Opavský výtvarník, malíř a sochař Ivan Hauptfleisch (*1943) vystudoval Lidovou konservatoř v Ostravě, obor kresba, malba a sochařství. Od roku 1974 je členem opavské výtvarné skupiny X. Po rozpadu skupiny v roce 2005 se zásadním způsobem postaral o to, aby skupina nezanikla a organizačně všechny členy, kteří mají zájem i nadále vystavovat, převedl pod opavskou Matici slezskou. Díky tomuto "zastřešení" můžeme my, diváci, i nadále sledovat tvorbu slezských výtvarníků v našem regionu. První výstava měla vernisáž v nové organizační struktuře v Arboretu v Novém Dvoře v únoru 2006.

Výtvarník Ivan Hauptfleisch se v průběhu své životní tvorby zúčastňoval výstav výtvarné skupiny při ZK Ostroj, výtvarné skupiny X, vystavoval v Art centrum v Ostravě, v muzeu v Ratiboři v Polsku, účastnil se několika výtvarných plenérů v Ratiboři (2000,2001), v Šilheřovicích (2001), plenéru X02 v Háji ve Slezsku (2002), plenéru X03 mikroregionu Matice slezské v Opavě (2003). V roce 2004 se účastnil významného plenéru, který zorganizovalo Sdružení Hlavnice A. C. Nora v Hlavnici. V roce 2005 zorganizoval ve spolupráci s Jiřím Pecháčkem další úspěšný plenér pod názvem Neplenér Hlavnice 05, který nastartoval sympozia, která se na faře v Hlavnici konala až do roku 2014. V tomtéž roce byl spoluorganizátorem plenéru ve Staré Vsi u Rýmařova obnovené výtvarné skupiny X z Opavy.
Svou první samostatnou a jedinečnou výstavu měl v roce 2008 v Hlavnici, z vybraných svých děl vystavoval   v Arboretu v Novém Dvoře 2008, další své samostatné výstavy připravil a realizoval v galerii Na půdě v kostele sv. Petra a sv. Pavla v Kružberku. Je stále činný  a v posledních létech již vystavuje jen se skupinou X.

Socha sv. Hedviky - patronky Slezska s autorem Ivanem Hautfeischem.	Kámen plodnosti o kterém se píše v pověsti

Tuto akci organizoval můj kamarád Jirka Pecháček spolu se Sdružením Hlavnice Já s nimi spolupracoval, ke 100. výročí narození spisovatele A.C.Nora jsem udělal dvě busty, která visí v hale kulturního domu v Hlavnici. Na sympoziu jsem se setkal s profesionálními výtvarníky z Liberce, Litoměřic, Prahy, Vyškova a Franta Černý, Petr Štícha a já jsme zachraňovali čest opavských výtvarníků. Na sympoziu každý dělal něco a bylo nepsanou povinností, že každý zde zanechá aspoň jedno dílo a věnuje obci. Dnes jsou vidět na faře, na obecním úřadě, v kulturním domě, v kanceláři zemědělského družstva a u lidí v domácnostech. A po mně zůstalo v obci pět soch a dva sochařské portréty, spisovatele A.C.Nora a Josef Schreibra, hlavnického rodáka, hudebního skladatele. Schreiber byl mým strýcem. V Kaplici najdete mé tři velké sochy andělů, před kulturním domem sochu Nedokončená a před farou sv. Hedviku. Jednou na setkání výtvarníků Miloš Šedivý přišels nápadem, abychom udělali sochy svatých pro farní zahradu. Že by to mohlo být jako na správných venkovských sídlech. Nápad jsem vzal za svůj a do příštího roku do příštího setkání jsem měl připraveny první části sochy sv.Hedviky, kterou jsem si zvolil proto, že je patronkou Slezska a třeba také Slezské univerzity. Sochařský portrét sv.Hedviky ve vestibulu Slezské univerzity je také moje dílo. Nu a Hlavnice patřila vždy do Slezska a vždy zůstala českou.
Jsem hlavnickým patriotem, celý život žiji v Opavě, ale patřím do Hlavnice. Moje rodina má v Hlavnici své předky, jezdíval jsem do ní za babičkou a dědou, otec se v Hlavnici narodil. Rodina Hauptfleischů zde měla rodinný statek několik století. Jen pro zajímavost statek byl zabaven Němci za 2. světové války. Rodině, která mohla v Hlavnici zůstat, byl po válce vrácen, a podruhé byl zabaven v roce 1952 komunisty.

