkomilní organizmus, opak xerofilní.

Hygrofyty, vlhkomilné rostliny, terestrické rostliny s vysokými požadavky na vlhkost.

Hygrotaxe směrovaný pohyb živočichů vyvolaný změnou vlhkosti vzduchu.

Hyponeuston, vodní živočichové, kteří se při čerpání vzduchu zavěšují nebo opírají o povrchovou blanku zespodu (larvy komárů, potápníci, vodomilové aj.)

Ichtyofágní, piscivorní, rybožravý, predátor konzumující ryby.

Ichtyologie, nauka o rybách

imago, dospělec, konečné stadium individuálního vývoje jedince hmyzu, vyvíjí se z kukly nebo dospělé nymfy.

Indikátor ekologický,  ukazatel ekologický, fyzikální jev, chemická látka nebo proces, anebo živý organismus (bioindikátor), jehož přítomnost, změna stavu nebo množství svěsčí o změně vlastností okolního prostředí. Významnými indikátory jsou zejména rostliny a živočichové, jejíž požadavky na prostředí známe, takže můžeme zpětně usuzovat na vlastnosti jejich stanoviště.

Infiltrace, pronikání, vsakování

Insekticidy, látky hubící hmyz, patří mezi pesticidy. Používají se k hubení hmyzích škůdců, mají různou šířku působení  (na jeden nebo všechny druhy hmyzu).

Irigace, zavlažování, umělé rosení nebo postřik polí, zahrad, skleníkových kultur.

Jezero, přirozená vodní nádrž: prohlubeň naplněná sladkou nebo slanou vodou. Horizontálně se dělí na zónu pobřežní (litorální) a zónu volné vody (limentickou, vertikálně se dělí na horní prosvětlenou vrstvu vody (epilimnion), střední skočnou vrstvu (termoklinu ? v níž skokem klesá teplota) a spodní vrstvu vody (hypolimnion).

Limikolní, živočichové žijící v bahně nebo na něm, k tomu jsou přizpůsobeni např. pohybovými i jinými orgány (dlouhé nohy i zobák u ptáků), dýchací orgány (měkkýši).

Limnický, sladkovodní, jezerní, mající vztah ke sladké vodě.

Limnion, ekologické prostředí sladkých vod se specifickými životními podmínkami.

Limnobentos, organizmy žijící na dně sladkovodních nádrží nebo toků.

Litofyty, rostliny kořenující ve dně sladkovodních nádrží nebo toků, jsou buď zcela ponořené (submerzní), nebo vyčnívají z vody (emergentní, semiaerické).

Litorál, pobřežní část vodních nádrží, která leží v rozmezí asi do hloubky 10 m a břehovou vegetací hydrofyt, jeho hranice je podmíněna morfologií a kolísáním stavu vody.

Litorální, pobřežní pásmo na okrajích vodních nádrží, obvykle zarostlé vyššími vodními rostlinami. Je vymezeno hloubkou vody prosvětlenou slunečním zářením.  Dělí se na a) sublitorál, vymezený nízkou letní hladinou vody, b) eulitorál, v němž dochází k velkému kolisání vodní hladiny během roku, c) epilitorál, kde půda již není přeplavována vodou, nejvyšší pásmo.

litotelma, dočasná, obvykle periodická vodní tůňka ve skalních rozsedlinách, v prohlubeninách balvanů a skal. Často obsahuje specifickou zvířenu.

Lotický, biotop a jeho prostředí v proudící sladké vodě (pramen, potok, řeka). V proudu klesá rychlost toku, obsah kyslíku, naopak roste pelota, znečištění apod.

Mokřady, většinou nízko položené oblasti periodicky nebo trvale zamokřené sladkou nebo slanou vodou (mokré louky, rašeliniště, inundační části řek, apod.) Mají největší čistou primární produkci ze všech biomů (až o třetinu vyšší než tropický deštný prales), největší obsah uhlíku /uložený v detritu) a velkou trvalou biomasu (zejména podzemní orgány rostlin).

Nanoplankton, složka vodního planktonu, sestávající z organizmů menších než 50 um.

