Jak vzpomínáš na teraristický kroužek, který jsi navštěvoval na tehdejší Okresní stanici mladých přírodovědců a na zahraniční expedice, které stanice pořádala?

Rád, protože jsem zde měl možnost "osahat si" zvířata, která jsem měl doma zakázána. Postupem času se rodiče naštěstí nechali obměkčit :) Navíc jsem v kroužku potkal dva lidi, budoucí kolegy biology, s nimiž jsem dosud v kontaktu. Úplnou náhodou jde o dva jmenovce - mého vrstevníka Vaška Gvoždíka, který je dnes herpetologem minimálně evropského formátu  specializuje se na evoluci afrických a evropských obojživelníků a plazů, a je to on, kdo genetickými analýzami například rozseknul, kolik je vlastně v Evropě druhů slepýšů.

Druhým byl Lumír Gvoždík, expert světové úrovně na fyziologickou a evoluční ekologii, který mi jakožto ranně pubertálnímu klukovi vlastně mimoděk osvětlil rozdíl mezi chovatelstvím a vědeckým přístupem, čímž mě výrazně ovlivnil.

Byl jsi také v první přírodovědné expedici do Řecka v roce 1988. Výsledkem této cesty byla tvá účast v soutěží SOČ (Středoškolská odborná činnost). Kdy to bylo a jak se tvá práce jmenovala a o čem pojednávala?

Byl jsem v Řecku dvakrát, pokud se dobře pamatuji v letech 1990 a 91, tedy jako 11 a 12 letý. Vznikl z toho tuším takový mírně poučeně laický přehled obojživelníků a plazů okolí Amvrakijského zálivu.

Zda to šlo do SOČ už si po pravdě nepamatuji. Řecké výpravy pro mne ale byly hrozně důležité formativně. Za komunistů mohla naše rodina tak nanejvýš do Polska a Maďarska, takže jsem dychtivě hltal vyprávění spolužáků, kteří měli to štěstí, že se o prázdninách s rodiči dostali třeba k Jadranu. Vyrůstal jsem s tím, že možná teplé moře a přírodu středomoří, natož exotičtějších krajů nikdy neuvidím. Pak přišla sametová revoluce a vše se změnilo.

Vzpomínám, že už dlouho před první cestou jsem byl duchem jinde a nemyslel na nic jiného. Poprvé v životě jsem v Řecku viděl a chytal zvířata, která jsem znal jen z knih. Ohromující byla pro mne nejen rozmanitost, ale také početnost zvířat a rostlin. Nevěřícně jsem koukal na to, že u nás vzácná zvířata, jako zlatohlávci a jiní brouci vázaní na staré stromy, stejně jako třeba motýli, mohou být v krajině velmi početní, nikoliv omezení na jednu poslední mikrolokalitu, jak jsem to znal z domova...tehdy poprvé mi začalo připadat, že s naší přírodou není něco  v pořádku.   

V roce 2009 jsem od tebe dostal publikaci - Maiombé a Esmeralda de Angola, kterou si napsal spolu s Klárou J. Petrželkovou. Do publikace jsi mi napsal věnování, které mne velmi potěšilo "Váženému kolegovi, Milanu Kubačkovi... s díky za prvotní inspiraci!". Publikace shrnuje poznatky o tropickém lese v Angole a jí bych rád věnoval několik otázek. Co jsi vystudoval, předpokládám, že biologii ?

Vystudoval jsem obor Ochrana a tvorba životního prostředí na Univerzitě Palackého v Olomouci. Na obor Systematická biologie a ekologie, kam jsem chtěl původně, jsem se nehlásil, neb krom biologie tam měly být přijímačky také z chemie. Až na při psaní testů jsem zjistil, že testy na oba obory byly identické. Na ochraně jsem nakonec zůstal, ale bavil mě výzkum a chytli mě paraziti. Následoval tedy doktorát v oboru veterinární parazitologie na Veterinární a farmaceutické univerzitě Brno.

Co předcházelo cestě do Angoly a na co ses tam zaměřil?

