Arboretum Nový dvůr

Arboretum Nový Dvůr.Dendrologický park v Novém Dvoře nelze počítat k historickým či zámeckým parkům obecného pojetí, ale nepozastavujeme se dnes už nad tím, že k nim byl při jeho znovuobjevení na konci 50. let minulého století zařazen. A trochu později takto i chápán, jak o tom svědčí publikace Zelené klenoty o zámeckých parcích na Opavsku z roku 1959 i druhá brožura s titulem Krajské arboretum v Novém Dvoře u Opavy (autoři Z. Kříž, I. Musil a M. Velička), vydaná roku 1968 a už podrobně o tomto objektu informující. Novodvorský katastr je součástí obce Stěbořice západně od Opavy.

Zatímco většina zámeckých parků na Opavsku vznikla na začátku nebo v 1. polovině 19. století, má parková sbírka dřevin v Novém Dvoře svůj počátek na začátku 20. století, ale potom nejednoduchý 50letý vývoj k významné změně v roce 1958. I když tento park patří vlastně k nejmladším z těch významných, najdeme v něm cizokrajné stromy dnes už stoleté a několik exemplářů domácích druhů dřevin ještě o pár desítek let starších.Zakladelem parku byl Quido Riedel (1878-1946), pěstitel rostlin i chovatel koní, který v Novém Dvoře působil zhruba 25 let. Původní část parku, skoro dvouhektarová, si dodnes zachovala Riedlovo členění plochy i vedení cest a pěšin. Zásadně se změnila dolní část jeho úprav s rybníkem a ovocnou a zelinářskou zahradou. Na jejich místě je dnes jednak parkoviště a vstupní prostor s pozůstatky prvního skleníkového areálu ze 70. let a s nedávno vystavěnými objekty druhých skleníků vpravo za rybníkem.

Staré zemědělské budovy za touto novou výstavbou dodnes připomínají Riedla - statkáře. Ačkoliv byl Q. Riedel školeným i prakticky zdatným a zkušeným zemědělským hospodářem, svoje záliby zaměřil zejména na rozmanitost sortimentu dřevin, především cizokrajných, ale i domácích. Stal se členem Rakouské dendrologické společnosti se sídlem v Průhonicích u Prahy a po roce 1918 i členem obdobné společnosti československé. Díky tomu má dendrologická sbírka v Novém Dvoře několik cenných druhů dřevin z tehdejších spolkových průhonických školek. Užitečné v tomto směru bylo i Riedlovo členství ve vídeňském zahradnickém spolku, ale kupoval pro sbírkové výsadby i rostliny z obchodních školek rakouských a později i českých a moravských.

Je obdivuhodné, že už za deset let Riedlova působení v Novém Dvoře tu byly shromážděny a vysázeny stovky druhů a odrůd dřevin i velký sortiment druhů květin, trvalek, v parkových záhonech a skalkách.Prvním zřetelným předělem v historii a vývoji novodvorské sbírky byl rok 1926, a to především v důsledku odchodu Q. Riedla do Bílé Lhoty u Litovle. Jinou nepřízní byla jistě i extrémní zima s třeskutými mrazy v únoru 1929. Třicátá a následná léta válečná byla obdobím bez zdařilého pokračování v záměrech zakladatele. Jeho idea byla spíše opuštěna, i když zahradnická péče o park a zahrady zůstala zřejmě na dobré úrovni. Změnila se ale atmosféra té doby, například došlo i k ukončení činnosti Československé dendrologické společnosti v Průhonicích.

Skutečně neblahým obdobím byly pak roky 1945-1957. Ačkoliv první desetiletí po 2. světové válce mohlo přinést pro novodvorský park záchranu skoro všech jeho hodnot, ve skutečnosti přinášelo jeho znehodnocování. Naštěstí se v letech 1956 a 1957 i tato lokalita stala objektem dendrologického průzkumu zámeckých parků na Opavsku. A Riedlovu novodvorskému dílu se dostalo mimořádného a neobvyklého hodnocení, když byl označen za "pravý skvost mezi zámeckými parky". Pro bohatství sortimentu dřevin v těch letech stále ještě mimořádně byl iniciován vznik nového vědeckého a kulturně osvětového zařízení a už na začátku roku 1958 došlo k ustavení tehdy Krajského arboreta v Novém Dvoře, které se stalo součástí Slezského muzea v Opavě. I přes dvanáctileté poválečné období bez jakékoliv údržby a zahradnické péče zachoval se v Novém Dvoře pozoruhodný sortiment exotických dřevin i odrůd a forem domácích druhů, tzn. původních ve střední Evropě. Z nich především smrků a tisů, ale také javorů, buků a dubů. Některé z těch starých výsadeb v původní ploše dnešního arboreta ještě rostou.