Rodina byla vystěhována až do Čech. Statek si rodina mohla znovu koupit až po roce 1968. Pro Hlavnici bych udělal první a poslední. A k sochám v Hlavnici ještě připočtěte sochu Ježíše Krista na Hauptfleischově kříži, který stojí za obcí u silnice z Hlavnice do Bratříkovic.
Co mně inspirovalo? Jako malého kluka mě oslovovala, samozřejmě i dnes ji mám rád, příroda. Bydleli jsme na Šeděnkové ulici kousíček od základní školy v Jaktaři, která stojí na Krnovské ulici. Prvních pět tříd, tehdy se říkalo národní škola, jsem absolvoval ve staré Jaktaři, v základní škole, která stojí dodnes pod jaktařským kostelem. Nám, dětem, se nechtělo chodit do a ze školy po hlavní cestě a rádi jsme používali zkratku. Rodiče nám to zakazovali, o to raději jsme ji využívali. Problém byl v tom, že jsme museli přejít koleje na volné trati, která byla utopena ve třímetrových březích. Takže to bylo skutečně nebezpečné, ale nikdy se nikomu nic nestalo. Chodník za kolejemi měl na jedné straně volná pole a na druhé ploty rodinných domů. Přes pole bylo vidět přes tehdy vojenské cvičiště až ke kopci zvané sv. Anna. To byly pro mne úžasné výhledy. A když to šlo, chodili jsme     s kluky až na tento kopec, odkud byly nádherné výhledy na Nízký i Hrubý Jeseník, na otickou sopku, na panorama Oderských vrchů. Protože to bylo vojenské cvičiště, tak jsme tam také nesměli chodit.
Když už jsme byli v pubertě, tak kopce Malý a Velký Roudný jsme nazývali ženskými ňadry. Takže tyto pohledy jsem jako kluk začal kreslit. Když jsem začal chodit do školy na Krnovské ulici, tehdy jsme říkali měšťanky, vstoupil jsem do výtvarného kroužku. Kreslit nás učil pan učitel Karel Novák. Já měl z něho strach, protože měl velké brýle a tak snad to mělo na mně vliv, že jsem se snažil malovat co nejlépe.

Nemohu nevzpomenout, když hovoříme o inspiraci, tajemnou zahradu, která byla v našem sousedství. Byla to velká zahrada, která nikomu tehdy nepatřila a my jako kluci    v ní řádili. Já v ní sledoval brouky, květy, hnízdění ptáků, motýly. Měl jsem tam rád i velkou, starou planou třešeň, na níž bylo také mnoho zajímavého. No a doma jsem si pak leccos, co jsem viděl, kreslil. Maloval jsem tužkou, později jsem začal používat pastely. Ty jsem měl moc rád, protože ostrou čáru jsem mohl prstem rozmazat a získat tak škálu jemných odstínů v kresbě.
Vyučil jsem se zámečníkem a nastoupil do zaměstnání v opavském Ostroji. Ostroj měl také výtvarný kroužek, takže jsem tam vstoupil a spolu s ostatními jsme již své obrazy vystavovali, kde se jen dalo.
V Ostroji jsem dlouho nevydržel a přešel do Čističky odpadních vod na Těšínské ulici v Opavě a tam jsem prakticky pracoval celý život. V roce 1975 jsem se přihlásil do Lidové konzervatoře při Městském kulturním středisku v Ostravě. Studoval jsem u paní profesorky Věry Havlíčkové sochařství  a malířství pod vedením Karla Civína.
Po ukončení studia v roce 1981, které se muselo platit, jsem ještě dva roky pracoval na konservatoři jako asistent paní profesorky.  V mém novém zaměstnání jsem měl prostor a možnost modelovat, sochařit, dokonce dost často i v pracovní době, takže jsem samozřejmě vše využíval plným douškem. Všem spoluzaměstnancům čističky jsem udělal sochařské portréty. V práci jsem sochařil a doma maloval obrazy.

V lidové škole jsme mohli pracovat v tzv. materializmu, čili zobraz, co vidíš a neměň realitu. Pochopitelně, že jsem později jak v malbě, tak i při sochaření, zkoušel různé směry. V malování mě nejvíc ovlivnily obrazy Moneta a Cézana, francouzští impresionisté. Nikdy jsem nestudoval, jak se malují impresionistické obrazy, ale asi jsem jich dost namaloval. Zkoušel jsem i jiné směry, ale hodnotit mé obrazy musí jiní, já maluji, jak cítím a vidím. V malování jsem proto nezůstal jen realistou, v sochařství myslím, až na malé výjimky, jsem zůstal u klasiky.