Vlastně to byla náhoda. Naše přední primatoložka Klára Petrželková, která spolupracuje s mým školitelem na VFU, Davidem Modrým, hledala volnou niku, kde by bylo možné v přírodě studovat velké lidoopy, gorily a šimpanze. Pro podobnost s námi lidmi jde o vědecky atraktivní téma, takže veškeré oblasti, kde to lze, jsou již dávno obsazeny západními či japonskými institucemi.

Prostředí primatologie je hodně kompetitivní a je těžké a nákladné se v něm prosadit. Když zjistila, že oba afričtí velcí lidoopi se vyskytují v Angole a nikdo tam na nich nebádá, kontaktovala českou ambasádu v Luandě. S tehdejším charge  d'affaires  Robertem  Kopeckým  dohodla,  že  až po nezbytné diplomatické přípravě přijde čas, dá se dohromady rozvojový projekt, kterým by se v angolské exklávní provincii Cabinda nastartovala spolupráce s místními úřady ochrany přírody a otevřely se tak dveře i pro výzkum lidoopů. Rozhodující chvíle ale přišla v době, kdy byla Klára zcela vytížená jinými povinnostmi a já byl v okolí jediný schopný a ochotný převzít štafetu...ochotný za prvé proto, protože by byl hřích takovou příležitost promarnit a za druhé proto, že je to sen asi každého biofila, mít možnost přispět k ochraně přírody nějakého koutu planety.

Rozhodování proto byla věc okamžiku a ujal jsem se formulace šířeji ochranářsky zaměřeného projektu se záměrem navrhnout systém vzájemně propojených velkoplošných chráněných území. První dva roky šlo vše perfektně, třetí rok proběhly v Angole volby, což obnášelo kompletní obměnu úředníků a politiků, a shodou okolností se bohužel změnilo i osazenstvo na ambasádě.

Bez zásadní podpory ambasády nelze v Angole realizovat nic, a vše šlo velmi rychle od deseti k pěti. Všechny kontakty, dohody a perspektivy byly ztraceny ze dne na den. I to je Afrika. Přesto se nám podařilo dát už druhý rok dohromady výše zmíněnou brožuru určenou pro obyvatele Cabindy a třetí rok ji ve velmi napjaté povolební atmosféře distribuovat v Cabindě, kde je z důvodu setrvalých snah o osamostatnění velmi složitá bezpečnostní situace.

Cíl byl splněn alespoň v tom, že se podařilo dostat první publikaci svého druhu přímo mezi venkovské obyvatelstvo, do knihoven, na úřady. Zbytek je na místních, nebo na někom, kdo bude mít elán a štěstí na alespoň několik let bez voleb, případně ozbrojených excesů v Cabindě.

V terénu se často neobejdeme bez zkušených místních lovců a ti zase bez svých psů stopařů, kterým malý vzrůst umožňuje rychlý pohyb v podrostu, les Mayombe, provincie Cabinda, Angola. Foto: David Modrý	Cestovatelská literatura se hemží historkami o "pralesích" plných "pralesních velikánů". Ve skutečnosti jde o cestovatelskou latinu. Většinou totiž nemůže být řeč o pralesích, tedy lesích neovlivněných v dohledné minulosti člověkem, a skutečně gigantických stromů roste i v tropických deštných lesích relativně málo - drtivou většinu porostů tvoří stromy velikostí podobných dobře vzrostlým starým exemplářům našich buků, kterých však u nás bohužel kvůli příliš intenzivnímu lesnictví najdeme jako šafránu. Národní park Cat Tien v jižním Vietnamu, kde do 90. let 20. století přežívala poslední kontinentální populace nosorožce jávského, která však byla po zveřejnění jejího objevení hbitě slovena pytláky kvůli rohům.  Foto: Tran Thi Binh Hoa
Kontakt s místními je při prvním příjezdu na nové místo často podobný příjezdu turistů - obě strany jsou zvědavé, okukují se navzájem. Zde v městečku Omorate na dolním toku řeky Omo v jižní Etiopii se děti pořád chtěly fotit, tak nebylo zbytí. Foto: Radim Blažek	Terénní vozidlo v plné polní  musí se uvézt vše co potřebuje pět lidí na šest týdnů, vodu na několik dní, jídlo, které nelze po cestě sehnat, alespoň sto litrů náhradního paliva, stany, matrace, nádobí, plynovou bombu s vařičem, stolky, židličky, spousty chemikálií, vzorkovnic, mikroskopy...kdesi v severní Keni. Foto: Janka Vokurková

