RNDr. Rostislav Herrmann ví už dlouho, že s dětmi se musí pracovat odmalička. Platí to ve všech oborech lidské činnosti. Syn jakéhokoliv řemeslníka, ať je to truhlář, kovář, hudebník nebo výtvarník napodobuje svého otce. A pokud ho otec správně vede, stane se z něho mistr, který později zvládne své řemeslo dokonale. To se dá s úspěchem tvrdit o výtvarníkovi, středoškolském učiteli Rostislavu Herrmannovi, který ovlivnil nejen své děti, syna Tomáše a dceru Terezii, ale i celou řadu svých studentů na Mendelově gymnáziu.

Rosťa vymyslel spoustu témat, výstav a projektů, které tuto školu proslavily. Navíc je přírodovědec, který nahlíží na přírodu tak, že vidí až na její dřeň. Osobně si myslíme, že umělec přírodu musí milovat a chápat, jinak nemůže být malíř, sochař, skladatel. A takový Rostislav Herrmann je. Jeho zkušenosti s environ-mentální výchovou chceme prezentovat i v našem Opavském přírodovědném zpravodaji a to po tematických celcích. Začneme jeho tématem rodina. Jak tedy vnímá Rosťa environmentální výchovu ve vlastní rodině?

RNDr. Rostislav Herrmann	Studijní kresba Rostislava Herrmanna

Právě v rodině se formují návyky, měřítka hodnot. Rodí se pomalu, ale základy osobnosti vznikají již v předškolním věku. Vytváří se vztah k lidem, k prostředí. Zní to jako klišé, ale zde, na počátku života člověka, skutečně vzniká i základ toho, co dnes nazýváme environmentálním myšlením. Název je relativně nový, ale obsah tohoto pojmu ve vztahu  k rodinnému životu je naprosto přirozený, dá se říci tradiční. Láska mezi rodiči   a láska k dítěti se do jeho psychiky nesmazatelně otiskne. Podobně zodpovědnost rodičů. Jejich pohled na společnost, na hodnoty. Jejich zájmy. Jde o naprosto běžné prvky rodinného života, přesto však formující osobnost dítěte pro celý jeho další život.
Dovolím si tvrdit, že především děti v předškolním věku by rodiče měli vést k poznávání reálného světa. Na virtuální realitu internetu a především počítačových her mají v pozdějším věku času dost. Je třeba dítě zakotvit nohama na zemi. Skutečně přirozený a pozitivní vztah k lidem  i k okolnímu prostředí si dítě vytvoří jen tehdy, když vše bude vnímat veškerými svými smysly. Naučí se také, že v reálném světě má každý krok své důsledky, které lze jen nes

Dnes je vnímáno jako "normální", že děti žijí v neúplných rodinách, případně jsou rodiče natolik orientováni na svou práci, případně na svou zábavu a pohodlí, že děti se stávají jakousi opomíjenou hračkou. Dostávají mnoho drahých dárků, nejlépe právě z oblasti výpočetní techniky. Děti se pak na dlouhé hodiny zabaví samy, bez přirozené mezilidské komunikace, bez orientace na skutečný a hmatatelný svět. V pozdějším věku mívají sociální problémy, nedovedou se přizpůsobit, soustředit, často se pohybují na hranici sociální patologie. Počítač vždy dělá všechno na povel, neodmlouvá a nemá jiný názor, podle libosti se dá vypnout. Pokud si dítě příliš silně zafixuje tento vzorec, bude vždy podvědomě sklouzávat k neochotě skutečně komunikovat, neschopnosti vyrovnat se s tím, že svět se netočí jen podle jeho přání.
Funguje-li rodina na úrovni tradičního schématu (otec, matka, děti) a jsou-li rodiče pro založení rodiny skutečně zralí, dobře ví, že jejich děti potřebují především jejich lásku a pozornost. Jejich čas. Rodičovství je běh na dlouhou trať, na které jsou samozřejmostí oběti a sebezapření, i když radost určitě také.
Kdybych teď pokračoval v tomto zamyšlení, odbíhal bych od tématu. V úvodu jsem ale napsal, že budu uvádět především příklady z vlastní praxe. Ten první tedy bude z rodinného prostředí. Nejde o žádné dokonalé schéma, je to jen střípek ze života. Podobných by mnohý učitel dokázal uvést celou řadu.

Syn Tomáš Herrmann	Ukázka práce Tomáše Hermanna.
Dcera Terezie Herrmannová.	Ukázka práce Terezie Herrmannové.

První výstava

Jsem profesí biolog. Nicméně na konci svého studia gymnázia jsem se rozhodoval, zda jít studovat odbornou biologii (což jsem nakonec udělal) nebo studovat na AVU. Mám tedy blízko k biologii i k výtvarnému umění.
S dětmi jsme od nejútlejšího věku chodili do přírody a o přírodě jsme si často i povídali, četli, dívali se na přírodovědné pořady, kupovali knihy... Odmalička tedy děti znaly názvy spousty rostlin a živočichů, věděly, čím se které zvíře živí apod. Zdánlivě samozřejmé věci. Jenže dnes už ne. Každoročně vidím v průběhu biologických olympiád, že jelena považují žáci za muflona, muflona za srnce apod. S našimi dětmi jsem také často kreslil a maloval. Vznikala řada milých, typicky dětských prací. Všechny jsem archivoval. Byla jich nakonec taková hromada, že jsem se rozhodl uspořádat společnou výstavu. Její název byl KRESLÍME A MALUJEME (HLAVNĚ ZVÍŘATA). Synovi bylo tehdy čerstvě 10 let, dceři 7 let. Vystavené práce tedy ve velké většině vytvořili v mladším věku. Výstava se uskutečnila v březnu 2005 ve výstavních prostorách výtvarného oboru ZuŠv Opavě. Jde o zrekonstruovaný prostor bývalého dominikánského kláštera. Následující fotografie přinášejí obrazovou dokumentaci.

V dalším vydání zpravodaje se budu věnovat především tématice biologie a výtvarné výchovy, jejich prolnutí, vzájemnému doplňování rovin exaktní vědy a světa emocí, fantazie. Některé příklady akcí budou zároveň pokrývat širší rámec přírodních věd. Podobně se výtvarně koncipované akce často dostanou na úroveň překrytí s rovinou jazyků nebo s dramatickou tvorbou.

Autor textu a fotografií RNDr. Rostislav Herrmann.