Ivane, já bych tady rád použil text, který napsal ke tvé velké výstavě v Hlavnici Mgr. Jaroslav Hermann. Napsal:
Zatímco v malířství dominuje zájmu autora krajina, zejména ta slezská, kterou se snaží uchopit pomocí velkorysých malířských gest, v jeho sochařském díle převládá a vyniká portrét, formálně dokonalý, výrazově zajímavý a řemeslně precizní. A navíc ještě také každý trochu jinak tajemný.
Nevím, jak to Ivan dělá. Podezírám jej, že každému portrétovanému ukradne malou nehybnou střepinku duše, kterou pak přimíchává do tuhnoucí sádry, aby jeho portréty vypadaly jako živé. Takovému umění nenaučí žádná škola. A je docela jedno, obdařila-li jím člověka příroda, či má-li takovou invenci od samotného Pána Boha.

Na slova reagoval Ivan:
No vidíš, taky nenapsal, jaký směr v umění dělám. Jasně dělám vše podle toho, jak to cítím a vidím. Nejsem vázán ničím, jen svou potřebou se vyjádřit.

Kromě sv.Hedviky, sochařských portrétů A.C.Nora a prof. Schreibra, o kterých již byla řeč, kolik jsi vytvořil sochařských portrétů? Kolik obrazů?
To nevím. Na čističce jsem dělal sochařské portréty všem spolupracovníkům. Udělal jsem koňaře Mirka Koláčka, malíře Frantu Černého, hlavnického expředsedu JZD Františka Salibora, mého osobního dokumentátora Jirku Pecháčka, pro Arboretum v Novém Dvoře bustu zakladatele arboreta Rýdla, vlastní podobizny, mámu, děti, vnoučata. Fakt nevím a neví to nikdo, protože jsem si já nikdy žádnou statistiku nedělal. Dokonce jsem udělal sochařský portrét medvěda grizly pro majitele tenisových kurtů na Kajlovci.
Kolik obrazů? To taky nevím a nikdy jsem nevedl žádný seznam. Občas někde u někoho najdu nečekaně svůj obraz a většinou si už ani nepamatuji, že jsem ho maloval. Obrazy jsem maloval většinou doma přes zimu, sochařil jsem v Čističce a po odchodu do důchodu na mé zahradě na Kajlovci.

Když tě tak poslouchám, tak asi ani nebudeš vědět, kolikrát jsi vystavoval?
To je pravda, kolikrát jsem vystavoval, to nevím. Mockrát, mnoho let a stále i dnes vystavuji se skupinou X. Stal jsem se členem skupiny v roce 1974. Někdy vystavuji obrazy, podruhé sochy nebo obojí. To je už neuvěřitelně mnoho let. Ale kolik jsem měl samostatných výstav, to vím přesně.
Tady musím poděkovat Jirkovi Pecháčkovi, protože nebýt jeho, nikdy bych samostatnou výstavu neměl. Má na mých samostatných čtyřech výstavách nehynoucí slávu. On to byl, kdo mě donutil udělat inventuru především v sochařském umění. V roce 2007 jsem vystavoval skoro všechny sochy a hodně obrazů, ve velkém a malém sále kulturního domu    v Hlavnici. Úžasná výstava, celoživotní.
Rok na to jsem vystavoval už jen výběr soch a obrazů v Arboretu v Novém Dvoře a v dalších dvou létech v galerii Na půdě v kostele sv.Petra a sv. Pavla v Kružberku. Mezi trámovím půdy kostela ze 13. století, úžasné osvětlení, pastva pro oči. Co bych si mohl víc přát? Tyto výstavy mne zcela naplnily uspokojením.

Jaké máš další plány? Na čem aktuálně pracuješ?
Dělám menší sochy, sochařské portréty, např. vnuků, leccos dělám z oblasti komerčních jako betlém, na zahrady žáby, mamutíka, sviště, to jen pro radost těm, kteří to po mně chtějí. Nedávno jsem dokončil sochařský portrét tajemníka Matice slezské Vlastíka Kočvary. Ale na co se hlavně těším, budu zase malovat. Víc než tři roky jsem neměl v ruce štětec.