Také sortiment cizokrajných druhů, hlavně stromů, zachráněný před padesáti lety, se do jisté míry stále ještě uplatňuje na dnešní bohatosti novodvorské sbírky dřevin. Stále stojí za pozornost jednak zahradní odrůdy u nás nepůvodních zeravů, cypříšků, východoasijských javorů, jednak tzv. botanické druhy listnáčů i jehličnanů především amerických, ale i asijských. Je to odraz silného oživení zájmu o zahrady a zahradní umění na přelomu 19. a 20. století i ve střední Evropě, stejně jako důsledek mnohdy romantického zájmu o cizokrajné rostliny a jejich používání k výsadbám i v parcích, nejen v botanických zahradách.

Máme-li se ještě jednou vrátit na začátek Riedlova působení v Novém Dvoře, pak proto, abychom si uvědomili, že místo na severní straně obce, svažující se od okraje lesa k jihovýchodu do údolí potoka Velká bylo velmi vhodné nejen pro stavbu sídla, ale i pro zahradnické a parkové úpravy v jeho okolí. Výstavná budova z období někdy kolem roku 1860 připomínající zámeček slouží dnes jako správní budova arboreta. Riedlovy úpravy na této lokalitě byly označeny jako "jedno z nejcennějších zahradnických děl ve Slezsku" (Kříž 1961), dodejme: na začátku minulého století. Skutečně šlo o mimořádnou ideu vytvořit v této oblasti na ploše necelých tří hektarů neobvyklý hospodářský a zahradní komplex: zelinářskou zahradu, poměrně rozsáhlý ovocný sad a také okrasnou zahradu s intenzivními (i stavebními) úpravami, s romanticky laděnou bohatě členěnou zahradou stromů, keřů, peren v záhonech i alpínek ve skalkách. Přirozeným zázemím toho všeho bylo dosti rozsáhlé zemědělské hospodářství s chovem skotu, ovcí i koní, včetně plemenných (slezský norik).

Vznik arboreta při Slezském muzeu v roce 1958 znamenal nový směr vývoje novodvorských zahrad a sbírek rostlin při respektování zůstatku Riedlova sortimentu dřevin i kompoziční osnovy jím vytvořené, ale nepříznivým vývojem zanedbané dendrologické zahrady. "Vybudovat v Novém Dvoře typ moderního arboreta s významnou složkou výzkumnou, dokumentační a osvětovou" (Z. Kříž: 10 let Arboreta v Novém Dvoře - Časopis Slezského muzea v Opavě, 1968) znamenalo začít s asanací porostů, vytvářet studijní herbářovou dokumentaci zachovalé živé sbírky dřevin, stanovit směry dendrologického výzkumu i zásady rozšiřování sortimentu dřevin a připravit rozšiřování plochy dendrologického parku pro nové výsadby. I když Ing. Zdeněk Kříž nebyl iniciátorem dendrologického průzkumu parků na Opavsku, ani vzniku Krajského arboreta, začal zde svoje profesní působení lesníka a dendrologa hned na jaře 1958 jako první vedoucí nově ustavené instituce.

Rozvoj dendrologické práce v opavském Slezsku vzbudil zájem československých dendrologů a vedl jak k vydávání dendrologických publikací, tak ke vzniku dendrologické sekce Československé botanické společnosti na konci léta 1958. Ustavující schůzi s exkurzemi pro hojně zúčastněné české a slovenské dendrology do parku v Hradci nad Moravicí i do novodvorského arboreta připravilo opavské muzeum. Už ke konci jara toho roku bylo totiž arboretum jako krajské kulturní a odborné zařízení otevřeno pro veřejnost. Zásluhu na tom měl zvláště Karel Pudil, první zahradník novodvorských úprav. Po dokončení asanace porostů a obnově pěšin parku byla od roku 1965 původní plocha Riedlova parku rozšiřována na úkor přilehlého převážně smrkového lesa postupně asi o 20 hektarů. K osvětovému profilu činnosti nového arboreta lze počítat vybudování skleníkového areálu. Výstavba nových skleníků byla po náročné projekční přípravě započata v r. 1967 a po 7 letech zcela dokončena. Po zhruba 30 letech pěstebního a návštěvnického provozu byly tyto skleníky s rozlohou přes 1.000 m2 pro špatný technický stav uzavřeny pro veřejnost a brzy také zbourány. Pro vypěstovaný skleníkový sortiment rostlin byl postaven v roce 2000 nový skleník jako první objekt nové skleníkové sestavy. Rozšiřování parkové plochy od roku 1965 umožňovalo i obohacování dosavadního sortimentu venkovních dřevin, především cizokrajných druhů.

Později se Arboretum zaměřilo na záchranu a výzkum mizejících a ohrožených druhů dendroflóry domácí, tj. původní na území tehdejšíČeskoslovenské republiky. V případě exotů byly preferovány některé čeledě nebo jen rody dřevin, v mnohých případech i včetně zahradních odrůd, kultivarů. Ke sbírkovým specializacím patřily: čeleď vřesovcovité - především rod Rhododendron, ale i s řadou příbuzných rodů vřesovištních rostlin, rody javor, bříza, skalník, zlatice, pustoryl, z jehličnanů bylo navázáno na Riedlův sortiment tisů, zeravů a cypříšků, pro nové kolekce byly vybrány především rody jedle, smrk a borovice, které mají bohatství původních druhů v severní Americe i ve východní Asii.Trvalým úsilím vzrostlo druhové bohatství novodvorské sbírky pěstovaných stromů, keřů i polokeřů na zhruba 3.000 druhů exotických i druhů u nás původních. Z toho jehličnanů je tu asi 150 druhů a forem, stále zelených listnatých dřevin asi 220 druhů, zbývající počet - přes 2.600druhů - tvoří opadavé listnáče. 