Poprvé to bylo v Guatemale mezi májskými pyramidami v Tikalu. Příčetného člověka deštný les nutně posadí na zadek. Můžete prostudovat všechny dostupné knihya dokumenty a stejně je realita silnější než vy...tedy pokud je člověk připraven na to, že zvířat nemusí na první pohled vidět moc, zejména těch větších a více je slyšet, než vidět. U nás v parku uvidíte za hodinu více ptáků, než v pralese za den. Máte-li štěstí, nebo jste-li v oblasti, kde se neloví, uvidíte sem tam mihnout se tlupu opic vysoko v korunách, očekávat více je bláhové. Všude je ale spousta drobné žoužele a rostlin, takže kdo má opravdové srdce lovce, najde pastvu pro smysly na každém kroku.

Kolikrát jsi byl v Africe, v kolika afrických státech a jak dlouho jsi tam pobýval?

Nespočítám kolikrát, ale nějakých 10-12 let jsem jezdil i vícekrát za rok na jedno až tříměsíční terénní výpravy. Pokud jde o Afriku, tak to byla Angola, Demokratická  republika Kongo, Středoafrická republika, Súdán, Uganda, ale hlavně Keňa. Tam jsem strávil nejvíce času rozsáhlým projektem na rybích parazitech největšího pouštního jezera Světa - Turkany. Materiál se bude zpracovávat ještě řadu let, takže už nejezdím a snažím se vše dostat do podoby publikací, aby nic nezůstalo v šuplíku. V rámci práce jsme pobývali i v řadě národních parků a rezervací. Díky tomu jsem mohl vidět, jak důležitá jsou velká zvířata pro fungování přírody,  a také zakusit různé způsoby koexistence lidí s velkými zvířaty. To mě přesvědčilo, abych se všemi silami pokusil vrátit velká zvířata i do naší ochuzené přírody, která bez nich funguje sotva na půl plynu.

V časopise Živa jsme si přečetli článek Parazitolog na cestách aneb ichtyoparazitologie v Africe. Mohl bys čtenářům přiblížit práci ichtyoparazitologa  v Africe?

Krom první výletní cesty do Střední Ameriky a jednoho výletu do Indonézie byl náplní výprav nejen do Afriky, ale také jihovýchodní Asie, Oceánie a Evropy, lov ryb, obojživelníků a plazů, někdy ptáků a drobných savců a sběr jejich parazitů. Každé zvíře bylo využito co nejdůkladněji, aby i ono samotné nakonec skončilo v některém muzeu jako dokladový materiál... S výjimkou ryb, ty jsme buď snědli sami, nebo jsme je rozdali místním. Živočišné proteiny jsou v Africe paradoxně celkem nedostatková komodita. Terénní práce není žádná selanka. Typický den na Turkaně pro mne začínal ve 4 až 5 ráno kontrolou vybavení zahrnujícího třeba tanky na ryby, síťky, různé nádoby a vzduchovací motorky a jeho naložením do auta. Pak přesun do rybářské vesnice, kde se ale čekalo i dvě tři hodiny až se utiší vítr a půjde vyjet na jezero - ta velká jsou jako moře s dvou tří metrovými vlnami, žádný Sadrák, pak jedna dvě hodiny na lodi s rybáři, rychle přeložit těžké 50 litrové tanky s drahocennými rybami z lodi na auto, zaplatit za ryby, což byla občas docela taškařice, a co nejrychleji do tábora, protože po východu slunce rychle stoupá teplota, zvláště u Turkany, jednoho z nejteplejších míst na Zemi. Ryby je potřeba udržet do pitvy živé, tedy v chladné a prokysličené vodě. Každá minuta v sudu v rozpáleném autě hrozí ztrátami a další ryby už ten den neseženete, neb fouká vítr a na jezero nikoho nedostanete.

