Udělali jsme si malou anketu a dověděli jsme se, že stále dost lidí považuje netopýry za ptáky nebo myši. Otázka zněla: "Kdo nebo co je netopýr?" Možná, kdybychom se zeptali "Je netopýr pták nebo savec?", byl by výsledek jiný. Jak to vidí docent na fakultě zoologie PF MU v Brně?

Nechci zpochybňovat výsledky ankety. Jsem naopak přesvědčen, že většina dotázaných by správně uvedla, že jsou to savci dosti příbuzensky vzdálení od myší, s nimiž je pojí jistá podobnost. Pokud někdo vyslovil jiný názor (motýl, pták), pak se nejedná o průměrného občana ČR, ani průměrného žáka ZŠ. Osvěta na školách funguje dobře, pozadu nejsou ani masmédia, zejména televize. Vzdělanostní úroveň a dostupnost informací se stále zvyšují. Zkreslené představy o příbuznosti netopýrů s myšmi či ptáky jsou již dávno přežité a dnes až úsměvné. Snad se tento názor přechovává jen v mysli naší nejstarší generace.

Víme, že se dlouhodobě zabýváš studiem netopýrů, jak dlouho a kdy jsi začal? A co tě na nich fascinuje?

O netopýry jsem se začal zajímat až od roku 1983 za mého působení  na gymnáziu v Hlučíně. Již tehdy jsem spolu s mladými hlučínskými ochranáři (Tis, ČSOP) procházel bunkry hraničního opevnění a netopýry během jejich zimního spánku počítal. Vzešla z toho později v roce 1986 v rámci SOČ odborná práce s názvem Zimní výskyt netopýrů na Hlučínksu, která zvítězila v okresním  kole SOČ v Opavě a postoupila do krajského kola v Ostravě, kde se umístila na 3. místě. Napsali ji Jitka Chamrádová, Milada Bartusková, Martina Leznová, Eva Konečná a Jan Hruška, studenti hlučínského gymnázia. Ti se stali základem pro vznik kroužku Chiroptera. Kroužek fungoval pod mým vedením po mnoho let a vystřídala se v něm řada zanícených milovníků přírody. Z jedné takové zimní sčítací procházky byla natočena také reportáž, která se pak vysílala v Českém rozhlase Ostrava.

Netopýry se zabývám dodnes, tedy více než 30 let. Můj zájem se stále více rozšiřoval o další aspekty života netopýrů. A to nejen v zimě, ale také v letním období. Pravidelně se odchytávali netopýři do obláčkových sítí, nejčastěji na rybníčku u Loveckého zámečku v šilheřovickém parku. Můj zájem pak vyústil ve spolupráci se zakladateli moderní československé chiropterologie s Vladimírem Hanákem z pražské PřF a zejména pak Jiřím Gaislerem z PřF Masarykovy univerzity, jehož jsem byl jako student žákem a posléze i spolupracovníkem, ale to už jsem na podzim roku 1989 opustil Gymnázium v Hlučíně a získal místo odborného asistenta na zmíněné PřF MU, kde jsem pracoval pod vedením Jiřího Gaislera. Spolupráce nepřetržitě fungovala až do letošního roku 2014, kdy v létě Prof. Jiří Gaisler náhle a nečekaně zemřel ve věku 80 let.

A co mne na netopýrech fascinuje? Všechno, jejich zvláštní fyziologie umožňující přežití v chladu v letargickém stavu, jejich schopnost orientace v naprosté tmě a s tím související  dokonalé echolokační chování, využívané také při lovu hmyzí kořisti. Fascinující je i způsob rozmnožování s typickým utajeným oplozením nebo s tvorbou mateřských kolonií, zejména na půdách sakrálních staveb apod.

Určitě nemůžeš trpět klaustrofobií, protože za netopýry často sestupuješ do jeskyní a štol. Stalo se ti někdy, že jsi měl v podzemí strach. Zabloudil jsi někdy?

