Dříve bych si nikdy neuvědomil o jak velký rozdíl se může jednat. K oběma zahradám máme stejný přístup - zachovali jsme zde staré ovocné i neovocné stromy, květnaté louky a množství kvetoucích rostlin pro hmyz, včely, ale i pro své vlastní potěšení. Sečeme po částech, mozaikovitě. Zeleninu zásadně ničím nestříkáme, nepoužíváme žádné herbicidy a hnojíme pouze hnojem. Všemožně se snažíme do zahrad přilákat hmyz, ptáky a prostě vše živé, co nám dělá radost. Rozdíl je v tom, že okolí našich zahrad vypadá jinak ve Štěpánkovicích a jinak v Heralticích.

V mozaikovité krajině kolem Heraltic mají všichni místo a dostatek potravy. Čím větší diverzita prostředí tím větší diverzita druhů. Hmyzu je zde dost - insekticidů málo. Semen z bodláků a planých rostlin na mezích a okolo plotů taky dost. Dokonce i ty naše včely najednou umí vytvořit med a nevyžadují přikrmování. Včelaři ví, o čem mluvím.

Ve Štěpánkovicích je okolní zemědělská krajina a zahrady sousedů velmi sterilní. Anglické trávníky sekané a hnojené dvakrát týdně. Herbicidy ničené "plevele" mezi dlaždicemi a u zídek kdekoliv v obci. Absence vzrostlých stromů. V zahradách túje a zase túje a občas malé smrčky a rododendrony. Tuny bílého kamení v předzahrádkách místo květin. Cokoliv původního bylo vyhubeno. Není to radostný pohled. Zemědělská krajina kolem Štěpánkovic je rozdělena na dva velké lány. Jeden je z východu obce - řepka. Druhý je ze západu obce - pšenice. Dohromady asi 200 hektarů. Pastevní zvířata zde nikdo nemá. Remízky a lesy žádné. Tuny insekticidů a pesticidů vyhubily nejen škůdce, ale dokonce i naše včely, které jsme raději přestěhovali do Heraltic. Prostě taková sterilní krajina bez života. V mládí jsem ve Štěpánkovicích vyrůstal. Viděl a poznával zde tolik různých brouků, motýlů a ptáků. Kde jsou všichni? Říkám si poslední léta... Aha, ptáci potřebují k životu místo pro hnízdění, které jim tvoří většinou houštiny nebo stromy. Dále pak potřebují k životu semena nebo hmyz. Hmyz zase potřebuje k životu specifické živné rostliny nebo dřevo a nektar z květů.
Za nimi musíme  právě do Heraltic. To bylo překvapení, když jsem se zde nastěhoval. Krajina je úplně jiná. Ano, je zemědělská, ale mozaikovitá. Protkaná alejemi, remízky, lesíky, loukami, návršími s duby, travnatými lemy, pastvinami, sady, zahradami. K tomu všemu překrásné vzrostlé stromy. U kostela a rybníka lípy a duby minimálně 200 let staré. Zahrady zde vypadají jako zahrady. Lidé na nich hospodaří, mají zde ovocné stromy, dobytek, zeleninu a kvetoucí rostliny. Dokonce zde sekají trávu na seno. Holt vesnice! Náš soused králíkář, mi občas říká "životní moudra": "Než abych jel do Opavy pro herbicid, tak to raději poorám, však jak to nestačím poséct včil, příští týden to taky stačí. Však se nepředřu." Ano to patří ke krajině na vesnici - mozaikovitost a nepravidelnost vytvářená tak nějak mimochodem lidmi v ní. Ta dává prostor pro život různým organizmům. Čím bude krajina diverzifikovanější, tím více místa pro život poskytuje. V Heralticích stačí zvednou kámen na zahradě a najdeme zde od larev brouků, po stínky, pavouky, slepýše až po malé ropuchy, které se narodily letos. I hromada dřeva poskytuje úkryt ježkům, myším a potravu larvám dřevokazného hmyzu. V zídkách žijí zase samotářské včely a staré krovy stodol osidlují celé rodiny vrabců polních... Miluji, když ty živočichy a rostliny můžu pozorovat a ještě více, když je můžu ukazovat svému ročnímu synovi. Stejně tak jako mi je ukazoval můj otec.

Ve Štěpánkovicích je okolní zemědělská krajina a zahrady sousedů velmi sterilní. Anglické trávníky sekané a hnojené dvakrát týdně. Herbicidy ničené "plevele" mezi dlaždicemi a u zídek kdekoliv v obci. Absence vzrostlých stromů. V zahradách túje a zase túje a občas malé smrčky a rododendrony. Tuny bílého kamení v předzahrádkách místo květin.

