Mohla byste se nám stručně představit? Kde jste pracovala před nástupem do arboreta?
Pocházím z Opavy a asi jako většina lidí,  jsem prošla několika zaměstnáními. Moje první pracovní zkušenost po střední škole byla roční, tenkrát se říkalo brigáda, v arboretu.  Byla jsem tehdy přidělena  na práci ve skleníku.

Práce s rostlinami mě vždy bavila, takže po ročním působení v arboretu jsem nastoupila do  v té době věhlasné -  Květeny Opava, kde jsem nejdříve pracovala ve skleníku     a po ukončení vysoké školy v kanceláři.
Květena Opava měla několik pracovišť zaměřených na pěstování různých druhů rostlin, a já se dostala právě k pěstování rostlin pokojových, což jsou vlastně rostliny tropické a subtropické. V té době se tam většina pokojových rostlin pěstovala od malého řízkovance po velkou prodejnou rostlinu. A byla to práce celkem fyzicky náročná, neboť každá rostlinka prošla několikrát  rukama zahradnice.

Od prvního nasazení rostliny bez kořenů do množárny (kde měly namnožené části rostliny zakořenit), pak přesazení do květináče a ustavení na pěstební stůl, pěstování po dobu několika měsíců, a nakonec výběr těch nejlepších rostlin, jejich zabalení a expedice do obchodní sítě, nebo do zahraničí (NDR, Maďarsko, Polsko...). Dodnes vzpomínám na dlouhou chodbu na ředitelství Květeny, kde byly zdi plné diplomů, domácích i zahraničních ocenění za vypěstované rostliny a jejich prvotřídní kvalitu. Na práci v Květeně vzpomínám ráda, hodně jsem se tam naučila, hlavně o pěstování rostlin, jejich potřebách. Měla jsem také možnost pracovat zde na své diplomové práci? Navíc jsem poznala mnoho zajímavých lidí, kteří byli profesionály ve svém oboru  zahradnictví.
V období, kdy jsem pracovala v Květeně (celkem 11 let) jsem vystudovala vysokou školu a také se mi narodily dvě dcery.

Po druhé mateřské dovolené, jsem zakončila své působení v Květeně Opava. Pak jsem asi rok pracovala úplně mimo obor, ve firmě, která se zabývala prodejem zboží.
V roce 1994 jsem úplně náhodou, slyšela výzvu v regionálním rozhlase, že hledají pracovníka na Odbor životního prostředí Magistrátu města Opavy. Šla jsem tedy na pohovor a uspěla. Stala jsem se úředníkem a pracovala 6 let v zaměstnání, které sice mělo vztah k rostlinám (v mém případě hlavně stromy, keře, kácení a výsadby), ale bylo úplně jiné, než to, co jsem znala z minulých praxí.
No a pak, v roce 2000 přišla nabídka, zda bych chtěla pracovat v novém skleníku v Arboretu Nový Dvůr. A já si řekla, že "kruh se uzavřel" a opravdu s nadšením a trochui s obavami, zda to zvládnu, jsem nastoupila do arboreta jako kurátor skleníkových rostlin a sbírek.

Je zbytečné se ptát, co je Vám bližší, když pracujete mezi rostlinami v Arboretu Nový Dvůr, ale přesto, které zvíře Vám je sympatické a proč?
Přiznám se, že jako "panelákový" městský člověk opravdu nemám předpoklady jako chovatel, a ani jako dítě jsem nikdy neměla žádného domácího mazlíčka. Ale mám ráda kočky a líbí se mi kočkovité šelmy vůbec. Kočky jsou nezávislé a pokud nechtějí, tak za Vámi nejdou. Pejsci jsou fajn, ale potřebují výcvik a to je v mém případě čas, který zatím na ně nemám. Asi se teď projevím jako sobec, ale o nějakém zvířátku v domácnosti zatím neuvažuji. Já i manžel jsme dost pracovně vytíženi, z práce se vracíme pozdě odpoledne a víkendy dělíme mezi dcery, vnoučata a záliby. Jinak mám veškeré domácí mazlíčky ráda a u známých si je ráda pohladím .