Klaustrofobií sice netrpím, ale v některých případech strach mám, protože s přibývajícími lety se moje obratnost postupně snižuje. Heroické výkony v podzemí již přenechávám mladším spolupracovníkům. Zabloudit v podzemí není žádný problém, zejména při první návštěvě lokality.  Spleť chodeb v rozsáhlém podzemí štol (např. štoly u Malé Morávky v Jeseníkách a jinde) je přímo ideální pro ztrátu prostorové orientace. Zásadně ani já, ani nikdo jiný nenavštěvuje podzemí sám! Několikahodinový pobyt v jeskyních nebo štolách je navíc fyzicky nesmírně náročný.

Jaké metody studia netopýřího života se v současné době používají? A víme o netopýrech vše, nebo nám zbývá něco ještě pochopit?

Metody výzkumu netopýrů se neustále rozvíjejí. Vedle těch standardních, jako jsou odchyt do sítí (netting), nebo monitoring spících netopýrů na zimovišti se velmi rychle rozvíjí i technika umožňující sledování bez rušení ne

topýrů. Netopýři nemusejí ani vědět, že je sledujeme. Např. uvádím infratechniku jako jsou dalekohledy pro noční vidění, tzv. noktovizory, nebo detekční  záznamová zařízení jako pasivní monitory pohybu, aktivní infrabrány. V posledních letech nacházejí využití také kamerové systémy tvořené digitálními kamerami s IR přísvitem a dlouhodobým uložištěm obrazových dat. Zapomenout také nemohu na využití radiotelemetrie. Transmittery (vysílačky) díky postupující miniaturizaci mohou být upevněny na tělo lehounkého netopýra. Vysílání pulzů a jejich lokalizace pomocí antén nám umožňuje sledovat aktivní pohyb konkrétních netopýrů v prostoru mimo úkryt. Lze použít i mikročipy, které jsou umístěny na těle netopýra a které lze detekovat čtečkou, zejména když netopýr prolétá malým otvorem nebo odpočívá na stěnách úkrytu. Metod, ať už přímých, nebo nepřímých, je celá řada a jejich použití záleží na cíli výzkumu. Často se používá několik metod najednou, aby získané informace byly co nejkomplexnější.

Nesmíme zapomenout na dnes nejpoužívanější a nejšetrnější metodu sledování, kterou je ultrazvuková detekce echolokačních signálů, které netopýři v letu vysílají. K jejich zachycení slouží tzv. bat-detektory. Umožňují tak "měřit" míru letové aktivity i rozpoznávat jednotlivé druhy, anebo alespoň skupiny druhů netopýrů k poznání struktury netopýřího společenstva. V ultrazvukové detekční technice byl v posledních letech asi zaznamenán největší boom. Technologický rozvoj je nesporný, bez využití moderní techniky nelze dnes vůbec bádat. Navíc je tato technika cenově dostupná i pro zájemce, kteří zrovna nehoví bioakustice. Existují i jednoduché metody pro analýzu složení potravy, k tomu přistupují i molekulární analýzy přinášející informace, které jinými způsoby získat ani nelze.

Kolik druhů netopýrů a vrápenců u nás žije? Kolik jich bylo pozorováno na území ČR a kolik v našem okrese?

Na území ČR je evidováno 26-27 druhů letounů. Jeden druh není jednoznačně potvrzen, i když jeho dermoplastický preparát je uložen v českobudějovickém muzeu. Jedná se o starý preparát netopýra obrovského (Nyctalus lasiopterus), bohužel  bez lokalitního štítku. Tento druh byl také několikrát pozorován nezávisle dvěma pozorovateli na několika lokalitách na JV Moravě. Byly dokonce zaznamenány echolokační signály. Ty však se nepodařilo nahrát, aby mohly být analyzovány. Poslední nálezy na středním Slovensku však ukazují, že výskyt na území ČR je pravděpodobný. Že uvedený počet nemusí být konečný, naznačuje objev nového druhu na jaře 2011 na střední Moravě. Jedná se o létavce stěhovavého, Miniopterus schreibersii, jediného evropského zástupce čeledi létavcovití.

Kolik druhů netopýrů žije v současnosti na území okresu není jasné. V současnosti celoplošný faunistický výzkum na území Opavska neprobíhá, ale na základě odhadu z před-chozích let jich může být cca 18. Takové hodnoty jsem se dopočítal ve svých starších záznamech.