V mozaikovité krajině kolem Heraltic mají všichni místo a dostatek potravy. Čím větší diverzita prostředí tím větší diverzita druhů. Hmyzu je zde dost - insekticidů málo. Semen z bodláků a planých rostlin na mezích a okolo plotů taky dost. Dokonce i ty naše včely najednou umí vytvořit med a nevyžadují přikrmování. Včelaři ví, o čem mluvím. To, že je zde živo dokládá také hnízdění krutihlava obecného a mnohých dalších hmyzožravých ptáků jako sýkorek, lejsků, pěnic, žlun, strakapoudů atd. Louky a zahrady lidé nikdy vlastními silami nedokázali poséct najednou. Tu vezmeme kousek trávy pro králíky, pak zase jinde, ovce taky nevypasou vše najednou. Mezitím rostliny dorostou a mohou tak tvořit potravu (listy a nektar květů) hmyzu průběžně. Nikdy není období úplného hladu. Anglický trávník, bez květů nikoli. Bohužel! Ve Štěpánkovicích po odkvetení toxické řepkya seči není rázem nektaru a květů pro nikoho. Okrasné dřeviny nejsou ve většině případů nektaronosné a jejich listy taky nikdo nevyhledává.

Zahradu v Heralticích a ve Štěpánkovicích mám rád. Jsou jiné ne díky naši péči, ale díky svému okolí. Ve Štěpánkovicích i kdyby jsme měli zahradu jakoukoliv, život z okolí prostě zmizel. Naše zahrada zde je jako kapka života v moři sterility.
V Heralticích je živo všude okolo nás. Toto poznání mě také dovedlo k úvaze, jak tedy naší krajinu a okolí lidé vnímají? Proč si své okolí mnohdy úmyslně ničíme a dělame nehezkým a sterilním na pohled? Proč nám tolik vadí, čmeláci, motýli a hmyz, když to jsou oplylovači rostlin, které nás živí?
V důsledku rozvoje zemědělských technologií jsme ruční práci na poli nahradili stroji. Styl života jednotlivce a globální společnosti se mění. Krajinu už asi přestáváme vnímat jako naši živitelku a náš domov, i proto se od ní zcela odcizujeme. Zato dnes často vidíme v přírodě pouze kulisu pro rekreaci. A za tou se pak neváháme vydat i do dalekých krajů. Středoevropská příroda nám zlhostejní a jakoby se za ní stydíme. Odsuzujeme naše ovocné stromy podél cest a závidíme Italům jejich cypřiše a pinie. Květnaté trávníky na vesnicích nahrazujeme těmi anglickými a z keřů si vybíráme právě raději túje a rododendrony místo bezů, dřínu a klokočů. Do řek zcela nesmyslně vysazujeme nepůvodní siveny americké a do rybníků amury. Štítíme se a bojíme se žáby ropuchy, ale rychlá a nebezpečná jízda na motorce nám některým imponuje a někteří jí vyhledávají.  Poslední zbytky divočících potoků a řek spoutáváme do betonu a pak obdivujeme přirozená koryta a říční krajinu třeba během dovolené ve Skandinávii. Líbí se nám podmořský život, ale mokřadu s obojživelníky se obloukem vyhýbáme! Vadí nám přece ti komáři. Luční květiny na loukách jsme si vlivem masivního přehnojování a zrušením pastvy nechali zarůst ovsíky a následně propadáme kouzlu vesnické agroturistiky v rakouských Alpách. Obdivujeme barevná křídla tropických motýlů, ale naše ohniváčky, modrásky a žluťásky jsme dohnali téměř k vyhubení. Na internetu sledujeme on-line přistání výzkumných sond na Marsu, v lese za domem jsme mnohdy ani nebyli. Není to jen pouze tím, že jsme přetrhali kořeny a vztahy a příliš jsme zpohodlněli?

Život člověka je naplňován mnoha činnostmi  rodinou, prací, rekreací ale také poznáváním. Lidé jsou zvídaví, zajímají se o svou minulost, tvoří současnost a plánují budoucnost.Myslím si, že pocit radosti nám může přinést nejenom pohled na túji a rododendron (mě tedy přináší spíše frustraci). Ale stejně tak objevení brouka pod kamenem. Nebo květ šalvěje a sedmikrásky. Stejně tak pocit uspokojení při pozorování ptáků a pochopení jejich migrací nebo průzkumu jejich ekologických vazeb na určité specifické stanoviště. Hluboké nikoli povrchní zkoumání podstaty jevů kolem nás je přece přirozenou náplní života člověka.