Ale teď vážně, kdy Vás poprvé napadlo, že byste mohla pracovat v arboretu?
Mě to vlastně ani nenapadlo. To přišlo nějak samo a vlastně náhodou. Po gymnáziu jsem chtěla studovat školu se zahradnickým zaměřením a po přijímačkách na VŠZ v Brně, které jsem sice splnila, ale nebyla přijata, mi v rozhodnutí, co dál, pomohl můj otec. Ten se znal s panem inženýrem Křížem (který byl v té době kapacita v Arboretu Nový Dvůr), takže se to nějak domluvilo a rok čekání na další přijímací zkoušky na vysokou jsem strávila prací v Arboretu.

Kde jste vystudovala vysokou školu a na které učitele biologie na základní škole, na gymnáziu a na vysoké škole vzpomínáte nejraději?
Vystudovala jsem Vysokou školu zemědělskou v Lednici, obor zahradnictví, tak se tenkrát univerzita jmenovala. Profesoři a jejich asistenti, kteří nám přednášeli, se tenkrát dost měnili a neměla jsem mezi nimi některé obzvlášť oblíbené. Spíše jsme s kolegy  studenty  řešili, kdo je jak přísný u zkoušek a jak to vše zvládnout. Školu jsme totiž studovali při zaměstnání a mnoho již mělo rodinu. Vlastně i já jsem se v tomto období pěti studijních let (tak dlouho trvalo studium při zaměstnání) vdala a stala se matkou.
Na střední škole to bylo s kantory jiné. Vídali jsme se často a dobře jsme se navzájem znali. Ráda vzpomínám na pana profesora Petera Bílka. Ten už při prvních hodinách s námi poznal, kdo je biologii nakloněn, a kdo není, pak nás také podle toho zkoušel? Na ty, kteří zájem měli, byl přísnější, chtěl vědět více podrobností, při přípravě na maturitu byl nekompromisní a museli jsme vše vědět. Ale při maturitě byl super. Chtěl nám napovídat, kdybychom třeba trémou něco zapomněli. Bylo to tenkrát příjemné překvapení a hodně nás to před zkoušením uklidnilo. Nikdo z nás to samozřejmě nepotřeboval.
No a když se vracím v čase, i na základní škole - tenkrát to byla škola Leninova, dnes Englišova -  jsem měla prima paní učitelky z přírodovědy. Botanika mě bavila i z toho důvodu, že jsem mohla do sešitu hodně kreslit. Také jsme měli předmět Pracovní výchova, a jeho součástí byly i tzv.  Pozemky  to byla práce ve skleníku a pěstování na záhoncích na školním pozemku, i na tyto hodiny jsem se těšila.  

Vzpomínáte si na situaci, která rozhodla o vaší budoucí profesi?
Když tak nad tím přemýšlím, asi ano, ale tenkrát jsem si to neuvědomovala. Přišlo to vlastně tak nějak samo, už na základní škole? Jako malá jsem jezdila s rodiči na chatu v Jeseníkách. Každý víkend jsme se tam sjeli, celá rodina, já    s rodiči, teta, strýc, jejich děti a naše babička s dědou. Byla jiná doba, bez techniky, bez televize, a tak jsme  hlavně my děti  byly  pořád někde venku. Na louce nad chatou nebo v lese.
Spolu se svou starší sestřenicí jsme hodně chodily po loukách a podle staré učebnice botaniky jsme určovaly snad všechny rostliny, na které jsme přišly. Učily jsme se je poznat a pojmenovat. Na chatě jsme trávili skoro celé letní prázdniny, takže bylo samozřejmostí, že jsme prarodičům pomáhali s pěstováním zeleniny a ovoce na zahradě. Mně to nevadilo, naopak jsem s babičkou ráda ohýbala záda (tenkrát mi to nedělalo žádný problém) nad záhonky s jahodami a mrkví?
Takže to bude asi moje první seznámení s ?problema-tikou botaniky?. S nostalgií ale velmi ráda na tuto dobu vzpomínám, na toulky po lesích, koupání v řece (spíše ve větším potoku, ale pro nás to byla řeka ) a na různá dětská dobrodružství se sestřenicí Zinkou a bratrancem Pavlem.

Jak vzpomínáte na dr. Krkavce a Ing. Franka (případně na další bývalé pracovníky arboreta)?