Víme, že pocházíš z Kozmic u Hlučína, takže tento kraj znáš velmi dobře.

Musím upřesnit. Nepocházím z Kozmic, tam jsem jen 5 roků žil a v Hlučíně pak 10 let učil na gymnáziu. Jsem rodilý Ostravák, ale již řadu let žiji v Brně, posledních 8 let zde mám i trvalé bydliště

Jak vzpomínáš na gymnázium v Hlučíně, kde jsi učil, než jsi přešel na MU v Brně?

Vzpomínám jen v dobrém. Pokud existují nějaká negativa, čas je vymazal. Zde jsem v roce 1979 nastoupil na svoji první kantorskou štaci a vydržel celých 10 let! Někteří moji bývalí kolegové již nejsou mezi námi.  O pevném svazku starších kolegů s gymnáziem svědčí, že i dnes se stále ještě kantoři  důchodci pravidelně setkávají. Jejich spolek HOPAKA (Hodně si pamatující kantoři) má stále o čem diskutovat a na co vzpomínat. Vešli na tolik do povědomí širší veřejnosti, že o ně projevila zájem i masmédia. Jejich aktivity jim mohou závidět daleko mladší kolegové. Podobně je to se sepětím s bývalými studenty. Nejenže se účastnili činnosti netopýřího kroužku i během VŠ studií, ale i později jako úspěšní odborníci v mnohých odvětvích lidské činnosti. Byl jsem třídním celkem ve 3 třídách, s nimiž udržuji i nyní kontakt, co to jde. Zvláště moje vztahy s první třídou, kterou se mi nebál svěřit tehdejší ředitel gymnázia, coby začínajícímu elévovi učitelského řemesla po návratu z vojenské prezenční služby, se s léty stávají stále více přátelštějšími. Zdá se, že mi odpustili pravidelné testování jejich znalostí, obzvláště z chemie.

Nyní působíš na PF MU v Brně, v zoologickém ústavu kde působíš jako docent. Je mezi studenty o studium těchto fascinujících savců zájem?

Jsem již 10 let docentem na dnešním Ústavu botaniky a zoologie PřF MU. Nemáme problémy s počty studentů, jež si zoologii obratlovců včetně netopýrů vybrali za svůj profilový obor. Problémy však pociťuji s jejich kvalitou. Pohříchu chybí i jejich zanícení pro obor, bez něhož studovat zoologii nelze. Specializuji se na ekologii netopýrů, kde sběr dat probíhá v terénu. Zatímco dříve "zelená zoologie" hrála prim a kontakt s přírodou byl těsnější, dnes se ukazuje pragmatičnost studentů, kteří si vybírají obory moderní, s možností se v nich na poli praxe lépe prosadit.  Studenti zoologie obratlovců, kterou vyučuji, se postupně z přírody stěhují do moderních laboratoří, kde probíhají experimenty s využitím behaviorálně ekologických a molekulárně genetických metod.

Co je to echolokace? Zdědili letouni schopnost echolokace po prapředcích? A kteří živočichové se ještě orientují pomocí echolokace?

O echolokaci jsem se letmo zmiňoval. Stručně řečeno je to schopnost sluchovým aparátem vnímat odrazy ultrazvukových vln od překážek (stěna jeskyně, letící hmyz), které svým hlasovým ústrojím sama zvířata emitují. Schopnost tyto informace analyzovat je fascinující, když si uvědomíme, jak malým mozkem disponují. Prostorový akustický obraz okolí je srovnatelný s vizuálním obrazem, jímž se řídí jiní savci převážně s denní aktivitou. Jsou senzoricky s našimi smysly inkompatibilní, a to nám do jisté míry znemožňuje jim lépe porozumět.

Zdědění echolokace po prapředcích se sice předpokládá, ale chybí důkaz. Na fosilním materiálu se těžce zjišťuje, zda kamenný otisk netopýra signalizuje schopnost vysílat a registrovat ultrazvuky či nikoliv. Nemáme k dispozici vývojovou řadu tvořenou předky s postupnou morfologickou přeměnou až do současné podoby. Pozůstatky prvních letounů se objevily až v oligocénu, resp. eocénu, tj. ve starších třetihorách a to již byli "hotoví" netopýři s dobře vyvinutým letovým aparátem.

