Listy jsou vstřícné, přisedlé, kožovité, se souběžnou žilnatinou. Mají jazykovitý až podlouhle vejčitý tvar. Nenápadné květy jsou jednopohlavné a dvoudomé. To znamená, že samčí a samičí květy jsou na různých jedincích. Plodem jsou nepravé bobule, zpočátku zelené, později bílé či nažloutlé, s hlenovitou dužninou.

Jmelí vypadá jako neškodný epifyt, ale je to poloparazit. Má chlorofyl, takže částečně fotosyntetizuje. Opatřuje si tak alespoň díl potravy.  Zásobování vodou a minerálními solemi je však zcela závislé na jeho hostiteli. Jmelí nemá žádné kořeny a do vodivého pletiva svých hostitelů proniká výrůstky, které se nazývají haustoria.

Název je odvozen z latinského "haurire" - pít. Jmelí rozšiřují ptáci, zejména drozdovití, kterým lepkavé bobule chutnají. Když se chtějí zbavit semen, třou zobák o větvičky nebo bobuli spolknou. Semena projdou neporušena trávicím traktem a s ptačími exkrety se dostanou na stromy. Jmelí má dlouhou a tajuplnou minulost.

Poprvé o jmelí, jako o božském proutí, vyprávějí už tisíce let staré indické báje. Jeho léčivou moc znal i biblický král David. Starořímský historik Plinius popisuje kouzla, která se jmelím prováděli keltští kněží, druidové, na našem území. Druidové, oděni do bílých říz, sekali v noci zlatými noži jmelí ze stromů a zachycovali je do bílých plachet.

Čaj z takto získaného jmelí měl pomáhat při neplodnosti a léčit otravy. Druidové zažehnávali války, hladomor a krupobití tak, že mávali větvičkami jmelí s přesvědčením, že tak odvrátí zlé události.

Také staří Slované s touto rostlinou čarovali. Říkali jí metla duchů a věřili, že pomáhá odhánět bolesti, uřknutí, náhlé choroby a noční můry. Staročeský čaroděj dotekem snítky jmelí zmrazil zloděje, otevřel zámek i bez klíče nebo učinil někoho neviditelným. Pro většinu lidí, zelené či zlacené jmelí, symbolizuje vánoční romantiku.