Průvodce parkem

Pro nové výsadby dřevin byla určena také nová plocha od parkoviště u okresní silnice k zámečku s pohledným průčelím a členitou střechou na okraji původní plochy Riedlova parku. Po výstavbě prvních skleníků na začátku 70. Let byl její mírně se zvedající terén upraven jako prostorná zahradní scenerie se záhony trvalek, s keřovými skupinami i okrasnými odrůdami stromových višní, bříz, katalp, ale i s neběžnými jehličnany vpravo k rybníku. Původní plocha Riedlova parku byla doplňována novými výsadbami postupně stále méně, naopak nové výsadby byly cíleně rozmísťovány v rozšířené, nejhořejší části dnešního arboreta. Rozhraním staré a nové části je cesta po vrstevnici k výstavnímu pavilonu. Odtud můžeme shlížet po svahu dolů na původní uspořádání výsadeb, značně doplněné a pozměněné za téměř 50 let od trvání arboreta Slezského muzea. V této části arboreta najdeme stromy nebo ojediněle i keře vysazené v prvním nebo druhém desetiletí minulého století, mnohé tedy už stoleté. Protože Riedlovy výsadby byly rozmisťovány před tehdejší okraj lesa s malými skupinami už odrostlých stromů, hlavně smrků a borovic, potěšíme se pohledem na 20 - 25 m vysoké velikány, staré dnes už 120 let i více, s obvodem kmenů 2,5?3 metry.

Především však stojí za to zblízka se seznámit s nejstaršími cizokrajnými druhy nebo mimořádnými zástupci domácích dřevin. Projděme od parkoviště vstupním areálem a vystoupejme kamenným schodištěm k zámečku. Nad kamennou zdí vlevo od terénního schodiště se typickým habitem uplatňují dnes asi třicetileté jehličnany smrk omorika a jedna z odrůd cypříšků. Vpravo pak nemůžeme přehlédnout stoletý pyramidní dub letní (Quercus robur ´Fastigiata´) se vzpřímeným větvením a tedy dosti úzkou korunou. V jeho blízkosti je několik exemplářů cypříšku Lawsonova (Chamaecyparis lawsoniana), severoamerického jehličnanu se zeleno-modrými plochými jehlicemi a kulatými, asi centimetrovými šiškami. Nejhořejší část vrcholu tohoto druhu je vždy ohnutá dolů. Na opačné straně budovy je skupina douglasek tisolistých a sivých (Pseudotsuga menziesii a P.glauca), úspěšně introdukovaných ze Severní Ameriky i k produkčním lesním výsadbám v Evropě i u nás.

Okraj této skupiny směrem do parku zdobí žlutá forma už zmíněného cypříšku Lawsonova. Blízko ní se solitérně uplatňuje červenolistá odrůda našeho dubu letního (Quercus robur ?Atropurpurea´) Schodiště, zřízené v roce 1990 na místě narušené kamenné zdi, nás navede vpravo kolem věžičkaté budovy zámečku ke dvěma nejméně 120 letým velikánům domácího smrku ztepilého (Picea excelsa). Oba dva začíná dorůstat vzácný opadavý rychlerostoucí jehličnan původem z Číny Metasequoia glyptostroboides, vysazený tu před 55 lety. Jeho silný a nápadně se zužující rozbrázděný kmen může i tloušťkovým přírůstem staré smrky brzy předstihnout. Půjdeme-li po břidlicové dlažbě mezi starým smrkem a metasekvojí - trasou volenou nejčastěji - projdeme pod lípou Moltkeovou (Tilia x moltkei), což je kříženec lípy americké a jednoho z evropských druhů, lípy řapíkaté. Vysazován je pro pozdní kvetení velkými vonnými květy až v plném létě.

Ale pojďme dále po dlážděné pěšině. Po levé straně jsou tři zajímavé jehličnany. Nejprve kryptomerie japonská s modrozelenými hustými jehlicemi na bohatém, ale prosychajícím větvení, pak pajehličník přeslenitý (Sciadopitys verticillata), japonský chrámový strom s nápadně uspořádanými, dlouhými a tmavě zelenými jehlicemi a za ním vysoký zerav obrovský (Thuja gigantea), druh tvořící kdysi rozsáhlé lesy v severní Americe. Tady jde o odrůdu s pestrými šupinovitými jehlicemi. Na blízké, jistě více jak stoleté naší domácí borovici lesní (Pinus silvestris) se pne až do její vysoké koruny jesenec okrouhlolistý (Celastrus orbiculatus), východoazijská levotočivá liána, nápadnější za plodu, než při kvetení. Můžeme volit také jinou trasu obchůzky ve staré části arboreta.