V táboře v lepším případě zbytek skupiny nachystal snídani, většinou ale parta spala, což bylo dobře, protože cirkus měl teprve začít. Takže odtahat tanky s rybami do kopce do stínu v oáze a rozmístit ryby do lavorů. Po ranním adrenalinovém, závodu s časem rychle uvařit čaj, nachystat snídani, probudit zbytek skupiny, najíst... a pak celý den pitvání.

Zní to možná snadno, leč ve všech předchozích krocích je spousta příležitostí něco pokazit a samotná pitva jedné ryby trvá od 15 minut do dvou tří hodin, záleží, jaké poklady v ní či na ní najdete. Soustředěná mravenčí práce v 35oC, ve vlhkých oblastech navíc zpestřeno krevsajícím hmyzem, není žádný med, ale časem člověk přijde na řadu důležitých maličkostí, jak vše zefektivnit a hlavně si to zpříjemnit.

Za den lze zvládnout nejvýše 20 ryb. Končí se až zapadne slunce, což je v tropech rychlovka - jednu chvíli červánky a najednou tma.

Po setmění uvařit večeři a člověk padne do hajan jak podťatý. A takto během pěti šesti týdnů expedice třikrát po sedmi dnech, s několikadenními přesuny mezi lokalitami. Co chvíli se řeší poněkud exotické zádrhely, jako utržené kolo, zapadnutí po podvozek do písku či uvíznutí uprostřed řeky, díra v chladiči, rozmetání nákladu na střeše větví akácie, cokoliv si člověk (ne)umí představit. Cesty zaměřené na obojživelníky a plazy měly poněkud otočený režim, neboť pro změnu denně trávíte hodiny a hodiny nočními lovy s baterkou. K výletu či dovolené to má stejně daleko, jako víkendy trávené stavbou rodinného domu, ale stojí to samozřejmě za to. Na měsíce strávené pozorováním nekonečné africké krajiny ze střechy auta se nedá zapomenout. Na jednom místě jsem takto pozoroval zřejmě nepopsaný druh antilopy. Sním o tom, že se tam jednou vrátím a řadu popisů nových druhů parazitů si zpestřím také větším než malým obratlovcem :) 

Nezvykle luxusní improvizovaná terénní laboratoř pro sběr parazitů ryb. Z kdysi prominentní rybářské lodže poblíž městečka Kalokol na břehu jezera Turkana zbývaly v letech našeho působení jen zbytky pískem zavátých budov, dnes už zde není vůbec nic. Rybáře z celého světa sem lákali zejména okouni nilští, kteří v Turkaně dorůstají i přes dva metry. Foto: David Modrý	Hlavním předmětem výzkumu jsou paraziti ryb, obojživelníků a plazů. Zde je v koutku úst sumce vidět samici hlístice Philometra bagri.  Její červené zbarvení je dáno pozřenou krví hostitele, jezero Turkana, Keňa. Foto: Miloslav Jirků

V Africe jsi potkal i lidi, kteří tuto oblast zkoumají. Jak na tebe zapůsobili? Myslím domorodce a vzpomeň i na své české spolupracovníky.

S domorodci je to extrémně různé, spíše jde o to, narazit na alespoň trošku spolehlivé jednotlivce. To je vždy ztíženo skutečností, že pro místní jste něco jako chodící bankomat. Totéž s kolegy  s některými už bych nejel ani trolejbusem, s jinými kdykoliv kamkoliv. Skutečně platí, že na cestách se pozná, co v kom je. Osobně na mě bezkonkurenčně nejvíc zapůsobili středoafričtí pygmejové. Neuvěřitelně čisté, přátelské, pozitivně založené a úžasně houževnaté etnikum, které je úplně ve všem diametrálně odlišné od "velkých" Afričanů. Těm jsou mimochodem pygmejové evolučně stejně vzdáleni jako my Evropané. Jestli někdo žije v absolutním souladu s přírodou a zná ji do nejmenších detailů, jsou to oni. To je ale na knihu, nikoliv rozhovor. Moc jsem si s nimi rozuměl, to se mi stalo už jen v Asii, ale kontakt s nimi v sobě měl, na rozdíl od všech jiných zkušeností, něco divošského a kultivovaného zároveň. Jen bych dodal, že pygmejové těžce klamou tělem. S třicetikilovym nákladem na hlavě metelí lesem tak, že člověk má co dělat, aby jim stačil i se sotva poloviční zátěží.

