Otázka jedlosti červenajících bedel je v posledních letech živě diskutovaná jak mezi houbaři, tak i mezi mykology. Ale začněme pěkně po pořádku. Tak předně  není bedla jako bedla. Kdysi velký rod bedla Lepiota se rozpadl na několik menších rodů: Leucoagaricus, Lepiota, Echinoderma, Macrolepiota, Cystolepiota, Leucocoprinus, Melanophyllum, Chamaemyces. Statné druhy, ty které jsou vyhledávané praktickými houbaři, najdeme zejména v rodu Macrolepiota a nově také Chlorophyllum.

Bedla červenající Chlorophyllum rachodes	Bedla červenající Chlorophyllum rachodes  mladší plodnice v typickém prostředí jehličnatého lesa

Druhý jmenovaný rod zahrnuje v Evropě čtyři červenající bedly a dle nových poznatků i nepodobný střechan bedlovitý Chlorophyllum agaricoides. Na Opavsku se můžeme setkat se třemi druhy. Nejčastěji s bedlou šedohnědou Chlorophyllum olivieri, méně s bedlou zahradní Chlorophyllum brunneum a ještě méně s bedlou červenající Chlorophyllum rachodes.

Všechny tři jsou si navzájem podobné a jejich rozlišení bývá obtížné i pro mykologa. Navíc pojetí jednotlivých druhů nebylo vždy jednotné, a tak chce-li se kdokoli seznámit s podrobnějšími popisy, musí sáhnout po novější literatuře.
Základní rozlišovací makroznaky jsou tyto: bedla zahradní má odlišný charakter šupinatosti klobouku. Šupiny jsou připlácnuté neodstávající a většinou nepravidelně rozmístěné jakoby plovoucí. U ostatních dvou druhů jsou hustější, pravidelné a alespoň částečně odstávající - vyzdvižené. Bedla zahradní bývá mohutnější, běžně roste v trsech a někdy má mohutnou ostře ohraničenou hlízu na třeni. Nacházíme ji ponejvíce mimo les na stanovištích s vyšším obsahem dusíkatých látek - komposty, břehy rybníků, vyhnojené louky, poblíž stohů slámy, ve sklenících apod.

Bedla červenající se od bedly šedohnědé odlišuje barevným kontrastem tmavších šupin a světlého podkladu. Tuto dvoubarevnost si plodnice ponechávají i při zasychání (viz. Klobouky bedly šedohnědé jsou typicky jednobarevné šedohnědavé. U mladých plodnic sice může být kontrast šupin a okolí obdobný jako u bedly červenající , ale stárnutím anebo brzy po vytržení klobouky typicky jednolitě ztmavnou. Bedla červenající roste obvykle v jehličnatých lesích, alespoň na Opavsku jsem se s ní jinde nesetkal. Bedla šedohnědá roste ve všech typech lesů a někdy i mimo les.
Všechny uvedené znaky jsou proměnlivé, a to situaci samozřejmě komplikuje. Pro praktické houbaře jsou červenající bedly vzájemně téměř nerozlišitelné.
Jak je to s jedlostí? Od cca 60-tých let jsou červenající bedly konzumovány ve velkém a ojedinělé případy nesnášenlivosti byly přičítány "lechtivým" žaludkům. Nakolik šlo o případy ojedinělé, je těžké soudit, neboť z praxe se dá předpokládat, že většina postižených se k lékaři nedostavila. Lidé si z nějakého toho průjmu hlavu nedělali. Obecně tedy platilo, že bedla červenající je dobrá jedlá houba a vzhledem k červenání dužniny i nezaměnitelná. Dnes konstatujeme, že příhody se zažívacími obtížemi po jídle z červenajících bedel jsou společně s otravou pečárkou zápašnou nejčetnější z otrav a příhod po požití hub. Vyskytují se ovšem nepravidelně, "náhodně", a protože ke všemu nebyly v plodnicích nalezeny jedovaté látky, nemůžeme je přičíst vlastní jedovatosti houby. Podle mých zkušeností je pravou příčinou kontaminace plodnic půdními roztoky z přehnojených míst. Svědčí o tom prostý fakt, že bedly z takovýchto míst páchnou stejně jako místo samo a to i dlouho po vytržení.

Bedla šedohnědá Chlorophyllum olivieri  staší plodnice jsou vždy jednobarevně šedohnědé.	Bedla zahradní Chlorophyllum brunneum  typická mimolesní bedla.
Bedla šedohnědá Chlorophyllum olivieri roste ve všech typech lesů i mimo les, ale nejčastěji v listnatých hájích.	Bedla červenající Chlorophyllum rachodes barevný kontrast tmavších šupin a světlého podkladu klobouku si plodnice ponechávají i při zasychání.
Bedla zahradní Chlorophyllum brunneum  šupiny na klobouku jsou ploché neodstávající a většinou nepravidelně rozmístěné, jakoby plovoucí.	Bedla šedohnědá Chlorophyllum olivieri - mladé plodnice mohou barevným kontrastem šupin a podkladu klobouku připomínat bedlu červenající.

Přesvědčil jsem se o tom několikrát u bedly zahradní, která humózní biotopy vyhledává a jednou také u bedly šedohnědé. Houba je zřejmě schopná nasát do masitých plodnic velké množství humusových látek (úměrně nabídce) a než je zpracuje, bývají plodnice nalezeny a posléze zkonzumovány. Z tohoto pohledu je logicky nejproblema-tičtější nitrofilní bedla zahradní. To ovšem neznamená, že druhé dvě bedly takové příhody nezpůsobují. Dle mých pozorování minimálně bedla šedohnědá také může růst na dusíkatých substrátech. Nejlepším důkazem by mohla být identifikace hub, které příhody působí. Jenže málokdo se   k takové příhodě přihlásí, a pokud ano, pak již nemá k dispozici plodnice, sám červenající bedly nerozpozná a jediným jednoznačným údajem bývá informace o místě sběru. Většinou se dozvíme, že houby rostly mimo les a to nepřímo ukazuje na bedlu zahradní. Jistotu ovšem nemáme.

Rozpoznávání červenajících bedel není jednoduché a otázek kolem jejich jedlosti je více než odpovědí. Praktickým houbařům rozhodně doporučuji vyloučit červenající bedly z jídelníčku vůbec anebo je alespoň nesbírat na hnojených a jinak kontaminovaných místech, plodnice testovat čichem a při sebemenším podezření je rozhodně nejíst. Nemyslím, že toto doporučení budou všichni čtenáři respektovat, vždyť většina je vyzbrojena jasným argumentem: ?jím je přece celý život a nikdy se mi nic nestalo?, a proto pro případ zažívací nevolnosti připojuji stručný návod:  sbalte houby (jsou-li k dispozici) a urychleně k lékaři (je nutno vyloučit těžší typy otrav) a pak, pokud tak neučinil lékař, kontaktujte nejbližšího mykologa vy. Třeba přispějete k vyjasnění otázek jedlosti červenajících bedel.

Text a fotografie Vít Balner