Na chalupě kamaráda T. Bělky na Kralickém Sněžníku jsme vůbec poprvé zjistili hnízdění hýlů rudých.

Mohl byste pohovořit na úvod o ornitologické stanici, kde máte jednu z nejlepších ornitologických sbírek v republice?
Bavíme se o jediné ornitologické stanici v Česku. Vznikla díky skupině nadšenců na konci 30. let minulého století, její zakladatelé jí dali do vínku nejenom ochranu a výzkum ptactva, ale také významnou část svých osobních finančních prostředků. Ke konci války byla nešťastnou náhodou vybombardována, skupina nadšenců pod vedením dr. Gintera se ale znovu pustila do její obnovy. Poválečný vývoj byl hodně chaotický, stanici několikrát hrozilo i zrušení nebo převod na jakýsi zookoutek. Zásadní změna nastala až s nástupem RNDr. Jiljího Sitka, který se stal na dlouhou dobu vedoucím stanice. Zpočátku vlastně vedl sám sebe, postupně se ale stanice propracovávala k vyšším cílům a díky úsilí dr. Sitka se postupně zlepšovala jak personální, tak i finanční situace. Nejvýraznějším zlomem byl přelom 70. a 80. let, kdy si dr. Sitko natáhl montérky (doslova a do písmene), a v tzv. ?Akci Z? postavili s řadou dalších nadšenců současnou stanici.  

Kde jste působil před tím a jak na své bývalé pracoviště vzpomínáte?
Po ukončení studií na PřF MU v Brně jsem hned nastoupil právě na ornitologickou stanici - jako přerovský rodák jsem k ní měl hodně blízko . Práce mě zpočátku hodně bavila, ale postupně se stávala více a více kancelářskou, do terénu jsem se dostával méně a méně.
Tak jsem se v roce 1987 rozhodl odejít, možná i díky tomu, že jsem měl tři zajímavé nabídky na místo zoologa v CHKO Bílé Karpaty, Pálava a Podyjí. Z hlediska ptáků jasně vyhrála Pálava, kde jsem strávil krásných 20 let.

Působíte také v Českém ramsarském výboru. Co výbor řídí a čím se zabývá?
Český ramsarský výbor je poradní orgán ministerstva životního prostředí ve věcech ochrany a moudrého využívání mokřadů. Vznikl u nás, stejně jako podobné orgány na mezinárodním poli, z iniciativy především ornitologů. Výbor  má v současné době 9 členů, jsem v něm nyní už jediným zakládajícím členem.

Má za úkol organizovat (zajišťovat) uvádění Úmluvy o ochraně mokřadů (oficiálně tedy ?Úmluvy o mokřadech majících mezinárodní význam především jako biotopy vodního ptactva?) u nás do praxe. K tomu mu dopomáhá i expertní tým, v současné době čítající kolem 25 členů. Velkou výhodou v dřívější době bylo, že jsem jako tajemník výboru dostával k dispozici z ministerstva životního prostředí finanční částku, se kterou jsem mohl víceméně volně nakládat ve prospěch ochrany a výzkumu mokřadů - věc v současné době prakticky nepředstavitelná.

Při svém prvním pozorování tučňáků v jižním Chile jsme navíc měli velmi příjemný doprovod.	U patagonského ledovce Perito Moreno byla docela zima...

Jste velkým popularizátorem přírody a její ochrany. Uveďte nám nějaké příklady...
Těch by bylo opravdu dost. Rád vzpomínám na dlouholetý seriál o živočiších Pálavy, který vycházel v tehdejších okresních novinách. Podílel jsem se na vydávání mnoha informačních materiálů o Pálavě, včetně odbornějších průvodců jednotlivými rezervacemi. Za velkou osobní prohru považuji, že se nám společně s mnoha dalšími kolegy nepodařilo prosadit trvalé snížení vodní hladiny (když už ne úplné vypuštění) na střední a dolní nádrži Vodního díla Nové Mlýny - jednoho z největších ekologických zločinů komu-nismu u nás. Televizních i rozhlasových reportáží byly desítky a desítky. A od prvopočátku zajišťuji na rybníce Nesyt tzv. Ptačí festival, a u jeskyně Na Turoldu Evropskou noc pro netopýry.

Pracoval jste nebo pracujete ve výboru Československé společnosti ornitologické, mohl byste nám o tom něco říci?
To je už přece jen delší doba, rád na ni ale vzpomínám. Ve výboru tehdy existovala vyloženě pracovní nálada, za chodu se měnila řada věcí a pomalu se nastavoval současný stav fungování.