Moje vzpomínky budou asi, v případě pana doktora Krkavce, dosti zkreslené a nevím, zda bude popis jeho osoby přesný. Já si jej pamatuji jako pána s autoritou, ale také jako srdečného učitele. Když mě přijímal na práci v arboretu, tak vzbuzoval respekt byl to pan ředitel. Ale postupem času, například, když dělal průvodce pro zájezdy v arboretu, jsem ho poznala jako člověka zábavného a znalého věci.             O  rostlinách ve skleníku mluvil vždy tak zábavně, že to muselo bavit každého, i laika. Mně se to tedy líbilo velmi.
S panem inženýrem Frankem jsem se seznámila také až v arboretu a byl tenkrát vedoucím skleníků, dnes bychom řekli kurátor skleníkových rostlin. Mnoho jsem se v té době od něj naučila o pěstování skleníkových rostlin, hlavně o tom, co která rostlina potřebuje ke svému zdárnému růstu. Naučil mě představit si ji v přírodě a logicky odvodit její nároky na pěstování. Ráda vzpomínám na jeho výklady ve skleníku, popisoval mi jednotlivé rostliny, často jsme je spolu i ochutnávali. Výhonky, plody, listy. Takové věci byly pro mě nové a překvapivé.
V arboretu bylo v té době ještě mnoho dalších osobností  pan inženýr Kříž, kterého jsem již zmínila, pan inženýr Velička; zahradníci - pan Špaček, pan Janošek se svou paní,   a mnoho dalších spolupracovníků, zahradníků a zahradnic. Všichni se kladně podíleli na mém profesním růstu a vždy mi pomohli radou nebo příkladem.  
Vzpomenete si na nějakou zajímavou příhodu, která Vám utkvěla v paměti s dr. Krkavcem, ing. Frankem, případně dalšími. 
No, za ten rok, který jsem v arboretu prožila za "vlády" pana Krkavce, si pamatuji jen takovou malou historku, která se stala, když pan doktor provázel a dělal komentovanou prohlídku zájezdu někde z Ostravy. Já jsem zrovna ve skleníku zalévala a někdo z návštěvníků se mě na něco, ohledně rostlin, zeptal. Tak jsem odpověděla a s ná-vštěvníky jsem se také rozpovídala. Po chvílí ke mně pan doktor Krkavec přišel, usmál se a řekl: "Tak vidíte, jak vám to jde, příště už můžete taky provázet návštěvníky." Přiznám se, že to, co řekl, mě tenkrát potěšilo, byla to pro mne velká pocta.
Co říci o panu inženýru Frankovi, historek je mnoho, ale jedno je jisté, pan Frank je úžasný vypravěč. Pokud má někdo zájem o komentovanou prohlídku, v parku nebo ve skleníku, tak si s ním užije. Ke každé rostlině má příběh nebo zajímavost, a skoro nikdy se neopakuje. Je to kapacita ve svém oboru a vědomosti umí podat druhému s humorem a tak, aby si to i neznalec botaniky užil na zapamatoval. Musím říci, že v tomto je mým vzorem.

 Kterou rostlinu v arboretu považujete z Vašeho hlediska za nejvzácnější a kterou máte Vy nejraději?
Nerada bych určovala, která rostlina je v arboretu nejvzácnější, mohou na to být rozdílné názory odborníků, ale mezi zajímavé patří určitě sekvojovec obrovský, liliovník tulipánokvětý, drobná mikrobiota křížovitá, metasekvoje nebo japonské javory. Ve skleníku je to třeba wolemie vznešená, velká kapradina Angiopteris evecta či stromová kapradina diksonie antarktická.
A jaké rostliny mám nejraději? No v každém ročním období některou? Na jaře jsou to růžově kvetoucí sakury, rododendrony, azalky a brčálově zelené metasekvoje, v létě celý park, kvetoucí květinové záhony a louky, na podzim nádherně vybarvené javory a úžasně vonící zmarličník  ten voní po cukrové vatě? V zimě zasněžené vzrostlé borovice a cedry. V přírodě se prostě najde vždy něco, co je zrovna v danou dobu nejhezčí.  

