Jak je všeobecně známo, život mšic je nerozlučně spjat rostlinami, protože sají rostlinnou šťávu. Denně jí jsou schopny zkonzumovat asi 90 - 115 mg. To sice není moc, můžete namítnout, ale musíme si uvědomit, že mšice málo kdy sedí na rostlině sama, nýbrž tvoří kolonie.  
Kdybychom chtěli parafrázovat slova klasika, řekli bychom, jsou malé, rychle se množí a všude vlezou. Znalci ví, že klasik mluvil o trpaslících, ale o mšicích tato slova platí snad ještě více. Pojďme se na to podívat.

Ing. Svatopluk Rychlý před budovou pracoviště z ÚKZÚZ Brno, Odboru diagnostiky, Diagnostické laboratoře Opava.

Jak jsou mšice velké?

Velikost mšic se pohybuje od 1 do 8 mm. Mezi nejmenší patří třeba mšicím blízce příbuzné korovnice (Adelges), naopak mezi největší například medovnice (Cinara spp.). Jako velká část hmyzu mají tělo tvořeno hlavou, hrudí a zadečkem. Hlava nese tykadla, oči a sosák, jímž může mšice sát rostlinné šťávy přímo z cévních svazků. Na hrudi jsou kromě tří párů nohou také dva páry křídel, ale aby to nebylo tak jednoduché, mohou se v přírodě vyskytovat i bezkřídlí jedinci, kdy a proč si vysvětlíme později.

To, čím se mšice odlišují od ostatního hmyzu, najdeme na zadečku, kde jsou mezi 5 a 6 článkem trubičkovité výrůstky (sifunculi) a také chvostek, kterým je tělo zakončeno. Tvar a vzájemný poměr délky těchto orgánů se využívá k přesnému rozlišení jednotlivých druhů.

Kdybyste měl vybrat jednu vlastnost mšic, které se lidé nejvíc obávají, která by to byla? 
Rychle se množí. To je jedna z vlastností, proč jsou mšice považovány za škůdce rostlin. Rozmnožovací schopnost je opravdu mimořádná, uvádí se, že za ideálních podmínek by z jedné samičky mohlo za 30 dní vzejít až 20 tis. jedinců. Vývoj od larvy k dospělci trvá týden až 10 dní a každá samička dokáže přivést na svět 70, nebo dokonce až 1000 potomků.
Nyní se také dostaneme k tomu, proč jsou občas na rostlinách k vidění kolonie mšic, z nichž ani jedna nemá křídla, a kdy se naopak objeví okřídlené formy. Generační cykly jsou poměrně složité. U primitivnějších druhů (které již systematici z pravých mšic vyřadili), např. u dříve zmiňovaných korovnic, je cyklus dvouletý. Primární rostlinou, na které sají je smrk. Tam žijí v hálce připomínající ananas. Druhý rok pak pokračují ve vývoji na jiné dřevině kupříkladu modřínu.
Pravé mšice mají cyklus jednoletý. Začínají jej jako vajíčko, které přezimuje na primární hostitelské rostlině (zpravidla dřevině), na jaře se z něj vylíhne tzv. zakladatelka - bezkřídlá samička, která bez oplození (partenogeneticky) rovnou rodí nové jedince.
Na tomto primárním, nebo jinak řečeno zimním hostiteli se pak vystřídají dvě až tři pokolení bezkřídlých samiček, teprve potom, když již rostlinná pletiva stárnou, se začínají v koloniích objevovat okřídlené samičky (migrantes), připravené k přeletu na nové sekundární (letní) hostitele (zpravidla byliny).

Kolonie mšice svízelové na hrušni.	Sací past v Lípě u Havlíčkova Brodu.

U mnoha druhů se stěhují na zcela druhově nepříbuzné rostliny. Např. mšice střemchová (Rhopalosiphum padi) se vylíhne na střemše a pak odlétá na trávy či obilí, mšice maková (Aphis fabae) přezimuje na brslenu, kalině nebo pustorylu a pak se stěhuje na mák, cukrovku, bob a mnoho dalších bylin. Během léta se na sekundárních hostitelích střídají generace neokřídlené s okřídlenými, které jsou schopné přeletu.
Mšice tak reagují na měnící se podmínky, aby zajistily sobě a svému potomstvu vždy dostatek kvalitní šťavnaté potravy. Na podzim celý cyklus končí tím, že okřídlené samičky přeletí zpět na zimní hostitele, kde porodí bezkřídlé vejcorodé samičky. Ve stejnou dobu se v kolo-niích objevují také okřídlení samečci, kteří následují vejcorodé samičky na zimní hostitele. Tam dojde k páření   a jsou nakladena vajíčka. Ty jsou schopna přečkat mrazy i  - 40 °C  a zajistit tak novou populaci na jaře.
Patrně už máte trochu zamotanou hlavu, ale aby to nebylo tak jednoduché, mohou mšice ve sklenících, bramborárnách nebo za mírných zim i venku, úplně vynechat pohlavní část cyklu a množit se pouze partenogeneticky. To se pak mluví o neúplném neboli anholocyklickém vývoji.
Ve zkratce by se dalo říci, že úspěšnost reprodukční strategie mšic tkví v tom, že se během sezóny množí nepohlavně z neoplozených vajíček, proto se nemusejí zabývat vyhledáváním partnera. Rychlost reprodukce se zvyšuje také tím, že vajíčka se vyvíjí již v těle matky a jsou rozeny přímo živé larvy. Je-li v přírodě dobrá potravinová nabídka ?nezdržují? se mšice vytvářením křídel a všechny samičky jsou bezkřídlé, v období, kdy je třeba naopak najít nové potravní zdroje, objeví se okřídlené samičky schopné přeletět i na velmi velké vzdálenosti. Této vlastnosti mšic se využívá v monitoringu, o kterém se zmíníme v závěru.