Tak dokonale vyvinutá echolokace u netopýrů je jedinečná. Vzdáleně se jí přibližují delfíni. Vysokofrekvenční zvuky jiných savců slouží především ke komunikaci, nikoli prostorové orientaci. Objevují se např. u drobných hmyzožravců, jako jsou u nás rejsci. Echolokace není tak rozšířená, jak by se mohlo zdát,  je totiž energeticky velmi náročná. Pro mnohé savce je výhodnější se orientovat zrakem, čichem, nebo i standardním sluchem. V nočním prostorovém vnímání tak netopýři nemají srovnatelnou konkurenci.

Jak se netopýři dorozumívají?

Dorozumívají se standardním slyšitelným hlasem jako jiná zvířata. Z větší části se jedná o zvuky slyšitelné lidským sluchem, anebo ultrazvukem v blízkosti rozhraní se slyšitelným zvukem. Existují ale práce, které přisuzují i echolokačním hlasům informační obsah. Využívají ale i jiné sensorické kanály  čich a zrak.

Netopýři upadají do letargie. Co to je a vysvětli také co je to zimní spánek? Kde netopýři zimují, která jsou nejznámější zimoviště v okrese Opava? Proč se nesmí netopýr během zimního spánku probudit?

Letargie v případě netopýrů znamená klidový stav, kdy jsou maximálně zpomaleny životní funkce a tělesná teplota se současně blíží teplotě úkrytu. Je to stav, kdy spící netopýr vydává minimální energii, což mu umožňuje přežít poměrně dlouhé období bez příjmu potravy. Energii na zimování šetří jak může. Základní energetické potřeby kryjí zásobní zdroje energie uložené v zásobním hnědém tukovém tělese, umístěném na zádech mezi lopatkami. Stavu, kdy netopýr může regulovat svoji teplotu, tedy ji vratně snížit na úroveň bazálního metabolismu, se říká reverzibilní hypotermie. Objevuje se u teplokrevných obratlovců. Ti se pak označují jako heterotermové. V našich podmínkách trvá nedostatek potravy téměř po celou zimu. Každé neplánované probuzení znamená intenzivní zahřátí organismu a tím i ztrátu energie v podobě tepla. Častá probuzení na konci zimování, kdy už jsou zásoby tuku vyčerpány, vedou k předčasnému probuzení až odletu ze zimoviště. Podmínky k přežití jsou díky nízkým venkovním teplotám kritické a potrava v té době není k dispozici. Část netopýrů tak umírá celkovým vysílením a dehydratací. Týká se to vesměs mladých nezkušených jedinců, kteří si na podzim nedokázali vytvořit dostatek tukových rezerv, nenašli vhodný tepelně stabilní úkryt. Ztráty během prvního zimování mohou dosáhnout až 50%.

Netopýři zimují tam, kde je relativně stabilní teplota, která se musí pohybovat v rozmezí několika málo stupňů Celsia nad bodem mrazu a vlhkost vzduchu se musí blížit 100%, aby zimující netopýr neztrácel tělesnou vodu. Netopýři si tak vybírají různé typy úkrytů s různým termickým režimem. Jedná se především o podzemní prostory, zejména rozsáhlé statické jeskyně a štoly. V nich také je v různých částech variabilní teplota, takže na jednom takovém zimovišti může zimovat více druhů s různými teplotními požadavky najednou. Netopýři musejí vzít za vděk i nevhodným prostorám, jako jsou sklepy, skalní pukliny nebo i stromové dutiny.