Práce v arboretu  je určitě časově náročná,  jak se Vám daří neošidit ani rodinu, ani práci? Musí to být určitě oříšek.
Ano, někdy je to oříšek . Já ale jsem již ve věku, kdy mám dcery odrostlé a nemusím tak spěchat domů, abych s nimi udělala úkoly a postarala se o ně. Samozřejmě víkendy věnuji rodině, zahrádce, zálibám. Někdy musím i do práce, tak jako moji kolegové, když máme v arboretu nějakou akci pro návštěvníky. A připadá mi, že čas "letí" rychleji, než před pár lety?
Ale přiznávám, že ošizená strana, pokud už některá ošizená o čas je, tak je to vždy ta soukromá, nikdy ta pracovní.

Jak vidíte budoucnost arboreta, počítá s výstavbou velkého skleníku? Na ten starý mnozí vzpomínají se slzou     v oku. Mnoho pamětníků by se něčeho obdobného rádi dočkali.
Nechci to zakřiknout, ale výstavbu nových expozičních skleníků vidím jako velmi pravděpodobnou. Staré skleníky jsem zažila v jejich nejlepších letech a pak i v době jejich likvidace. Železná konstrukce i zasklení již byly z bez-pečnostních důvodů nevyhovující a podzemní prostory byly také ve špatném stavu.
Nový skleník je navržen jako celek, bude stát ve svahu nad rybníkem, v místech bývalého expozičního skleníku, se skalními i vodními prvky uvnitř. Těch překvapení tam bude pro návštěvníky více a já je z ?taktických? důvodů nebudu uvádět. Výstavba a následná výsadba bude obnášet hodně práce a starostí, ale já věřím, že je se svými kolegy zvládneme a všechny překážky překonáme. A až bude hotovo, rostliny budou vysazeny a dobře se rozrostou, bude tu, na co se podívat.
Jinak nejen skleník, ale i ostatní budovy v arboretu budou postupně rekonstruovány, aby nás co nejlépe reprezentovaly a splňovaly v nejvyšší možné míře požadavky a potřeby jak zaměstnanců, tak i našich návštěvníků.

Která pracoviště zabezpečují činnost v arboretu? A kolik pracuje v arboretu zaměstnanců?
Činnost a chod arboreta zabezpečuje v současné době celkem 21 zaměstnanců.

Jednotlivé úseky, ve kterých jsou pracovníci (zahradníci, kurátoři a dokumentátorka) zařazeni, jsou: park, pěstební plocha a skleník (pěstební i expoziční); pak máme ještě provozní úseky: to je údržba a úklidové práce a samozřejmě pokladna.  

Jaké připravujete akce pro veřejnost? Sice jsou všechny oblíbené, navštěvované, ale přesto nám o některých něco řekněte.
Dalo by se říci, že akce, které každoročně pořádáme v Arboretu, jsou již tradiční.
Na jaře je to akce, kterou nazýváme ?Vítání jara? a jejím cílem je přivést návštěvníky do jarního parku arboreta. Děti si mohou vyzkoušet své základní znalosti z přírodopisu a také si zasoutěžit. Součástí akce bývá také podávání smaženice z vajec a další bohaté občerstvení. Akce bývá většinou v období na přelomu dubna a května. V té době jsou všechny rostliny již krásně narašené, velký záhon pod skleníky září rozkvetlými tulipány,  ptáci zpívají ze všech sil a když se vydaří počasí, je to balzám pro tělo i duši.
Další  letní víkendová akce je nazvaná "Indiánské léto" a koná se většinou v polovině srpna. Snažíme se v arboretu navodit atmosféru "divokého západu", nechybí zde indiánský tábor s tradičními stany - teepee a velkým dřevěným totemem. Ve stanech jsou vystaveny exponáty  věci denní potřeby amerických indiánů  a také si zde mohou návštěvníci (hlavně děti) vytvořit nějakou indiánskou  ozdobu s peřím, například čelenku, klíčenku, náramek apod. I při této akci si mohou děti zasoutěžit a vyzkoušet svou zručnost, zastřílet si z luku nebo hodit lasem na cíl. Letos nám k celkové pohodě hrála hudební country skupina, program byl osvěžen dětským tanečním vystoupením v country stylu, vystoupením bubeníků nebo předvedením práskání bičem. Samozřejmě nechyběly komentované prohlídky v parku se zaměřením na americké dřeviny. Součástí akce bylo opět bohaté občerstvení.

