Nevybrali jsme si své průvodce hájem náhodou. Oba dva milovníky místní přírody známe velmi dlouho, vlastně od dětství. Josef Vehovský bez jakéhokoliv přehánění zná každou rostlinku a živočicha na katastru Hněvošic a i v širokém okolí, kam patří i jeho krásný přírodní rybník u Cikalova mlýna s přilehlým lesíkem.  Má přehled o floře sousedních vesnic, Kobeřic, Služovic a Oldřišova i částí přírody za státní hranicí v Polsku. V Hvěvošickém háji se orientuje dokonale, také mu zde patří kus lesa stejně jako Josefu Maiwaldovi. Není také divu, když oba často tráví svůj čas právě ve svém lese.

Josef Vehovský, velký znalec přírody, kterému v lese neujde žádná výraznější změna. Můžete si být jistí, že když se ho zeptáte na jakoukoli rostlinu, kde, kdy a v jakém množství rostla na Opavsku, vždy vám vyčerpávajícím způsobem odpoví.	Josef Maiwald se blíží ke kolíku, vyznačujícího okraj jeho téměř hektar velkého lesa. O les se stará s obrovskou úctou a zodpovědností.

Do lesa jsme vstoupili od Hvěvošic u pštrosí farmy, kde místní rybáři upravili rybníček. Hned nad ním je rozsáhlejší mokřad v místě, kde se vlévá jeden z lesních potůčků. Loni jsme tam našli možná deset jedinců skokanů hnědých, kteří se zde pravidelně rozmnožují snad odjakživa. Předloni to byly desítky, letos nám Josef Vehovský řekl, že neviděl ani jednoho. Není to jen smutné, ale přímo tragické. Že by nastal zánik známého a v širokém okolí jediného rozmnožiště skokana hnědého? Zda má na tom vinu suché počasí nebo zintenzivnění rybničního hospodaření s vysokou rybí obsádkou, a tím znehodnocení vody pro ostatní živočichy, můžeme jen spekulovat.

U vzrostlého statného dubu, který je na hranici soukromého lesa patřícímu Josefu Maiwaldovi, jsme se rozdělili. Já jsem se vydal hledat vzácný hvězdnatec karpatský k potůčku do údolí, kde vždy rostl a kde ho každoročně vždy bezpečně najdu. Koutkem oka jsem se nevěřícně díval na Josefa Vehovského, který stoupal do stráně na opačnou stranu od potůčku. Tam jsem ho nikdy nenašel, řekl jsem si, je to loučka a není ani moc podmáčená. Za chvíli se ozval hlas Vehovského, že ho našel. Vyšlapal jsem tedy strmý svah od potůčku, kde jsem viděl už odkvetlou zapalici žluťuchovitou a dokvétající povadlou sasanku hajní. Našel ho! Přesně věděl, kde ho najít. Na společné cestě jsme ještě u vzrostlé lípy viděli trs podbílku šupinatého, který čerpá živiny podobným způsobem jako jmelí. V tomto případě však jen jako "obyčejný" parazit. "Obyčejný" proto, protože, narozdíl od jmelí, které si umí vytvořit ústrojné látky fotosyntézou, podbílek si z kořenů stromů bere vše.

Josef Maiwald a Josef Vehovský nám také povyprávěli, jak vůbec k lesu přišli. V roce 1924 proběhla pozemková reforma, při které přešel les Hněvošický háj z panství velkostatku Maxe Pinkuse z Oldřišov do soukromého vlastnictví občanů Služovic a Hněvošic. Jednalo se o 17 částí lesa a lesních cest, pro občany Služovic a 85 parcel lesa a lesních cest pro občany Hněvošic. Budoucnost ukázala, že to bylo šťastné rozhodnutí. Oba naší průvodci tedy vlastní les už jako třetí generace. Není tedy divu, že jsou na les tak hrdí a doslova tady znají každý strom.

Je ale ctí všech vlastníků, že si tato perla Opavské přírody zachovává přírodovědnou hodnotu. Žádné stopy po holoseči, kdy se část lesa zcela vykácí, ale stromy, které se pokácejí, se naopak pečlivě vybírají. Takový styl lesnictví se nazývá "lesnictví s výběrnou těžbou", které v některých částech lesa připomíná až pařezinové hospodářství. Vlastník vykácí pouze strom, který aktuálně potřebuje. Pařez po těžbě obrazí a vyrostou z něj velmi rychle nové kmeny, které čerpají sílu k růstu ze stávajícího kořene. Pokud se toto praktikuje dlouhodobě a průběžně, může se zde udržet přírodě blízký a hodnotný les. Různověký porost s rozvinutým keřovým patrem a nepravidelnými světlinami má tak daleko vyšší biodiverzitu a stanovištní pestrost než produkční monokulturní vysokokmenný porost, jenž se ve střední Evropě masivně prosazuje již přes 200 let.

Doba, kdy kvetou sasanky hajní, zapálice žluťuchovité, hvězdnatec zubatý, lýkovec jedovatý...	Jedn z potůčků, který protéká hájem...

Přírodní rezervace o výměře 67,71 ha se rozkládá v nadmořské výšce 264-315 m n. m.a byla vyhlášena chráněným územím v roce 1969. Jedná se o dubohabrový háj s prvky karpatské květeny v Kobeřické pahorkatině.Terén je tvořen mírnými svahy s různými  expozicemi. Je členěn zářezy a stržemi s potůčky a prameništi. Je také vyhlášen významnou evropskou lokalitou.

Foto: Milan Kubačka, Jakub Kubačka