Na Opavsku hromadných zimovišť je poskrovnu. Podzemní prostory se nacházejí hlavně tam, kde v minulosti probíhala důlní těžba, po níž zůstal zachován rozsáhlý prostor s vhodnou termikou. Jedná se zejména o některá hůře dostupná stará a opuštěná důlní díla v Nízkém Jeseníku, zejména v Oderských vrších, např. v údolí Moravice apod. Počet druhů zimujících netopýrů je zde obvykle nízký. V některých z nich převažuje chladnomilný netopýr černý, Barbastella barbastellus. Za nejvýznamnější z nich můžeme považovat Důl Zálužná I a Černý důl u  Svatoňovic. Jsou to největší zimoviště netopýra černého v ČR.

Kteří netopýři jsou nás nejvzácnější a jak  vypadají dlouhodobé trendy jejich ochrany? Vyžadují nějakou a jaká je nejúčinnější? Mají se u nás netopýři dobře?

Z evropských druhů to jsou netopýři, kteří se objevují jako ojedinělé zálety na zimoviště, nebo druhy, které migrují přes naše území, ale pravděpodobně se na území ČR nerozmnožují. Jedná se o vrápence velkého, netopýra pobřežního (?), netopýra východního (ostrouchého) a létavce stěhovavého. Ten byl zaznamenán na našem území jen jednou, a to až v roce 2011. Další druhy se v posledních letech šíří na naše území z jihu a zdá se, že nálezů přibývá. Týká se to netopýra Saviova, netopýra vroubeného (jižního). Některé druhy, kdysi vzácné, se stávají relativně běžnými. Mám na mysli netopýra alkathoe, netopýra Brandtova, netopýra nejmenšího, netopýra parkového, netopýra pestrého či netopýra severního. Samostatnou kapitolou jsou tzv. lesní netopýři vázaní na stromové dutiny v lesních porostech. Těžko se nacházejí, jsou těžce dostupní pro pozorování a nálezy jsou proto sporadické. Mám na mysli netopýra velkouchého nebo netopýra stromového. Tyto druhy téměř vůbec neopouštějí les, druhý jmenovaný dokonce ani v zimě.

Jaký je neohroženější druh netopýra u nás a jaký naopak nejběžnější?

O netopýrech toho stále málo víme. Jsou to vesměs tvorové schopní se adaptovat na měnící se podmínky, jako je tomu u úkrytových a potravních oportunistů. Některé druhy jsou v současnosti vázáni na lidská sídla. Dochází k jejich postupné synantropizaci a synurbanizaci. Vazba na člověka tedy nemusí vést ke zvýšenému ohrožení netopýrů, ba naopak člověk jim poskytuje svými stavbami vhodné úkryty, mnohdy, aniž by si toho lidé vůbec byli vědomi.

Ohrožení netopýrů je zpravidla nepřímé a souvisí s postupným zánikem vhodných úkrytů, se stále se snižující potravní nabídkou apod. Míra ohrožení se tak těžko stanovuje. Největším nebezpečím je pro řadu druhů zánik dlouhodobě využívaných hromadných zimovišť nebo úkrytů početných letních kolonií. U netopýrů existuje sociální tradice. Po mnoho let využívají stejná zimoviště nebo půdní úkryty pro vytváření letních kolonií samic, příp. míst, kde se na koci léta a na podzim střetávají dospělí samci a samice za účelem námluv a následného páření. Otázka je příliš široká. Já za nejvzácnější druh považuji netopýra pobřežního. Je zpravidla ojediněle nalézán jen na některých zimovištích a pak v době podzimních migrací. Ukazuje se ale, že snad na našem území vytváří i letní kolonie, obzvláště na JV Moravě. Přímý důkaz zatím chybí. Naopak zřejmě nejběžnějším druhem je netopýr vodní. Je znám jak se zimovišť, tak z letního období, kde je možno jej v kuželu světla baterky pozorovat těsně nad hladinou stojatých vod, kde hromadně loví drobný noční hmyz. 

Řekni nám něco ze soukromého života netopýrů, kolik mají mláďat, jak se o ně starají a jakého věku se dožívají?

Netopýři jsou typičtí K-stratégové. Obvykle mají jednoročně jen jedno mládě, a to ještě ne každý rok. U některých druhů se objevují relativně často dvojčata (např. netopýři rodu Pipistrellus). Trojčata zaregistrovaná u netopýra pestrého jsou mezi netopýry spíše výjimkou. Mláďata samice rodí ve větších skupinách, kterým říkáme letní kolonie. Zde pak svá mláďata kojí, ta rychle rostou, takže mohou za cca 6 týdnů létat a postupně se osamostatňovat. Vylétají z úkrytů na blízká loviště, kde se učí chytat hmyz.