Poslední víkendovou akcí bývá podzimní akce s názvem "Vyřež si svou dýni". Je to sice akce poslední, ale přípravy na ni jsou vlastně celoroční. Od vypěstování malých sazenic dýní, přes jejich výsadbu na pole a pěstování, až po jejich sklizeň. A toto vše zajišťují naši zaměstnanci. Před akcí ještě dýně ozdobí a z některých i napečou a navaří. Součástí této akce je totiž nejen vyřezávání a zdobení dýní, ale také ochutnávka specialit, které je možno z dýní v kuchyni vytvořit. Po oba víkendové dny je také komentovaná prohlídka v parku a večer vždy lampiónový průvod.
Všechny naše akce mají u veřejnosti velmi dobrý ohlas a my je děláme nejen proto, aby se při nich návštěvníci pobavili, ale aby si uvědomili, že se k nám do arboreta chtějí podívat i jindy.
Aby přijeli, když je tu klid a mohli si tak krásnou přírodu vychutnat sami nebo jen v přítomnosti svých blízkých?

Víme, že jste činná i v ochotnickém divadle v Hlavnici. Slyšeli jsme od známých, že Vaše poslední role čarodějnice byla excelentní. Především děti na ni nikdy nezapo-menou. Jak jste sama vnímala jejich ohlasy?
V Hlavnici bydlíme teprve od roku 2009 a já jsem ráda, že jsem se mohla stát součástí jejího kulturního dění. Před několika lety zde vznikl, vedle stávajícího dětského divadelního kroužku, také ochotnický divadelní kroužek dospělých s názvem "Pajšl?. Určitě to ale neznamená, že se nám při vystoupeních nedostává dechu.  Spíš to znamená všehochuť. Jako ta smetanová omáčka s různými masy, která má název "plíčka na smetaně" , čili "po našemu  pajšl". V souboru jsme totiž každý jiný a vzájemně se tak dobře doplňujeme.

No a já většinou ztvárňuji čarodějnice, čerty a čertice, pomlouvačné sousedky nebo v zábavných scénkách zestárlé představitelky profesí s hvězdičkou (to ovšem jen pro dospělé). To víte, do rolí krásných, mladých a štíhlých princezen už mě neobsazují . Ale to vůbec nevadí, v těch záporných rolích se můžu více vyřádit. Navíc jsou to mnohdy postavy komické a ty hraji ze všeho nejradši.
A co se týká reakce dětí na mé role? Ano, ze začátku se mi stávalo, že mě děti u nás ve vesnici zdravily i oslovovaly spíše podle mých pohádkových rolí, než podle příjmení. Tetu Krysu už mi prostě neodpářou.
No a poslední čarodějnici, tu jsem si ?zahrála? při lampiónovém průvodu v arboretu. Dětem se líbilo moje koště a ptaly se mne, zda na něm večer poletím domů? Přiznám se, že mě po celém dni tak bolely nohy, že bych přivítala, kdyby to koště lítalo .

Abychom dostáli obsahu názvu rozhovoru s Vámi, položíme poslední otázku. Co se děje v arboretu v zimě, tak zvaně mimo sezónu? Na co by se mohli přijít návštěvníci podívat?
Arboretum je v zimě spíše v klidu. Pokud není zasněženo, provádí se drobná údržba, jako je úklid spadaných větví, ořezy keřů, případně kácení, většinou ale pouze suchých stromů.  Květinové záhony jsou na zimu zakryté listím nebo dřevěnou štěpkou, některé rostliny se zakrývají chvojím. Park je prostě v klidovém stavu.
Když ale napadne sníh, to nedokonalé se pod ním skryje   a návštěvníci objeví mnoho scenérií, které jsou jako z pohádky.

Po celou zimu je samozřejmě přístupná malá skleníková expozice a v patře budovy u skleníků je výstava ?Cesta kolem světa? s mnoha živočišnými, hlavně exotickými exponáty.
Pokud se návštěvníci rozhodnou strávit část dne v klidném prostředí zimní přírody, jsou do Arboreta Nový Dvůr srdečně zváni.

Foto. Jakub a Milan Kubačkovi