Nekton, soubor statnějších vodních živočichů, kteří ve vodě plavou vlastním aktivním pohybem a jsou schopni překonávat popř. i silné proudění vody (četný vodní hmyz, korýši, ryby).

Neuston, drobné vodní organizmy zdržující se na povrchové vodní blance nebo pod ní (do hloubky asi 5 cm), některé perloočky, různý vodní hmyz, jeho larvy a kukly.

Niva, ploché území v úvalech a údolích podél vodních toků, které vzniklo zpětnou vazbou mezi krajinou a vodním tokem s jeho záplavovou (inundační) vodou.

Obojživelné organizmy, amfibické, jsou schopné žít na souši i ve vodě. Z rostlin různé druhy bažinné až vlhkomilné, z živočichů četné druhy hmyzu, některé specializované ryb (částečně obojživelné, např. bahníci, lezouni), obojživelníci i savci).

Obsah vody v organizmech, průměrně v protoplazmě 85-90 %? a) v rostlinách: buněčné chloroplasty a mitochondrie 50 %, plody 85-90 %, čerstvá fytomasa nadzemní 80-90 %, kořeny 70-95 %, čerstvé dřevo 50 %, zralá smena 10-15 % . V živočiších: mořské sasanky a menuzy 80-90 %, štika, pstruh 75-80 %, žížaly 84-88 %, měkkýši 70-90 %, dospělý hmyz 50-80 %, kachna domácí 70 %, mandelinka bramborová 60-65 %, pilous černý 45-50 % (vše v čerstvé hmotnosti). Člověk stárnutím ztrácí obsah vody, ve stáří jen asi 70 % hmotnosti těla.

Oteplená voda, odpadní voda z chladících zařízení, elektráren a z různých průmyslových podniků, která má často vysokou teplotu. Pod výpustí otepluje stojaté nebo tekoucí vody (recipienty) až o 10 oC, což způsobuje podstatné změny vodních biocenóz, urychluje vývin živočichů a zcela mění podmínky vodního prostředí.

Oteplování globální, soubor jevů, vyvolaných globálními  klimatickými změnami v důsledku lidské činnosti. Kromě oteplení a změn v rozložení a množství srážek se očekává zvýšená frekvence extrémních stavů (povodně, tajfuny apod.).

Oxid uhličitý, (CO2), bezbarvý plyn, slabě štiplavý, nakyslé chuti, 1,5krát těžší než vzduch.Jeho koncentrace v ovzduší je nepatrná, jen 0,035 objem. % (tj 350 vpm ? objem. Miliontin, 0,57 g v 1m3 suchého vzduchu), je to však jediný přímý zdroj uhlíku pro tvorbu biomasy terestrických zelených rostlin fotosyntézou. Nepatrné množství  CO2 a současně vysoká koncentrace kyslíku (O2, 20,95 %) v atmosféře je výsledkem vývoje zelených rostlin v dlouhodobé evoluci Země. Původně velké množství CO2 v atmosféře bylo postupně vázáno do biomasy rostlin a činností živočichů do uhličitanových usazenin. Množství CO2 v ovzduší klesá během vegetační sezóny (spotřeba zelenými rostlinami), avšak zřetelně roste v posledních letech spalováním fosilních paliv člověkem. V letech 1958 až 1990 vzrostla koncentrace z 315 na 355 vpm. Někteří živočichové v půdě se orientují ke zdroji CO2 /drátovci, ponravy aj. larvy tak vyhledávají kořeny rostlin, svou potravu).

pH, označuje kyselost prostředí

piscivorní, ichtyofágní, živočichové konzumující výhradně ryby (např. jiné dravé ryby, vydry)

plankton, vodní organizmy většinou mikroskopických rozměrů, vznášející se pasivně ve vodě (hydroplankton), neschopné samostatného pohybu na větší vzdálenost. Rozlišujeme plankton rostlinný (fytoplankton) a plankton živočišný (zooplankton).

Planktonofágní, živočichové živící se planktonem, často s adaptovanými ústními ústroji na cezení vody a tím na ekonomický lov planktonu.

Pleuston, soubor organizmů žijících na hladině, na povrchové blance vody (vodoměrky apod.)