Věk netopýrů závisí i na jejich velikosti. Velké druhy se dožívají obecně vyššího věku. Oproti drobným hlodavců stejné velikosti jsou netopýři dlouhověcí. Běžně se dožívají v průměru 5-7 let. Na základě kroužkování bylo ale zjištěno, že se mohou dožívat vzácně i přes 30 let a to se týká i menších druhů!

Řád letounů obsahuje čeleď netopýrovití a vrápencovití. Mohl bys popsat rozdílné znaky obou čeledí?

Díky nedávno objevenému létavci stěhovavému jsou z našeho území známi netopýři tří čeledí netopýrovití, vrápencovití a létavcovití. Protože zejména vrápencovití a netopýrovití nejsou blízce příbuzní, jak bychom mohli očekávat, je známa celá řada morfologických, fyziologických, ekologických i etologických rozdílů. Je to téma na celou přednášku. Nejpatrnějším znakem je přítomnost blanitých výrůstků na čenichu a absence ušního víčka (tragu) u vrápenců. U netopýrů je to přesně naopak. Vrápenci stáčejí ocasní blánu na hřbet, kdežto vlastní netopýři na břišní stranu. Vrápenci se zavěšují volně na strop a při odpočinku se zabalují do létací blány, u netopýrů je naopak typické, že se při závěsu obvykle břichem opírají o stěnu. Jsou schopni také prolézat různými otvory a štěrbinami, zatímco vrápenci umějí jen prolétávat, a to i poměrně malými otvory. Potřebují prostor, aby se mohli zavěsit na strop.  Výrazné rozdíly lze nalézt dále ve stavbě chrupu, loveckém chování aj. Obě skupiny se také liší svojí echolokací. Ultrazvuk všichni vytvářejí v hrtanu ale vlastní emise se děje u vrápenců nozdrami, kdežto výkřiky netopýrovitých vycházejí s pootevřené tlamičky. Echolokační signály u obou čeledí se výrazně liší. Vrápenci vysílají čisté tóny o konstantní frekvenci (a tudíž i vlnové délce). Tyto signály jsou velmi dlouhé. U netopýrů jsou signály z větší části frekvenčně modulované, tzn., že při výkřiku se frekvence rychle mění  na začátku signálu je nejvyšší a pak rychle klesá. Délka signálu je ve srovnání s vrápenci krátká (2-15 ms u netopýrů, oproti 50 ms u vrápenců).

Mohl by vyjmenovat některé hloupé pověry o netopýrech a vyvrátit je?

Pověr je poměrně dost, zvláště v katolickém prostředí Evropy mají letouni špatnou pověst. Jejich noční aktivita a neznalost života po staletí přinášela hrůzu z nepoznaného. Kde není známa skutečnost, přichází neopodstatněná víra v to, že netopýři symbolizují zlo. Všeobecně se traduje, že se netopýři úmyslně zaplétají do dlouhých ženských vlasů, že sají lidem krev a přivolávají neštěstí. V minulosti se dokonce přibíjeli na vrata, aby byla usedlost uchráněna před neštěstím. Nic z toho samozřejmě není pravda. Neznám nikoho osobně, komu by se netopýr zapletl do vlasů. Vždy se jedná o přenesenou nepotvrzenou informaci. Pokud se týká různých legend o upírech (Dracula apod.), je nutno upřesnit, že mezi více než 1120 druhy jsou jen 3 druhy, které se živí krví; z toho dva vyhledávají spící kuřata a jen upír obecný, drobný netopýr může napadat spící dobytek na pastvinách. Pokud s dobytkem v noci odpočívá i jejich pastevec, může se pak stát i on obětí. Upír obecný krev nesaje, jen ostrými řezáčky  nakousne kůži v místech, kde je pod povrchem kůže krevní vlásečnice nebo drobná žilka, do vytékající krve pak vypustí slinu obsahující antikoagulancia bránící srážení krve. Vytékající krev pak slizává jazykem. To nejpodstatnější nakonec všechny tři druhy upírů žijí ve střední a zejména jižní Americe. Upír obecný přenáší ve slinách virus vztekliny, která v jižní Americe decimuje stáda dobytka.

