Všichni jsme toužili se rozletět, cestovat do exotických zemí, i když v té době jsme měli svázaná křídla. Po revoluci jsme se "rozletěli" a nejdál "zaletěl" Aleš, který nejraději vzpomíná na cestu do USA, kde poznával národní parky. Dostal se tam, kde to bylo v minulé době naprosto nemyslitelné. Položil jsem Alešovi několik otázek.    

Aleš poštulka před startem	Aleš Poštulka před přistáním

 Už ve svém příjmení mám název ptáka, jako bych byl předurčen k létání. Ale teď vážně. Létání se mi vždy líbilo. Vznést se nad oblaky a dívat se na Zemi z výšky, to mne vždy přitahovalo. Na střední škole jsem prošel plachtařským  výcvikem a chtěl jsem létat na větroni. Ale potom, co jsem byl svědkem nepříjemného vystoupení náčelníka letiště, který strašně seřval frekventanta výcviku, že si dovolil vzít si s sebou do letadla fotoaparát, jsem si řekl, že raději ve výcviku nebudu pokračovat. Snadno se člověk mohl dostat do střetu s příslušníky kontrašpionáže.

Jaký je rozdíl mezi létáním na rogalu a na padáku? Proč sis vybral paragliding?

Podstatný. Padák nemá pevnou nosnou plochu jako rogalo. Paragliding jsem si vybral právě proto, že je vše, co potřebuji k létání, skladnější. Naložíš do auta "krosnu", což je konstrukce, která drží motor  s vrtulí a sedačku. To vše se dá ještě rozebrat, a když k tomu přidáš padák, což je malý balíček, tak se vše hravě vejde do auta.

Rogalo bych si pořídil, pokud bych měl u domu stodolu, kam bych ho mohl schovat. K domu by se také hodila louka, odkud bych mohl odstartovat a po letu přistát. Pak by to bylo  ideální.

Je možno jen tak si koupit padák, nastartovat vrtuli  a letět? Co všechno musí potencionální letec - kromě odvahy - mít, aby mohl létat?

Záleží to na každém člověku. Najdou se takoví hazardéři, kterým odvaha nechybí a ti mohou dopadnou špatně, a to doslova. Výcvik je opravdu nutný. Sám jsem po výcviku získal dva pilotní průkazy na motorový paragliding a na volné létání.

Do jaké výšky můžeš vzlétnou, existuje nějaké omezení? A jaká další omezení musíš respektovat?

Na Opavsku a v blízkém okolí se může létat do výšky 1200 m n. m. Každý rok se pro naši republiku vydávají letecké mapy s informacemi o tom, kde se létat může, kde s určitým omezením a kde se létat nesmí. To je například nad letištěm, jadernou elektrárnou nebo nad sídlem prezidenta -  Pražským hradem. Pokud chci letět nad letištěm, musím mít komunikátor, abych se mohl spojit s vedoucím letového provozu. Omezeně lze létat nad vojenskými újezdy, například nad Libavou.

Je možno překročit ve vzdušném prostoru státní hranice?

Teď už to možné létat v rámci Šengenu i  mimo šengenský prostor, ale vždy je třeba dodržovat předpisy daného státu.

Dejme tomu, že jsem splnil všechny podmínky, na co si musí letec dávat největší pozor?

Na počasí a na technický stav, obojí je zásadní. Musíš vědět, že vítr by neměl foukat rychleji než cca 5 m/s tj.: 18 km/h. Jednak proti většímu větru "to už moc neletí", ale hlavně vznikají nepříjemné turbulence, které ohrožují bezpečnost letu. U nezkušeného pilota je to ještě nebezpečnější! Sledovat směr větru je důležité. Já jeho sílu a směr sleduji na větrném rukávu, podle kterého poznám směr a sílu větru . Je to  jednoduché a rukáv máte vždy po ruce.

Pokud podceníme technický stav nebo nás překvapí náhlá změna počasí, musíme stále hledat místo na nouzové přistání. Stále musím mít v hlavě tzv. "rozpočet na přistání". Nejlepší je louka, nepřistával bych do kukuřice nebo do lesa, protože sundávání ze stromu hasiči není levné. Musím dávat pozor, abych nepřistával v místě, kde je elektrické vedení nebo nějaké překážky. Také si musím dávat pozor na turbulence, které hrozí při  přeletu nad těmito překážkami, když to hodně fouká.

Stane se, že musíš neočekávaně přistát. Co musíš mít ve svém hledáčku? Stalo se ti to někdy?

Myslím na to neustále, sleduji krajinu pod sebou a představuji si, kde bych mohl přistát, kdyby mi vysadil motor z důvodu nějaké technické závady nebo kdyby mi došel benzin. Obojí se mi již stalo. Jednou mi vypadla tzv. "fajfka" na svíčce v motoru a od té doby používám ne bakelitovou, ale gumovou. Stalo se mi také, že mi nad Chvalíkovicemi došel benzin.