Polder, přirozeně nebo uměle ohraničený prostor v blízkosti vodního toku (tzv. suchý polder), který je za sucha využíván zemědělsky apod., při povodni slouží k zachycení části povodňové vlny a nabývá tak funkci retnční.

Povodeň, vybřežení  vody z koryt vodních toků, často po prudkých deštích nebo náhlém tání, často s katastrofálními důsledky na přírodu a lidská sídla.

Povrchové napětí vody, zvýšená soudržnost molekul vody na rozhraní mezi tekutým a plynným prostředím, vrstva s určitou pevností, povrchová blanka. Poskytuje mnoha živočichům oporu dočasnou nebo trvalou. Po blance pobíhají nebo kloužou, nebo se na ni zavěšují zespodu.

Voda, jejím hlavní zdrojem jsou atmosférické srážky. Rozlišujeme: a) gravitační, rychle prosakuje do spodní a podzemní vody, b) volně vázaná gravitační, nekapilární voda v pórech o světlosti větší než 0,2 mm. Prosakuje pomalu. Rostlinám déle dostupná, pro kořeny hlavní zdroj vláhy, c) kapilární v jemných pórech o světlosti menší než 0,2 mm. Je vázána kapilárními silami, takže je kořenům nepřístupná. Rozhraní obou vrstev je bod trvalého vadnutí, d) adsobční (hygroskopická) vázaná na povrch půdních částic. Kořenům nepřístupná, tvoří na částicích umný film, e) chemicky vázaná, ve sloučeninách, f) spodní (podzemní), hluboko v půdním profilu.

Rákosiny, vegetační formace osídlující mokřady s dominancí deruhů rodu Phragmites - rákos, Typha ?-orobinec a vysokostebélnatými druhy rodu Scirpus - skřípina a Carex - ostřice, často se specifickou avifaunou (rákosník apod.)

Rašeliniště, ekosystém se značnou produkcí rostlinné biomasy, avšak s jejím nedostatečným rozkladem v důsledků nadměrného zamokření a nepříznivých podmínek pro rozkladné organizmy (dekompozitory). Dochchází zde k hromadění organické hmoty. Za přebytku vody a nedostatku kyslíku probíhá rozklad detritu (rašelinní) a tvoří se rašelinná hmota (humolit) s vysokým obsahem uhlíků, a to směrem od obvodu ke středu rašelinného jezera, které postupně zaroste.

Rašeliniště horské. Oligotrofní vrchoviště, vzniká ve vyšších polohách, v propadlinách kolem mokřadů a jezer, na trvale zamokřených místech. Hlavními producenty fytomasy  jsou mechy, rašeliníky (Sphagnum), rašelina má kyselou reakci (nízké pH), vytvářejí se v ní hnědé huminové kyseliny (žlutohnědá až hnědá barva vody).

Rašeliniště nížinné, minerotrofní slatiniště, vzniká v nižších polohách a proláklinách s nahromaděnou srážkovou nebo spodní vodou. Hlaními producenty jsou různé druhy ostřic, trav, popř. rákosu. Tvoří se slatinná hmota s neutrální alkalickou reakcí. Rašelina i slatinná hmota dobře konzervuje pylová zrna i jiné zbytky rostlin, takže podle druhu a množství pylu v odebraných vertikálních vzorcích lze usuzovat na historický vývoj a přirozené změny okolních lesních společenstvech (tzv. pylové analýzy).

Recipient, vodní tok , kanál, nádrž, jezero, moře, jímž je přijímaná voda z určitého povodí nebo jeho částí.

Regulace vodních toků, spočívá ve vyrovnávání toků, zpevňování břehů, stavbě přepadů, zdrží apod. za účelem plynulého odtoku povodňových vod. Přináší podstatné změny  pobřežních fytocenóz a tím i změny pobřežních a vodních zoocenóz. Likvidují se tůně, zátoky a mělčiny sloužící ke tření ryb. Vždy výrazně ochuzuje druhové bohatství rostlin a živočichů. Zvyšuje rychlost vodního proudu, odplavování vodních živočichů, odtoky vody z povodí zvětšují erozi dna a jeho prohlubování. Tím se snižuje úroveň spodní vody, urychluje zánik lužních lesů a to vede ke zničení fotonů mezi tokem a okolní krajinou.

