|
Každé
léto jsem trávil prázdniny ve vesnici v horách a těšil jsem se na návštěvu
karmašovské taneční zábavy v sousední vesnici, která se každoročně slaví na
svátek sv. Vavřince, patrona jejich kostela. Nebudu zmiňovat, kde se zábava, o
které chci hovořit, udála.
 |
Utajený svědek války - střela zarostlá ve
dřevě. Ze soukromé sbírky dendrologa Miroslava Franka. Expozice výstavy
Doba zmaru a naděje:
Slezské zemské muzeum Památník II. světové války.
|
Je úplně
jedno kde to bylo. Tento model vyprovokování konfliktu je klasický a je
uplatňován všude tam, kde je to jen trochu možné. Není ani potřeba vědět jména
těch vesnic, které si vyřizovaly otevřené účty na zábavě. Pro lepší orientaci nazvěme
hostitelskou obec třeba Za horou a tu odkud pocházejí návštěvníci obec Před
horou. Dejme tomu, že budu návštěvníkem na zábavě ve vesnici, kam se odjakživa
jezdilo se poprat a budu pocházet z vesnice Před horou.
Před zábavou
proběhla jako vždy informační válka, během které se odkryly staré rány, křivdy
a vzpomněly se neodpustitelné urážky. Vyšlo se z toho, že po určité době se na
nic nepamatuje nebo alespoň ne tak přesně. Všechno je už překryto černou
plachtou zapomnění nebo chcete-li hustou bílou mlhou. Všichni nakonec stejně
mají za určitou dobu debat v hospodě červené oči a odhodlané čelo a jsou
příjemně vzrušeni. A na nějaké nepřesnosti se již nehledí. Cestou přes horu,
která odděluje obě vesnice jsme zpívali bojové písně, které získávaly na
intenzitě s blížícím se cílem. Když už naše odhodlaná bojová skupinka byla v
hospodě, čekalo se jen na záminku. Měli jsme připravený scénář. A také jsme
byli náležitě ideologicky připraveni, zpracovaní tak, že by se za nás nemusel
stydět žádný politruk.
Klasická
záminka byla tato. Někdo z nás, nejlépe Pepa přistoupí k hostiteli a prohlásí.
"Ty jsi řekl, že moje babička neumí bruslit? Chceš po hubě!? Stačila i jiná pitomost, ale
použili jsme tuto osvědčenou. Fungovalo to náramně, protože všichni stejně
věděli, že je to jen hra a nervy byly napjaté k prasknutí. Už před tou výpravou
jsem byl poučen svými kamarády spolubojovníky,
jak se mám chovat.
Bylo mi připomenuto, že je riskantní vyzvat
domácí dívku k tanci. To nebylo třeba zdůrazňovat. Stejně tak mne varovali před
přijmutím pozvání na frťana do šenku. Byla to opravdu neřešitelná situace, když
odmítneš dostaneš na budku. Stejně tak to dopadne, když pozvání přijmeš.
Ukázali mi také několik místních borců, na které se nevyplatí ani podívat. Mám
se vyvarovat i letmých pohledů, dlouhý pohled je už výzva k boji. Těch namakaných
hochů se člověk nemohl ani dotknout, zpočátku přátelské podání ruky, znamenalo
rozdrcení dlaně. Provokace s babičkou, která neumí bruslit nezabrala, bylo
třeba přitvrdit, až to rozlouskl Pepa z naší skupiny. Proběhl se po
naservírovaném stole hostitelů a konečně to začalo. Moc dobře věděl jak to
dopadne. Návštěvník v otevřeném střetu vždy prohraje, protože hostitel je doma
a má přece za sebou celou vesnici. Je zajímavé, že i přes tyto historické
zkušenosti se nikdo nikdy nepoučil.
Rozešli jsme
se a cestou domů si lízali rány a potom začali spřádat plány, jak to na příští
zábavě znovu roztočíme. Po skončení tancovačky si místní ženy, manželky a
milenky poplakaly při ošetřování svých manželů a milých a všichni se začali
těšit a zároveň bát další zábavy. Při četbě politických zpráv ze světa si vždy
vzpomenu na tuto vesnickou zábavu. Zkrátka člověk je nepoučitelný. Po válce ale
pláčou všichni a na to nesmíme zapomínat.
Foto a text: Milan Kubačka
|