Letos končí etapa celorepublikového mapování hnízdního rozšíření ptactva u nás. Jak dopadlo?
Jak dopadlo nelze říci - ještě nedopadlo, probíhá. Ale první vlaštovky, abych odpověděl jako ornitolog, jsou už zřejmé. Nadále trvá katastrofální úbytek ptáků polní krajiny, stejně jako mizení kdysi téměř všudypřítomného racka chechtavého. Na druhé straně řada druhů u nás přibývá, ať již jde o rozšiřování hnízdění morčáka velkého (původní druh ze severu Evropy), nebo husice liščí a husice nilské. Pravděpodobně nejnápadnějším jevem je ale téměř raketové rozšiřování hnízdního areálu u nejkrásnějšího evropského ptáka, vlhy pestré. Nejde ale jen o změny areálů, ale i o změny v chování některých druhů ptáků  například konipas luční, dříve typický pták vlhkých lučních porostů, se dokázal přizpůsobit jejich téměř úplnému vymizení, a v současné době hnízdí relativně běžně na okrajích polí.  

V Zookoutku Gondwana bylo možné si pochovat i koalu. Ne nezkoušejte to.	Na Nesytu s dlouholetým kamarádem a spolužákem Františkem Marcem (ředitelem Entomologického ústavu AV ČR) na přelomu noci a dne na váhovně u Nesytu. Právě se chystáme na první ranní kontrolu sítí .

Víme, že hodně cestujete, kde jste všude byl v zahraničí a na kterou expedici nejraději vzpomínáte?
Těch cest bylo opravdu hodně. Čemuž jsem nesmírně rád; na druhou stranu lituji, že politická změna u nás nepřišla o nějakých 20 let dříve? Přesto jsem navštívil kolem 60 zemí světa, ať již díky pozici tajemníka ČRV nebo soukromě. Musím říci, že v tom množství se hodně těžko vybírají ty nejzajímavější. Určitě mezi ně patří první cesta do tropů (ustavující konference Wetlands International v Malajsii v roce 1995), následné vedení české (dvoučlenné) delegace na konferenci Ramsarské úmluvy do australského Brisbane v roce 1996.

V tomtéž roce jsme absolvovali s Jirkou Flouskem z Krkonoš a Ivou Bufkovou ze Šumavy díky financím ze Světové banky studijní cestu po biosférických rezervacích USA, zaměřenou na ochranu a management amerických biosférek. Ihned po revoluci jsme také vyrazili s kamarády za ptáky do dříve nepřístupných končin; mezi expedicemi s Máňou (stařičká upravená Avia) patří mezi ty neza-pomenutelné určitě ta první do severní Skandinávie, nebo nesmírně úspěšná expedice do Turecka.

Kam se chystáte letos?
Letos už asi nikam; jak by řekl klasik, už ses narajzoval dost. S malou specializovanou cestovkou jsme letos vyrazili se ženou a pár kamarády do Kolumbie-  tedy země s nejvyšším počtem ptačích druhů na světě. A viděli jsme jich opravdu hodně přes 400; mezi ty top skupiny patří více jak 50 druhů kolibříků a přes 70 druhů tangar.  

Součástí ornitologické stanice je i záchranná stanice pro hendikepované živočichy. Jak dlouho trvá tento stav a v čem tato práce spočívá?  
Ochrana ptáků byla dána do vínku ornitologické stanici již od jejího založení. Oficiálně byla záchranná stanice zřízena v roce 2008, po slavnostním otevření voliér pro veřejnost v rámci Zahradní slavnosti v roce 2014 se uzavírá celá historie budování profesionálního zázemí ZS. Ještě na podzim 2013 ale došlo k další významné události:  ZS ORNIS byla oficiálně přijata za člena celostátní sítě záchranných stanic Českého svazu ochránců přírody (viz: www.zvirevnouzi.cz).

Představte nám své spolupracovníky v přerovské ornitologické stanici?
Zastupuje mne Ing. Jana Kosturová, její hlavní náplní práce je ekologická výchova a edukační činnost. Záchrannou stanici má na starosti Ing. Martina Hrazdirová, jako ornitolog zde působí Mgr. Martin Vymazal. Kolektiv dále doplňuje preparátor Jiří Polčák; ten nám sice trošku utekl od sledování ptáků, o to lepším je ale mykologem (včetně vedení mykologické poradny). Platným spolupracovníkem (práce všeho druhu) je Ladislav Rebro. Na nepatrný úvazek je u nás zaměstnána i muzejní knihovnice, a nadále i dřívější vedoucí stanice dr. Sitko, obhospodařující největší sbírku vnitřních parazitů ptáků v Evropě.