Revitalizace, zpětné obnovení, oživení děje, procesu v systému apod..

Rheo-, (též reo-) ve složených ciích slovech týkajících se proudění vody.

Rheobentos, společenstvo vodních živočichů žijící na dně v bystře tekoucích úsecích toku, výrazně přizpůsobené k vodnímu proudu.

Rheobiontní, vodní živočichové žijící v rychle tekoucích vodních proudech, k čemuž jsou náležitě přizpůsobeni y)drápky, přísavky na těle apod.ú

Rheofilní, vodomilní živočichové, opakem jsou rheofóbní formy, které se rychle tekoucí vodě vyhýbají.

Reotaxe, schopnost živočichů orientovat se proti proudu (pozitivní r.) nebo po proudu (negativní r.)vodního toku.

Rhitral, vodní životní prostředí u prameniště toku a v jeho odtoku. ˇusek s vysokým obsahem kyslíku, kamenitým, a štěrkovitým dnem. Je osídlen chladnomilnými, oligostenotermními živočichy s nároky na velké množství kyslíku ve vodě a přizpůsobenými silnému proudu.

Rhizobentos, rostliny kořenující ve dně vodních toků a nádrží.

Ripikolní, organizmy žijící ve vodních březích i na nich

Rivikolní, organizmy žijící v tekoucích vodách , zejména v řekách.

Rosa, vodní pára sražená v kapénkách při poklesu teploty vzduchu, ulpívající na substrátech. Okraje a špičky listů se orosují nejdříve, neboť se ochlazují více než střed listu.

Rosný bod, teplota vzduchu, kdy při jeho ochlazování dosáhne skutečná vlhkost vzduchu 100 %. Při dalším poklesu teploty pod r. b. dochází ke srážení (kondenzaci) vodní páry na kapalnou vodu.

Emerzní, vodní rostliny vynořené (halofyty).kořenující ve dnu v mělké vodě, avšak s vynořenými fotosystetzujícími orgány ve vzdušném prostředí. Obsazují vlastní pobřeží, eulitoral. Opak submerzní.

Eulitorální, pobžežní.

Masožravé rostliny, rozklademtěl živočichůzachycených na povrchu listů, v láčkách a jicých útvarech doplňující dusík, fofor i draslík v půdách minerálnš chudých, u nás na rašeliništích (rosnatk,, točnicr, láčkovky, bublinatky)

Rozvoj trvale udržitelný, podle Zákona o životním prostředí č.17/1992 Sb., §6, je to takový rozvoj, který současnýn a budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.

Rybník, umělá a regulovatelná vodní nádrž vytvořená zejména pro odvodnění části krajiny, následně využívána především pro chov ryb. 1. Rybník průtočný - zásobovaný vodou z potoka nebo řeky, 2. Rybník nebeský ? zásobovaný pouze dešťovou vodou.

Salinita, slanost vody, obsah solí ve vodě kolísá: a) sladká voda obsahuje minimum solí: tzv. voda měkká 0,04-0,06 promile, tvrdá 0,03-O5 promile B) slaná voda (brakická) 0,5-30 promile, c) mořská voda má průměrně 35 promile solí, d) voda přesolená (hyperhalinní) má více než 49 promile. Ve sladkých vodách převládají uhličitany, v mořských vodách chloridy, vyjádření obsahu soli v promile znamená množství g. Solí v 1 l vody (extrém je Mrtvé moře s 200 promile solí).

Samočištění vody, půdy, vzduchu probíhá postupnou likvidací nečistot jednak abiotickými faktory prostředí, jednak životní činností organizmů, které tan žují. Rychlost samočištění závisí na konkrétní kombinaci podmínek prostředí. Velká část nečistot antropogenního původu je proti samočištění zcela odolná , nerozložitelná.

Saprobie, též saprobita, stupeň znečištění vody rozkládajícími se organickými látkami. Určuje se podle druhové skladby saprobiontů ve vodních společenstvech. Podle druhu vody a druhun i množství znečištění se rozlišují různé stupně. Blíže o tom pojednává limnologie. Je to významné hledisko při čištění odpadních vod a úpravě pitné vody.