Když se podíváme do jiných kultur, ať už ve střední Americe, Číně nebo Japonsku zjistíme, že jsou zde netopýři uctíváni jako posvátná zvířata (Mayové), že jsou v symbolice Šaolinů považování za veskrze užitečné tvory. Pět rudých netopýrů v kruhu okolo stromu života symbolizuje např. zdraví, štěstí, prosperitu, lásku apod., tedy vlastně pozitivní hodnoty lidského snažení.

Mohl bys jmenovat některé odborníky od nás i ze zahraničí, se kterými spolupracuješ?

Odborníků je dnes už skutečně hodně a témat, jimiž se zabývají, ještě více. Těžko vybrat ty nejvýznamnější chiropterology a přitom nezapomenout na neméně důležité odborníky. Z území ČR jsou to zejména Vladimír Hanák a nedávno zesnulý Jiří Gaisler, z mladších pak Ivan Horáček a jeho pražská líheň Benda a z nastupující generace pak Lučan, Hulva a Jahelková; z brněnské školy pak Zukal, Bartonička, J. Bryja aj.  Ze zahraničí je to ještě větší problém. Spolupráce se vždy odvíjí dle získaných společných grantů a ty se týkají konkrétních témat. V současnosti jsem zapojen jen do jediného grantu, který je řešen jen s kolegy z různých  pracovišť ČR. Se slovenskými kolegy je spolupráce tradiční a já je nepovažuji za kolegy ze zahraničí (Uhrín, Kaňuch, Lehotská atd). Věda totiž nerozlišuje hranice, vědci tvoří jednu komunitu. V nedávné minulosti jsem měl nejblíže k polským kolegům z Warszawy (Bogdanowicz, Rachwald), z Krakówa (Woloszyn a jeho tým), z Wroclawi (Furmankiewicz) nebo i z Ukrajiny (Bashta aj.), z Rakouska (Spitzenberger), nebo Slovinska (Presetnik). U řady dalších odborníků z různých částí Evropy (Švýcarsko, Itálie, Velká Británie, Německo, Švédsko, Rusko, Bulharsko, Portugalsko aj.) se však jedná jen o příležitostnou spolupráci a setkávání na evropských a celosvětových konferencích. V současnosti je stále obtížnější získat jakýkoliv grant na společný výzkum.

Noc netopýrů je akce, která se pořádá již řadu let. Kolikátá bude příští rok a kdy proběhla u nás první?

Evropská noc pro netopýry má dlouhou a zajímavou genezi. Myšlenka pořádat 1 den v roce setkání odborníků, ochranářů s veřejností  se zrodila v hlavě Prof. Woloszyna z Krakova už v polovině 90. letech minulého století.  Jejím hlavním cílem bylo popularizovat netopýry mezi veřejností, obzvláště pak mezi školní mládeži, a seznámit zájemce s životem těchto tvorů. První Noc proběhla jen v Polsku, do dalšího roku se zapojili i někteří  odborníci z Česka  a Slovenska. Netrvalo dlouho a po vzniku Evropské organi-zace (EUROBATS) se tato stala hlavním koordinátorem v téměř celé Evropě. První oficiální noc proběhla v září 1997 za účasti Francie, Německa, Polska, Ukrajiny a Velké Británie. Druhá ENN se uskutečnila koncem srpna 1998 již s naší účastí. Konala se jen ve 3 městech ČR, o rok později již ve 4 městech.  Letos proběhla tato akce koncem srpna a začátkem září ve 43 místech ČR včetně Opavy, kde ji organizoval dr. Gajdošík ze SZMO. V příštím roce to bude již 19. Evropská noc pro netopýry. V ČR za organizaci odpovídá Česká společnost pro ochranu netopýrů (ČESON).

Fotografie: Archiv autora a Vladimír Baday