Jsi spoluautorem odborné studie Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny. Byla napsána v minulém roce (2014).  Můžeš nám vysvětlit o čem ta práce pojednává a jaký má význam? 

Práce je souhrnem existujících informací o dvou vyhubených kopytnících: praturovi a divokém předku domácího koně. Třetí oddíl pak nastiňuje hlavní souvislosti mezi činností těchto velkých býložravců a biodiverzitou. Má sloužit jako ucelený teoretický podklad pro zavedení jejich divokých a polodivokých populací za účelem přírodě blízké a dlouhodobě udržitelné péče o přírodu.

Kromě primitivních plemen koní a skotu, jako ekologických náhražek za vyhubené divoké předky, jde také o zubra evropského, o němž jsme podobnou studii vydali v roce 2012. Prostě je to celé o tzv. megafauně, tedy té býložravé -  velkými šelmami se zabývají kolegové z Duhy a jiných nevládek. Velké býložravce jsme totiž my lidé nejdříve vyhubili, průběžně nahradili býložravci domácími, kteří na tisíce let přebrali jejich funkci a nakonec jsme je během 20. století vlivem industrializace zemědělství z krajiny úplně odstranili.

Myslíš, že naši krajinu ozdraví nebo ji prospěje návrat divokých koní?

Určitě přírodu ozdraví, neboť v jejich podobě se do ní vrátí tzv. ekosystémoví inženýři, na nichž jsou existenčně závislá celá společenstva, nejen nelesní, ale i některá lesní... Tedy pokud mají fungovat přirozeně bez intenzivní lidské péče. Za posledního asi 2,5 milionu let vlastně neexistovalo v Evropě období bez velkých populací megafauny. Naše příroda se s megafaunou vyvíjela ohromně dlouho a současný stav, kdy v ní zcela chybí, je proto naprosto nepřirozený. Nám lidem jejich návrat významně pomůže, neboť umožní s rozumnými náklady trvale pečovat o velké krajinné celky, což je věc, ve které konvenční ochrana přírody dlouhodobě těžce selhává.

Realita je taková, že stávajícími metodami managementu, jako je kosení a nárazové přepásání domácími zvířaty, nezvládáme, i přes enormní výdaje a armády profesionálních ochranářů a dobrovolníků, pečovat ani o několik nejcennějších lokalit, natož o krajinu jako celek. Buď chceme mít fungující přírodu, nebo se chceme nadále věnovat nákladnému a neefektivnímu "zahradničení". Je potřeba si uvědomit, že velká zvířata potřebujeme do krajiny vrátit nikoliv nutně proto, protože tady dříve byla, ale protože je prostě potřebujeme.

V bývalém vojenském prostoru v Milovicích poblíž Prahy jsme spolu s ochranářskou společností Česká krajina založili nestátní rezervaci, která je jako první u nás udržována přirozenou pastvou velkých kopytníků. Naše první stádo koní plemene exmoorský pony, které nejvěrněji připomíná vyhubené divoké koně, se zde pase od ledna 2015. Po rozšíření sem přibude polodivoký skot a nedalekou lokalitu budeme pro změnu udržovat pomocí kombinace koní a zubrů. Koně nás stále překvapují, zde si třeba sami vytvořili minerální liz, když původní malou prohlubeň, vytvořenou zřejmě prasaty, svými kopyty výrazně rozšířili a prohloubili asi na půl metru. Tráví zde hodiny lízáním a požíráním minerálně bohaté horniny. Foto Miloslav Jirků.