Saprobionti, organizmy žijící ve vodách různě znečištěných organickými látkami. Rozlišujeme oligosaprobní, mezosaprobní a polysaprobní organizmy.

Saturace , nasycení, uspokojení životních potřeb organizmů.

Sedimenty, půdy usazen, vzniklé z jemných až hrubých materiálů navátých větrem nebo naplavených vodou. U nás vznikají často na závětrných svazích orientovaných na j. a jv., kde je odnos větrem  minimální. Rozsáhlé sedimenty vznikají kolem vodních toků naplavením i hrubšího půdního materiálu, oblázků a větších kamenů. Chemické vlastnosti sedimentů závisejí na povaze usazeného (sedimentovaného) materiálu.

Soutok, hydrografický útvar, kde se stýkají dva vodní toky zhruba stejné síly. Naopak slabší tok ústí, vtéká do silnějšího.

Srážky, vzdušná vlhkost kondenzovaná (sražené) ve formě kapalné a pevné.

Atmosférické srážky, ovzdušné, produkty kondenzace nebo desublimace vodní páry z ovzduší, jsou jediným zdrojem vody pro terestrické ekosystémy. Rozlišujeme? a) vertikální kapalné (déšť, mrholení, mžení) nebo tuhé (sníh kroupy, krupky, ledové jehličky), b) horizontální (kondenzační), kapalné (mlha, rosa) nebo tuhé (jinavatka, jíní, námraza): vznikají na povrchu půdy a na předmětech nad ní, na meteorologických stanicích se neměří, ač jsou v různých oblastech významným příjmem vody do ekosystémů. Množství srážek zachycených do měrného zařízení na určité lokalitě vyčíslujeme za časovou jednotku (den, měsíc, sezóna, rok). Udává se výškou vody ze srážek v mm, přičemž 1mm odpovídá množství 1 litru vody na 1m2.

Stenohygrický, snášející jen malý rozsah kolísání vlhkosti. Opak euryhygrický.

Stín srážkový, místa na závětrné straně hor, kde prší podstatně méně než na návětrné straně, orientované proti směru převládajících větrů. Vzdušné proudy stoupají před horskou bariérou do výšče, ochlazují se, vodní páry se srážejí a déšť padá na návětrné svahy. Na závětrné straně je sestupující vzduch zřetelně sušší a deště je méně.

Stygobiont, -ní, živočichoví¨é vázaní a výrazně přizpůsobení k životu v podzemních vodách. Tam se vyskytují také živočichové stygofilní (méně přizpůsobení), stygofobní (vyhybají se tomuto prostředí) a stygosxenní (zcelacizí tomuto prostředí.

Stygon, životní prostředí nebo biotop podzemních vod s nedostatkem světla, nízkou stálou teplotou, nepřítomností fotosyntetizujících organizmů a omezenými potravními zdroji. Hlavním zdrojem potravy jsou zde organické látky pocházející z jiných biocenoz.

Sublitorál, v pobřežních vodách pásmo dna, ležící po břehovýn pásmem /litorálem), přechodné pásmo mezi litorálem a profundálem.

Trofogenní zóna, horní vrstva vody v nádržích, kam proniká světlo a kde probíhá fotosyntetická činnost fytoplanktonu a tvorba zelené fytomasy. Opakem je trofolytická zóna, kde se naopak fytomasa rozkládá.

Tůně, malé nádrže vody, trvalé nebo periodické, se specializovanými rostlinami (zejm. sinice a řasy) a živočichy. V periodických tůních !vznikají na jaře, vysýchají počátkem léta) mají živočichové krátký generační cyklus,, vyschnutí přečkávají v diapauze některého vývojového stádia (perloočky, létající vodní brouci a ploštice, žábronožky, listonozi apod.). Drobné periodické nádržky vznikají v dutinách stromů (dendrotelmy), ve sklálních puklinách (litotelmy) a zejména v listových pochvách bromélii (fytotelmy) v tropech, kde je dosti bohatá zvířena (stromové žáby a jejich pulci, hmyz aj. bezobratlí).