Zavolal jsem kamarádovi Radimovi Sokolovi, jednomu z té ?ptačí skupiny?, který bydlí ve Chvalíkovicích a ten mne zachránil. Ale v obou případech jsem doplachtil do bezpečí bez motoru, jako volný paraglidista. Jsem přesvědčený, že je to vždy z 90 % chyba pilota, ale jak jinak bych získal zkušenosti a poučil se?

Jakou váhu má všechno to, co potřebuješ, než se rozběhneš a vzlétneš?

Mám na zádech krosnu o váze přibližně 43 kg a s tím se musím za bezvětří rozeběhnout na rychlost cca 20 km/h a přitom udržet paraglidingové křídlo nad sebou ve směru letu.

Musím včas rozpoznat reakci padáku nade mnou, to je to nejtěžší. Fáze vzletu, zejména za bezvětří, je na tomto druhu létání problematická. Takže určitě nejtěžší na létání je start nebo starty, protože ten první se nemusí vždy povést.

Ale i přistávání se někdy může zdramatizovat. Jednou jsem při náhlé změně počasí přistávat  v silném protivětru pozadu a skončil na zádech. Naštěstí bez následků.

Jak dlouho vydržíš ve vzduchu? Který byl tvůj nejdelší let, myslím časově?

Teoreticky s plnou nádrží a při využití stoupavých proudů lze vydržet až 4 hodiny! Musím vědět, kam chci doletět a podle toho musím mít dostatek benzinu. Běžné krosny mají nádrž na 10-12 litrů, já mám s sebou téměř 14 l paliva. Když počítám spotřebu necelé 4 litry na hodinu letu, tak za příznivých podmínek můžu letět cca 4 hodiny rychlostí 35 km/h a to je vzdálenost 150 km.

Můžeš nám prozradit situaci, kdy jsi měl strach? A co se stalo?

Před třemi lety jsme měli letět na dovolenou do Dominikánské republiky. Manželce Zdeňce jsem musel slíbit, že nebudu pokoušet čerta a nebudu létat. Že mne to ani nenapadne! Ale stále mne to táhlo podívat se z pod křídla na podzimní krajinu.

 Zjistil jsem předpověď počasí a ta byla velmi příznivá. "Jdu do toho," řekl jsem si! Začalo to i dobrým startem, téměř jsem se nemusel ani rozeběhnout. Padák se vzedmul a hned jsem byl při optimální rychlosti 2 m/s ve vzduchu. Bylo polojasno s nízkou oblačností.

Letěl jsem směrem na Polsko a dostal jsem se nad mraky. Byl to nádherný pohled, byly vidět hory na obzoru. Chvíli jsem se kochal tou svobodou, kdy ti připadají všechny lidské starosti nicotné a spustil jsem se dolů. Jenže při klesání jsem vletěl do tak husté mlhy, že jsem neviděl ani na špičky svých bot. "Mám někde přistát, ale kde!? Co když tam jsou dráty?"

Nadával jsem si: "Ty blbče, měl jsi poslechnout Zdeňku. Teď mi nejde o Dominikánskou republiku, teď mi jde o holý život!" Ale uvěřil jsem GPS a dobře jsem udělal.  Stalo se, že o pár set metrů níže naštěstí mlha prořídla.

 Že bych tu Dominikánskou republiku přece jen viděl? Byl to tak silný zážitek, že jsem se s ním doma svěřil až po dvou letech. Dva roky mi trvalo než mi odtrnulo!

Teď už se znovu těším z létání, ale už mne nikdy nenapadne si zahrávat se štěstěnou, která mi byla tenkrát nakloněna a mlha nebyla až na zem.

Představ si hypoteticky situaci, kdy se strhne silný vítr, co všechno musíš udělat, aby ses dostal bezpečně na zem?

Základem je udržet se vždy proti větru. Dělat vše tak, aby nedošlo ke sklopení křídla padáku. Padák má obrovskou samoregulační schopnost dostat se zpět do normálního stavu. Samozřejmě to vyžaduje zkušenost.

Víme, že fotografuješ.  Co jsi fotografoval naposledy?

Často využívám té možnosti pořídit snímky krajiny z výšky. Naposledy jsem fotografoval soutok Moravice a Hvozdnice a to už byla krajina koncem listopadu poznamenaná jinovatkou. Bylo krásné počasí, co bych neletěl? A do Dominikánské republiky, ani jinam jsem nechystal...

Kde bys ještě chtěl létat, co je tvůj sen?

Létat nad amazonským pralesem nebo africkou savanou, ale i nás jsou také krásné výlety nad Jeseníky, Beskydy..

Co bys rád řekl na závěr?

Někde jsem četl vyznání profesionálního pilota dopravních letadel, který řekl: "Létal jsem na všem možném, ale let na padákovém křídle, mi poskytl ten největší zážitek." Dávám mu za pravdu.

Pohled na areál zámku Raduň, za ním je vidět úřednický dům a vpravo od Oranžerie. Úplně vzadu je empírový Ovčín.

Stříbrné jezero - pohled ze západu.

Fotografoval: Aleš Poštulka a Milan Kubačka