Trasu, která bude pokryta lesy, alejemi stromů v polích, porosty břehů vodních toků. To znamená, že by se přemísťovala po biokoridoru. Navíc musí najít na této cestě místa k reprodukci, tak zvaná biocentra - rozsáhlejší lesní komplex, rybník, jezero. Postupně vás budeme provázet biokoridorem a zastavíme se v biocentrech. Začneme v Arboretu Nový Dvůr.

biokoridor navrhl ve své práci pro soutěž Středoškolské odborné činnosti Jakub Kubačka, jako student hlučínského gymnázia v roce 2008. Prostudoval si v krajině od Arboreta Nový Dvůr všechny zajímavé přírodní prvky a svou pozornost zaměřil především na intenzivně zemědělsky využívanou krajinu podél polských hranic v severní části okresu Opava. Spojil různé přírodní segmenty v této oblastia navrhl pomyslný, alespoň zpočátku pomyslný, biokoridor, který by se dal realizovat výsadbou nových remízků, pobřežních porostů u potoků a stromořadí na polních komunikacích. Cílem práce bylo v první fázi zjistit, zda je sledovaná krajina zdravá a tedy ekologicky stabilní. Ekologická stabilita je schopnost ekologických systémů uchovat a reprodukovat pomocí samoregulačních procesů své podstatné charakteristiky.

Rozeznáváme ekologickou stabilitu vnitřní a vnější.

Vnitřní ekologická stabilita je schopnost ekologického systému existovat při normálním působení faktorů prostředí, včetně těch extrémů, k nimž jsou ekosystémy dlouhodobě adaptovány (např. záplavy lužních lesů nebo extrémní sucho ve stepních ladech). Vnitřní ekologická stabilita je dána pevností a množstvím vnitřních vazeb v ekosystému. Ty umožňují zabránit i vnitřním změnám, které by mohly způsobit např. populační výbuchy biotických škůdců. Tyto ekosystémy se vyznačují obvykle vysokou druhovou rozmanitostí. V naší kulturní krajině jsou to jednak ekosystémy s přírodním vývojem (především přírodní a přirozené lesy, skalní společenstva, subalpinské louky nad horní hranici lesa, společenstva rašelinišť aj.), jednak člověkem podmíněné ekosystémy s přirozeným vývojem (např. louky a pastviny s přirozenými druhy,některá vodní a mokřadní společenstva).

Vnější ekologická stabilita je schopnost ekosystému odolávat působení mimořádných faktorů, na něž není ekosystém přírodním výběrem adaptován, protože jsou z hlediska jeho spontánního vývoje nové, a proto nepředvídatelné, takže mohou nabývat katastrofického rozměru. V kulturní krajině jsou mimořádné faktory vyvolá-ny především lidskou činností (např. působení znečištění ovzduší, přehnojování agrární krajiny průmyslovými hnojivy, silné znečištění vody, extrémně zvýšená radio-aktivita apod.). Nemůže existovat žádný ekologický systém, který by se vyznačoval absolutní vnější ekologickou stabilitou.

Hlavním projevem ekologické stability je ekologická rovnováha.

Ekologická rovnováha je dynamický stav ekologického systému, který se trvale udržuje je s malým kolísáním nebo do něhož se systém po případné změně opět spontánně vrací. Ekologická stabilita (schopnost) i ekologická rovnováha (stav) se udržují přírodními procesy pomocí autoregulačních mechanismů, jejichž základ je ve vzájemných vazbách rostlin, živočichů a mikroorganismů tvořících ekosystém. Základní význam pro územní zabezpečení ekologické stability krajiny mají ekologicky významné segmenty krajiny a ty budeme postupně představovat.

Text, foto a grafické zpracování letáku Jakub Kubačka