Tvrdost vody, nevlastnost vody, která je dána množstvímrozpuštných minerálních látek (uhličitany Ca. MG, Fe)

Vadnutí rostlin, zavisí na povaze buněčných stěn a kutikuly rostlin. Většina rostlin vadne již při ztrátě 1 % vody, pouštní druhy při 8 %. Vyšší rostliny středoasijských stepí dokonce až při ztrátě 20-25 %. Sklerofylní pletiva, např. jehlice některých jehličnanů nemění vzhled až do vyschnutí, odumření.

Viskozita vody, vnitřní tření vody, odpor tekutiny vůči tělesu, které se v ní pohybuje. Závisí na velikosti povrchu těla, rychlosti jeho pohybu a teplotě vody (při zvyšování teploty v.v. klesa. Takže v teplé vodě klesá organizmus rychleji než ve studené. V.V. je asi 100x větší než u vzduchu.

Vlhkomilný, organizmus vázaný svým výskytem na stanoviště s vysokou relativní vlhkostí.

Vlhkost, humidita, obsah vodní páry ve vzduchu nebo množství vody v půdě, jeden z hlaních činitelů prostředí, ovlivňující existenci i životní procesy organizmů.

Voda, H2O, základní kapalina jako rozpouštědlo látek, nositel fyzikálně-chemických pochodů v těle, slouží k transportu živin, roztoků, disperzí koloidů, sekretů, fermentů, hormonů apod., tvoří vnitřní prostředí organizmů (v. disperzní) a je nezbytnou stavební jednotkou živých těl (v.konstituiční). Tvoří vnější prostředí vodních rostlin a živočichů. Hlavní vlastnosti: salinita, hustota, viskozita, povrchové napětí, hydrostatický tlak, světelný režim, barva, průhlednost, teplota, proudění chemická reakce, chemismus, obsah kyslíku, oxidu uhličitého, sirovodíku (v mořských hlubinách).

Voda brakická, přechodná mezi sladkou a slanou viodou, vzniká při ústí řek do moře.

Voda minerální, podzemní voda, obvykle s obsahem oxidu uhličitého, podle množství rozpuštěných solí různě mineralizovaná: slabě (0,5 až 5,0 g/l), středně (5-30 g/l), ssilně (nad 30 g/l).

Voda sladká, obsahuje minimum rozpuštěných solí, od 0,04 do 0,5 promile (tj. do 0,5 g na 1 l vody).Tvoří vodní nádrže nebo proudící  toky (rybníky, jezera, potoky, řeky apod.).

Voda svrchní , srážková voda vsáklá do půdy, působící zamokření, zbahnění a oglejení svrchních vrstev půdy.

Voda tekoucí, povrchová, jednosměrně proudící, v níž se mění se vzdáleností od pramene (krenál) speciální vlastnosti: klesá rychlost toku, klesá obsah kyslíku, zvyšuje se teplota vody, znečištění, obsah solí, množství vegetace aj. Pramenná stružka se mění v potok, horní tok (citral) se pstruhovým a spodní s lipanovým pásmem. Řeka ve středním toku má pásmo parmové, tok se mění ve veletok s pásmem cejnovým (potamal), dolní tok ústí posléze do moře /ústí toku, brakická zóna, zvýšená salinita). V závislostí na toku se mění adaptace rostlin i živočichů k životu v různých částech tekoucích vod, a tím i skladba a rozmanitost vodních společenstev.

Voda tvrdá, voda sladká s vyšším obsahem solí (0,3 až 0,5 promileú, zejména uhličitanů, síranů, fosforečnanů, chloridů vápníku i hořčíku.

Znečištění vody, děje se zamořováním veškerými rozpustnými látkami, které člověk rozšiřuje a které prosakují do podzemních a povrchových vod, splaceny všech hnojiv, eutrofizací, haváriemi naftových tankerů (znečištěna je asi 1/5 povrchu oceánů). Spotřeba vody neustále roste (nejvíc odebírá zemědělství a průmysl), není doceněna vodohospodářská funkce lesů, mokřadů a přirozených odtoků.