Vrchol Suchý vrch (941 m n. m.) se nachází cca 4,7 km sz. od Vrbna pod Pradědem. lokalita leží na jižním svahu kopce. K lokalitě se dostaneme po Suchohorské cestě, která u autobusové zastávky "Vrbno pod Pradědem, Mnichov, konečná"odbočuje ze silnice Vrbno - Drakov - Rejvíz na západ. Po 1,5 km vede cesta přímo pod lokalitou.

Stáří a regionálně geologické zařazení: paleozoikum - devon, kvartér

Geologická oblast: vrbenská skupina

Geologické fenomény: Kvarcit, fylit, křemen, zkameněliny, mrazem rozpadlé sutě

Úplně první zastávka nás čeká ještě na Suchohorské cestě, v místě přemostění Suchého potoka. Hned za mostkem se na pravé straně cesty nachází skalka tvořená fylitem (obr. 1). Hornina je silně zvrásněna (obr. 2) a obsahuje žílu a čočky bílého křemene (obr. 3).

Pokračujeme až k sutím v příkrém jižním svahu Suchého vrchu (obr. 4). Suť je tvořena bloky metamorfovaných hornin - kvarcitem a fylitem a dále minerálem křemen (obr. 5-11). Suť vznikla rozpadem komplexu kvarcitů a fylitů, kterými pronikaly křemenné žíly a čočky. Tyto komplexy leží pod sutí a budují samotný Suchý vrch.

Hlavní horninou je kvarcit v několika varietách. Převládá tvrdý, tmavě šedý i bělošedý kvarcit s plástevnatou stavbou nebo nevykazující žádnou vnitřní stavbu (obr. 5, 6). Ojedinělejší je zrnitý kvarcit, připomínající svým kropenatým vzhledem makovou buchtu. Tohoto vzhledu si všimneme na čerstvém lomu horninou po úderu tupou stranou kladiva (obr. 7,9). V tomto kropenatém kvarcitu se vyskytují zkameněliny. Při revizi lokality roku 2017 se nám povedlo objevit tentakulita (obr. 7) a ramenonožce (obr. 8, 9). Kvarcitové bloky se zkamenělinami dnes nalezneme hlavně v zarostlých částech suťového pole, kam se nesoustřeďuje pozornost většiny sběratelů.

Fylit poznáme podle jeho šedě kovového lesku na čerstvých plochách (obr. 10). Křemen má většinou mléčně bílou barvu a vytváří žíly nebo čočky v okolních horninách (obr. 11). Křemenné čočky byly z hornin často zcela uvolněny a tvoří vlastní úlomky.

Komplex kvarcitů a fylitů představuje metamorfované souvrství pískovců a prachovců-jílovců. Zkameněliny prozrazují mořský původ a devonské stáří sedimentů. Souvrství se ukládalo v moři, které se rozlévalo na jižním okraji superkontinentu Lurussia (v oblasti nazývané brunie). V mělčí zóně blíže k pobřeží mělo moře písčité dno, obydlené hlavně ramenonožci a velkými mlži. Poněkud méně četně se objevovali tentakuliti, což byly organizmy nejistého systematického postavení (pravděpodobně patřili k měkkýšům) a vyznačovali se vnější jehlicovitou schránkou. Tentakuliti ze Suchého vrchu patří k rozměrným zástupcům své skupiny, protože jinak se podobali drobným, maximálně několikamilimetrovým jehličkám. Tu a tam na dně rostli koráli. Nejvzácnější a nejzajímavější zkamenělinou je trilobit rodu Digonus, který svou celkovou délkou, odhadovanou až na 30 cm, představoval největšího trilobita na území Moravskoslezského kraje. V kvarcitech můžeme výjimečně nalézt části jeho krunýře. Hlouběji a dále od pevniny se v moři ukládal jíl a prach. Vrstvy písku a jílu až prachu se na dně mohly ukládat střídavě v závislosti na změnách podmínek v moři (hloubce, přínosu materiálu z pevniny, proudění aj.). K metamorfóze a zvrásnění původních sedimentů devonského moře došlo během variské orogeneze. Mořské dno bylo stlačeno přibližujícími se pevninami. Pískovce se změnily na kvarcity a jílovce až prachovce na fylity. Během metamorfózy a vrásnění horniny různě popraskaly a kolovaly jimi roztoky, z nichž vykrystalizovaly křemenné žíly a čočky.

Zkameněliny byly na Suchém vrchu zjištěny již roku 1864. Jednalo se o významný objev, který geologům umožnil časově zařadit vznik metamorfovaných hornin východní části Hrubého Jeseníku do období devonu. Z tohoto poznatku zároveň vyplynulo, že horniny v podloží devonských metamorfitů, které se budují většinu Hrubého Jeseníku, musí být rovněž devonské nebo starší. V 19. st. totiž geologové neměli jinou možnost určovat stáří metamorfovaných hornin. Hodnotné ukázky zkamenělin ze Suchého vrchu jsou v rámci regionu uloženy ve sbírkách Slezského zemského muzea.

Sutě jsou příkladem mechanického zvětrávání hornin důsledkem mrazu. Tento proces probíhal v ledových dobách během kvartéru. Podnebí a krajina našeho území v ledových dobách připomínala dnešní polární oblasti. Svahy a vrcholy Hrubého Jeseníku byly holé, vystaveny klimatickým vlivům. Voda zateklá do puklin v horninách zamrzala, čímž pukliny rozšiřovala. Toto mrazové zvětrávání nakonec vedlo k rozpadu skal na suť.