Miloslav Jirků v Milovicích s prvním stádem divokých koní u nás. foto Lukáš Čížek

Jak se tedy žije divokým koním v Milovicích? Podařil se návrat divokých koní do volné krajiny?

Adaptovali se perfektně, kdo je na milovické stepi jednou uvidí, má pocit, jako by tam byli od nepaměti. Zda se návrat zdařil, ukáží až následující desetiletí. Do volné krajiny by mohli být koně, ale také zubři a novodobí pratuři navráceni zejména v případě velkých vojenských prostor - největší potenciál má Hradiště v Doupovských horách a Libavá v Oderských vrších. Na spoustě jiných míst lze uvažovat o polodivokých populacích s životním prostorem vymezeným jednoduchými elektrickými ohradníky, které neomezují stávající populace zvěře, takže to nekoliduje s myslivostí, ale velká zvířata je bez problému respektují.

Kdo se bohužel neadaptoval jsou lidé. Máme setrvalý problém, že nám lidé koně krmí. Je to velmi nebezpečné jak pro zvířata (pro nenavyklá může být třeba pečivo vyloženě život ohrožující), tak pro lidi. Krmením původně divoká zvířata ztrácí plachost a respekt k lidem, přestanou se vyhýbat přímému kontaktu. Stále jsou to ale zvířata neochočená a nepředvídatelná. Stačí pak, že někdo udělá rychlý pohyb, zakřičí dítě, cokoliv - koně se leknou a může snadno dojít ke zranění. Krmení cizích zvířat je vyloženě český zlozvyk, který kolegové v západní Evropě neznají. Je to velká škoda - rezervace měla být už dávno otevřena veřejnosti, ale kvůli neukázněnosti některých návštěvníků to zatím nelze. 

Na čem nyní pracuješ?

Toho je strašně moc, možná až příliš. Kromě parazitologie to je právě zřizování nových rezervací udržovaných velkými býložravci, což obnáší nekonečně hodin jednání a psaní všelikých dokumentů, o enormní administrativní zátěži nemluvě. Vyvažuje to naštěstí hodně terénní práce... Bez té bych se z naší absurdně přebyrokratizované reality rychle zbláznil. Částečně pracovně a částečně jako koníček se zabývám městskou zelení. Snažím se lidem ukázat, a nejsem u nás naštěstí zdaleka sám, že městská zeleň nemusí být jen sterilní ?golfové? trávníky a holandské rychlokvasné stromy, které je potřeba za dvacet třicet let vyměnit za nové.

V areálech Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích, které mám nově na starosti, vytvářím s pomocí kolegů a kamarádů jezírka, květnaté louky, vysazujeme staré odrůdy ovocných stromů z širšího Pošumaví, plánujeme tvorbu torz ze stárnoucích stromů, které by jinak byly pokáceny, chystáme vyvěšování ptačích budek, výsadbu domácích stromů a keřů... A zrovna  začínáme udržovat některé trávníky v našich areálech pastvou ovcí.

Už se k nám nastěhovalo sedm druhů obojživelníků, začaly se objevovat užovky, žije zde několik druhů vážek, motýli přestali být vzácným úkazem, všude to kvete zvonky a kopretinami. A to jde teprve o druhou sezónu, těším se, co dalšího přijde. 

Připravuješ nějaký průzkum a kde?

Máš-li na mysli nějakou cestu do cizích krajů, tak nikoliv do tropů, nýbrž porůznu po mírném pásu severní polokoule. Rád bych viděl zachovalé zbytky všech "našich" biomů. To je program do konce života. Rád bych navštívil různé části zejména Eurasie, abych nasbíral zkušenosti stran fungování ekosystémů v nichž dosud žijí velcí savci. Loni jsem byl s kolegy entomology na jižním Urale, kde jsem samozřejmě nasbíral i spousty vzorků parazitů, dále bych rád viděl ruské Primorje, asijské stepi, a časem, bude-li čas a prostředky, i Severní Ameriku.