V roce 1997 vás zasáhly povodně, jaké škody vám rozlitá Bečva způsobila?
Jedním slovem  obrovské. Voda dosahovala v přízemí, kde byly bohužel umístěny jak depozitáře, tak i knihovna, kolem dvou metrů výšky. Naštěstí solidarita řady lidí i institucí byla velká, a spoustu věcí se buď podařilo zachránit (preparáty, balky), nebo nám je zdarma poskytli ze zahraničí (literatura).

Vaší sbírku zachraňovali mnozí ornitologové a preparátoři. Byl mezi nimi i Vilém Borůvka, kterého jste určitě znal. Mohl byste na něj vzpomenout?
Osobně jsem se s ním setkal jen párkrát; velmi dobře jej znal dr. Sitko. Vilém se každopádně výrazným způsobem podílel právě na záchraně našich sbírek.

A výborným způsobem vyučil i našeho preparátora, který od něj během své stáže odkoukal spoustu profesních dovedností.   

U vás proběhla spousta konferencí o dravcích, sovách... Mohl byste zmínit i tuto část své činnosti?
Na této činnosti jsem se podílel hlavně organizačně; většina těch akcí probíhala v době, kdy jsem na ornitologické stanici začínal. Faktem je, že v té době byla ornitologická stanice centrem ornitologického dění u nás, a díky těmto konferencím jsem měl možnost se seznámit s řadou našich renomovaných ornitologů.

Kterého, podle vás nejvzácnějšího, ptáka jste okroužkoval?
Tak tohle je velmi jednoduchá odpověď: jednalo se o pěnici malou (Sylvia nana). Ohledně jejího odchytu se spustila spousta diskusí, často i velmi osobních; na to by ale bylo potřeba zvláštní číslo Zpravodaje.
Viz: http://birds.cz/avif/obsdetail.php?obs_id=494134, kde naleznete i další odkazy.

Na ornitologické stanici proměřuji svůj životní historický úlovek  středoasijskou pěnici malou.	Při letošním kroužkování v kolonii břehulí říčních u Oseka n. Bečvou.

Čím jste se začal zabývat nejdřív, netopýry nebo ptáky. Tipuji, že to byli ptáci?
Odpověď je velmi jednoduchá: ptáky. Náhodně jsem se k nim dostal tak, že mi spolužák z gymnázia řekl, že jeho bratr chodí do ornitologického kroužku na ornitologické stanici (jak jsem předeslal, jsem přerovský rodák a absolvent přerovského gymnázia). A jestli se do toho kroužku nechci podívat. Podíval jsem se - a to byl zásadní krok mého života. Kroužek tehdy vedl nezapomenutelný František Hejl, nestor české ornitologie a skvělý člověk.  A už jsem tam zůstal .
K netopýrům jsem se dostal klasickou cestou: na brněnské fakultě působil prof. Gaisler (tehdy ovšem jen tzv. odborný asistent, kvůli svému nekomunistickému smýšlení). A ten uměl každého "svého" studenta zaujmout takovým způsobem, že někteří z nich se stali naprostými chiropterology, nebo se u těch chlupáčků, jak jim říkala Jirkova žena Věra, zachytili alespoň drápkem. Což byl můj případ. Nebo šlo přece jen o trochu větší dráp? Možná ano:  svědčily by o tom odborné publikace týkající se netopýrů i to, že jsem se stal zakládajícím členem České společnosti pro ochranu netopýrů (ČESON).

A nadále pokračuji v monitoringu nejdéle nepřetržitě sledovaného zimoviště netopýrů u nás, mikulovské jeskyně Na Turoldu.  

Co je to klub "Třista", ve kterém slavíte úspěchy?
Klub 300 sdružuje zájemce o pozorování ptáků u nás. Jde o volné sdružení nadšenců, kteří si vedou seznam ptáků, které u nás viděli, a chtějí se o tento údaj podělit se svými kamarády. Je v tom i troška soutěživosti, především ale stovky a stovky hodin strávených v terénu. Osobně si tento seznam vedu spíše ze zajímavosti než proto, že bych chtěl s někým soutěžit.
Faktem je, že jsem v současné době na třetím místě v Česku s celkem 294 pozorovanými druhy, shodou okolností společně se zakladatelem Klubu 300, R. Doležalem. Vedoucím tohoto "ornitologického pelotonu" je můj kolega, výše zmíněný Jiří Polčák s 303 pozorovanými druhy. Jak je zřejmé, umí skvěle hledat nejenom houby, ale i ptáky.

Mládež je třeba správně vést odmalička: dcera Johanka ve valtickém vinném sklípku.

Otázky pokládali Milan a Jakub Kubačkovi