|
Není zapomenutý, ale provoz je zastaven. Čujkovi zajistili pro syna mlynářské vzdělání, protože předpokládali, že chleba bude potřeba vždy. Jenže to dopadlo tak, že chleba bylo potřeba, ale soukromých mlynářů nikoliv.
Nenápadná budova z režných cihel se nachází na ulici Mlýnská v Kobeřicích, v blízkosti potoka Bílá voda. Dnes již nepoužívaný vodní mlýn v Kobeřicích se do dnešní doby zachoval v téměř nezměněné podobě. Jako upomínku na dobu své slávy je k vidění v trávě před mlýnem staré mlýnské kolo. Za budovou je rovněž patrný vodní příkop, kudy zbytková voda odtékala pryč.
Historie mlýna
Antonín Čujek navázal na tradici mlýnů v Kobeřicích a rozhodl se postavit vedle svého domu mlýn nový. První zmínka o mlýně Antonína Čujka pochází z roku 1756, kdy byl mlýn postaven. Zachovala se však pouze zmínka o tom, že byl opatřen šindelovou střechou. Tento mlýn byl v roce 1913 zbourán a na jeho základech postaven mlýn nový, který se zachoval až do dnešní doby. Iniciátorem stavby byl Jan Čujek a řízením stavby byl pověřen stavitel pan Štěpán Hanzlík. Z této doby se zachoval na mlýně německý nápis, který můžeme volně přeložit takto:
"Všem lidem nelze vyhověti. A vyhovět je umění, že to dokáže jen málokdo."
|
|
|
Čujkův mlýn v dnešní podobě. Foto z mostu přes Oldřišovký potok na silnici z Kobeřic do Bolatic.
|
Rodina Alfonze Čujka před mlýnem. |
Přítok vody byl vyřešen rozdvojením potoka Bílá voda u hřiště TJ Sokol, který pokračoval přes park a vléval se do rybníka, který sloužil jako zásobárna vody pro mlýn. Od něj proudila voda ve čtyřmetrovém příkopu přes ulici Mlýnskou do mlýna (náznak příkopu je dodnes před budovou patrný). Před mlýnem bylo nainstalováno zařízení, které regulovalo přítok vody. Voda poháněla mlýnské kolo a odtékala příkopem směrem na Osmilány, kde se opět vlévala do potoka. Stavidlem, které bylo umístěno před mlýnem, byla voda naháněna pouze při velkém množství vody v období dešťů, v období sucha se voda naháněla přímo na mlýnské kolo.
Technologii mlýna dodala a sestavila firma Kladsko. Později byly stroje zmodernizovány továrnou mlýnských strojů Prokop Pardubice. Toto zařízení sloužilo po celou dobu mletí až do roku 1964.
|
|
| Současný majitel Jan Čujek s upraveným nápisem po znárodnění. |
Technické vybavení mlýna se snaží pan Jan Čujek, syn posledního mlynáře, udržet. Na opravu mlýna jsou potřeba peníze. Snad by pomohl nějaký projekt, už jen kvůli tomu vodníkovi. |
Po roce 1920 byla součástí mlýna malá elektrárna, která vyráběla elektřinu pro celou vesnici. Generátor byl zde nainstalován v roce 1921 a po 7 letech odejmut z důvodu nelegálního odebírání proudu obyvateli obce a krachu elektrárny. Na ukončení výroby elektrické energie se také podepsala elektrifikace obce, která proběhla v roce 1928. Mlýn zůstal nadále přizpůsoben k provozu na elektřinu i na vodu.
Po smrti Jana Čujka v roce 1951 se posledním mlynářem na tomto mlýně stal Alfons Čujek, můj děda. Za jeho života došlo k regulaci potoka a provoz mlýna byl zajištěn již pouze elektrickou energií.
Ve mlýně se pracovalo neomezeně podle potřeby. Při velkém množství práce i 24 hodin denně. Pracovní síla se skládala z rodinných příslušníků a někdy vypomáhali 2 pracovníci (1 z Kobeřic, 1 ze Sudic). Poptávka po mouce byla veliká, od Opavy po Ludgeřovice. Z obilí, které přivezli soukromníci na semletí, si odvezli 60% mouky, 20% odpadů na rozprach a zbylých 20% se přepočítávalo na lístky na chleba, který dostávali v pekárnách. Mouka se do pekáren vozila nejprve koňským povozem a poté traktorem, který patřil JZD v Kobeřicích. Kapacita násypníků byla okolo 2,4 t obilí. Jejich semletí trvalo cca 10 hodin. Semleté obilí muselo projít cyklem celkem 16x.
Z hygienických důvodů musel být mlýn každoročně před žněmi očištěn od moučných škůdců. Alfons Čujek se chtěl kromě žita na pečení chleba zabývat také zpracováním pšenice a celkovým rozšířením výroby. Proto byl mlýn v létě 1958 zvednut o jedno patro. Tato nástavba byla neobvyklá v tom, že se střecha nerozebírala, ale byla zvednuta hevery najednou (dodnes je tato činnost na fasádě patrná).
Z rozšíření mlýna se však majitel Alfons Čujek dlouho neradoval. V roce 1961 byl mlýn znárodněn a připadl pod správu Slezských mlýnů Olomouc, který ukončil činnost mlýna v roce 1964. Mlýn poté sloužil jako rezerva v případě krizových situací, např. války, neboť velké mlýny byly snadnějším a častějším terčem náletů. V té době se syn Alfonse Čujka Jan, který měl být již 7. generací na Čujkově mlýně, vyučil mlynářem ve Slatiňanech u Chrudimi. Nikdy však už ve mlýně pracovat nezačal. Od té doby mlýn chátrá.
|
|
Autorka textu Mgr. Hana Nevřelová, rozená Čujková - dcera Jana Čujka a vnučka Alfonze Čujka.
|
Teprve v roce 1990 byla budova na žádost majitelů navrácena Alfonsu Čujkovi. V roce 1995 se zlomilo mlýnské kolo vlivem opotřebování, stáří a vlhkostí.
 |
| Z tohoto místa se děti dívají na mlýnské kolo, kde přebývá vodník. Už jen pocit, že tam může opravdu být, je pro děti vzrušující. |
Text: Mgr. Hana Nevřelová, rozená Čujková
Foto: Milan Kubačka
|