Takže první odhalení bylo v září 2006, kterého se zúčastnili výtvarníci, členové sdružení Hlavnice A.C.Nora a další pozvaní hosté. Byla to jakási generálka na skutečné odhalení. Bylo to fajn, slavnostní, se vším všudy jak má být.
Druhé odhalení se konalo o měsíc později, 18.října 2006, za účasti velkého množství lidí nejen z Hlavnice a vzácných hostů, jimiž byli biskup Ostravsko-opavské diecéze Mns. Lobkowitz a doc. Jiří Urbanec ze Slezské univerzity v Opavě. Nejdříve biskup celebroval mši svatou   a pak došlo k odhalení. Doc. Urbanec měl dlouhý a krásný proslov, v němž zhodnotil význam a historické souvislosti sv. Hedviky. Bylo to krásné, nádherné.
A víte, že se mezi oběma odhaleními socha na jednu noc ztratila? A že díky tomuto zmizení získala socha pověst a svůj velký význam? Poslechněte si ji.
Legenda o soše sv. Hedviky v Hlavnici
Synové a dcery země slezské, pojďte a poslyšte hlavnickou legendu o svaté Hedvice.
Jednoho podzimního večera v září 2006 zkoušel jako obvykle hlavnický pěvecký sbor ve farní budově na slavnostní vystoupení. Zkouška se poněkud protáhla, bylo už k jedenácté, když se zpěváci začali rozcházet domů. Spěchali na kutě, ráno se vstává brzy?
Když tu někdo vykřikl: Hedvika je pryč!!!
A opravdu! Všichni se vrátili zpátky před faru, koukali a nestačili se divit. Podstavec byl prázdný. Během chvilky se seběhla celá ves. Probudili starostu a pány radní, a všichni se jali diskutovat o tom, co to znamená. Zlé znamení, něčím jsme se prohřešili, přijde pohroma do vsi??? ? Byli by ještě dlouho klábosili, kdyby nedorazili celou záhadu vyšetřit policisté, které starosta povolal. Lidé se odebrali do hospody, kde pokračovali v dišputacích, než je zmohla únava.
Jaké pozdvižení nastalo následujícího rána, to si neumíte ani představit.
Když se někteří vášniví diskutéři vraceli s úsvitem z hospody a potkávali se s rozespalými sousedy, jež měli do práce namířeno, cestou kolem fary zůstávali stát jako zkamenělí. Sv. Hedvika stála na svém místě. Jako by tomu ani nikdy nebylo jinak.
A nebýt policejních fotografií, snad by tomu dnes už nikdo ani nevěřil.
Hedvika stála na svém podstavci jako dřív, jen na pravém boku podstavce přibyl velký bílý kámen. Jako by takové veliké kamenné vejce, bílé a nahoře jemně ohlazené.
Za pár dnů, když pominulo bláznění kolem celé záhady, nařídil starosta bílý oblázek odstranit, aby zmizela ta jediná stopa po záhadě a do vsi se vrátil klid. Tři urostlí mladí mužové, nejsilnější ze vsi, chopili se díla, a jako v té pohádce o veliké řepě tahali a tahali, ale vytáhnout nemohli. Ruce jim klouzaly po hladkém oblázku a dílo se nedařilo. Nepomohl ani rýč s krumpáčem, ani koňský povoz. Starosta nad tím sice kroutil hlavou, ale poradit nedokázal. Nakonec zanechali díla a s nepořízenou odešli domů. 

A bílý kámen zůstal u Hedviky jako památka na zvláštní noc.
Bylo by se určitě na všechno časem zapomnělo, kdyby v parném červnu, přesně devět měsíců po lapálii  s oblázkem, manželky všech těch tří siláků nepovily svým mužům dítka.
Do vísky přibyly tři děti v jediný den a porodní bába měla plné ruce práce. A byla to právě ona, která si uprostřed radostných oslav uvědomila tu zvláštní náhodu. Vesničané nad tím kroutili hlavami, ale, jak už jsem říkal, ve vísce žili lidé moudří a tak si to hezky pořádně ověřili. A bylo tomu skutečně tak.  Však si to můžete ověřit v matrice. Obyvatel vísky přibylo a do širého kraje se roznesla zvěst o zázračném kameni sv. Hedviky.

Bratříkovice

Zátiší s jablky a mojí kavkou.

Otázky kladl: Kubačka Milan
Zpracoval: Jiří Pecháček
Fotografie: Jiří Pecháček
Listopad 2017