 Kde je všude můžeme najít?
Je jen málo rostlin, zdali vůbec takové jsou, na kterých by mšice nesály. Jsou schopny kolonizovat nahosemenné i krytosemenné rostliny, navíc také kapradiny a mechy. Ve světě je popsáno asi 4000 druhů mšic z toho u nás žije asi 780 druhů a asi 30 druhů z nich je považováno za škodlivé.

Poškození rybízu mšicemi.	Kolonie mšice makové na pustorylu.
Larva pestřenky (Epistrophe nitidicolis), (foto Vítězslav Bičík).	Rodící se mšice.

Proč jsou mšice považovány za škůdce?
Je celkem jasné, že i tyto organismy do přírody patří a mají zde své nezastupitelné místo. Stávají se potravou jiných živočichů, za všechny jmenujme alespoň slunéčka, pestřenky, zlatoočky či mšicomary. Ale jak všichni známe z Ferdy Mravence, pro některé živočichy jsou užitečné i zaživa. Mravenci, včely a jiní blanokřídlí je vyhledávají pro produkci medovice, tedy sladkých výkalů, vznikajících nedokonalým trávením cukrů obsažených v rostlinných šťávách. Ruku na srdce, kdo z vás ví, že právě medovice je základní substance, ze které vzniká velmi ceněný tmavý lesní med. Proto včelaři určitě mšice žijící na lesních stromech nepovažují za škůdce. Vraťme se ale k původní otázce. U kulturních rostlin jsou mšice považovány za škůdce ze dvou důvodů. Prvním je přímá škodlivost vznikající odčerpáváním buněčných šťáv. Už v úvodu jsme si uvedli, že množství spotřebované jednou mšicí je zanedbatelné, zároveň jsme si ovšem také řekli, že mšice na rostlinách tvoří mnohočetné kolonie. Navíc, je-li rostlina vystavená stresu z nedostatku vody, má sání mšic opravdu někdy až fatální důsledky. Výměšky slinných žláz také mohou způsobovat různé deformace na listech. Negativně na rostliny působí i vyloučená medovice, která záhy poroste houbami tzv. černěmi, rostlině se snižuje asimilační aparát a může se přehřívat. Druhým vážným důsledkem sání mšic je přenos rostlinných virů. Z nepřeberného množství vyberme, alespoň ty známé jako je virus neštovic peckovin, dříve nazývaný šarka švestek, žlutá zakrslost ječmene, žloutenka řepy, či celý soubor viróz brambor.

Soužití mšic s mravenci.

Jak s nimi můžeme bojovat?
Jedním ze způsobů je Monitorování letu mšic. V šedesátých letech minulého století se v Anglii zemědělští odborníci rozhodli, že budou monitorovat let mšic, aby bylo možné předcházet jak přímým škodám sáním, tak hlavně nepřímým škodám způsobených přenosem virů. Byla vyvinuta sací past, která ve výšce 12,2 m nasává pomocí silného ventilátoru vzdušný plankton. Z nasátého materiálu tak vznikají vzorky, které jsou denně odebírány,  a je z nich zjišťována početnost jednotlivých druhů mšic.
V naší republice vznikla síť těchto sacích pastí na počátku devadesátých let, a je nepřetržitě provozována tedy již 25. let. Provozovatelem je Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský a vzorky jsou zpracovávány na jeho pracovišti v Diagnostické laboratoři v Opavě.  Pastí je na našem území 5 a jsou rozmístěny tak, aby odpovídaly pěstitelským oblastem. Díky klimatickým podmínkám jsou u nás v chodu od dubna do listopadu, na rozdíl od Anglie, kde je jejich provoz celoroční.
Zájemci o výsledky rozborů se je mohou dozvědět z  web.  stránek  ÚKZÚZ,  kde  jsou v týdenních přehledech zveřejňovány v sekci Ochrana proti škodlivým organismům jako Aphid Bulletin.

Ing. Svatopluk Rychý určuje mšice pod mikroskoem.

Použitá literatura: Havelka, J. a Starý P., Zahrádkář 10/2014 Fryč. D., Naše příroda 6/2015 Jak proti nim můžeme bojovat

Fotografie: Milan Kubačka, archiv Svatopluka Rychlého, Vítězslav Bičík