Možná už jste ji někdy zahlédli. Vypadá jako vlaštovka, jen ocas má slaběji vykrojený a zbarvení je méně výrazné - hřbet je hnědý a bříško bílé. Břehule říční (Riparia riparia) obývá strmé stěny na březích vod, ale najdeme ji i v pískovnách či hlinících. Všude tam, kde se dobře hrabe. Břehule je totiž šikovný tunelář  hnízdí v noře, která může být i více než metr hluboká. Obvykle ale mívá okolo 60 centimetrů a je zakončena hnízdní komůrkou, vystlanou trávou a peřím. Svá obydlí mohou břehule sdílet s nenápadnými spolubydlícími.  

Drabčík Haploglossa nidicola ze sbírky K. Mazury, Moravské zemské muzeum Brno.

Kromě vajíček či mláďat můžeme v hnízdních komůrkách nalézt i vzácného drabčíka Haploglossa nidicola. Tento zhruba 3 milimetry velký brouček je s hnízdy břehule velmi úzce spjat, u jiných druhů ptáků jej nenajdeme. Jak vypadá larva, bylo dlouho tajemstvím. Až polští entomologové měli štěstí a v roce 2005 nalezli nedaleko Lublinu v hnízdech břehulí spolu s dospělci i 10 larev a záhada byla vyřešena. Dospělý brouk je na první pohled velmi podobný drabčíkovi Haploglossa picipennis, který obývá zejména hnízda velkých dravých ptáků - káňat, jestřábů či motáků, ale byl objeven i v mraveništích mravence černolesklého (Lasius fuliginosus). Kukla drabčíka H. nidicola dosud popsána nebyla, ale podobně jako u drabčíka H. picipennis by měla být chráněna před nepříznivými vnějšími vlivy hedvábným zámotkem.
Oba drabčíci jsou pro své hostitele neškodní, v hnízdech ptáků se pravděpodobně živí rozkládajícími se organickými zbytky, čímž plní funkci zdravotní policie i uklízecí čety.
Další spolubydlící břehulí už tak neškodní nejsou. V peří a na kůži se často hemží drobní parazité, kteří na první pohled vypadají jako malinké vši. Jmenují se luptouši a většina druhů se živí zbytky kůže a peří. U břehulí můžeme najít např. rody  Machaerilaemus a Myrsidea, kteří svým hostitelům doslova pijí krev. Pomocí drobounkého, ale ostrého ústního ústrojí prokousnou jemnou pokožku břehule a vytrysklé kapičky krve hned vysají. Tito tvorečci patří mezi všenky a stejně jako jejich příbuzné vši jsou řazeni do hmyzího řádu Phthiraptera.
Dosud nemá české jméno, ale jeho název by klidně mohl znít třeba ?všiváci?, na počest všiváka sloního (Haematomyzus elephantis). Tohoto vzdáleného příbuzného luptoušů můžeme nalézt za ušima slona indického i afrického, kde pomocí dlouhého rypáčku vrtá ve sloní kůži.

Poděkování:
Tato publikace zčásti vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace Moravské zemské muzeum (MK000094862).

Literatura:
Dik B., Erciyas-Yavuz K. & Per E. (2017): Chewing lice (Phthiraptera: Amblycera, Ischnocera) on birds in the K?z?l?rmak delta, Turkey. Revue de Médiciné Véterinaire, 167: 53-62
Jaloszynski, P., Gustafsson, D.R., Wanat, A. & Wanat, M. (2014) Type specimens of Phthiraptera in the collection of Jadwiga Złotorzycka preserved in the Museum of Natural History, University of Wrocław. Genus 25 (4): 645-661.
Lohse, G.A. (1974): Familie: Staphylinidae. In: Freude, H., Harde, K.W. & Lohse, G.A. (Eds.), Die Käfer Mitteleuropas. Band 5, Staphylinidae II (Hypocyphtinae und Aleocharinae). Pselaphidae. Krefeld: Goecke & Evers Verlag, 381 pp.
Smetana A. (1958): Drabčíkovití  Staphylinidae I. Staphylininae.  fauna ČSR, Svazek 12, Nakladatelství ČSAV, Praha, 437 pp.
Staniec, B., Pietrykowska-Tudruj, E. & Zagaja, M. (2010): Description of the larva and pupa of Haploglossa picipennis (Gyllenhal, 1827) and larva of H. nidicola (Fairmaire, 1852) (Coleoptera: Staphylinidae: Aleocharinae) with taxonomic remarks. Entomologica Fennica, 21: 151-167.

Autor:  Mgr. Jiří Procházka