U nás, na severní polokouli, je to zpravidla  20. března. Pokud bychom pobývali na jižní polokouli, pak zde začíná jaro 23. září. Tam jsou jarní měsíce září, říjen, listopad. Rozdělení roku na jaro, léto, podzim a zimu můžeme zažít jen v oblasti mírného a subarktického pásu. V oblasti tropů roční doby v podstatě neexistují. V subtropech, jako například ve středomořské oblasti, bývá rok zpravidla rozdělen na dvě období. Období dešťů a období sucha. V oblasti severního a jižního pólu je po celý rok zimní počasí. Velkou roli zde hrají polární noc a polární den. V mírném pásu se jarní měsíce vyznačují začátkem vegetativní aktivity rostlin a zvýšením aktivity živočichů. Prodlužují se dny a otepluje se. Hlavně ptactvo je velmi vnímavé na prodlužování slunečního svitu. Jejich zpěv nás o tom informuje nejzřetelněji.

Na jaře se vše probouzí a voní. Bzučí hmyz, nejen včely, ale i mouchy, pestřenky, čmeláci a další hmyz, který se živí nektarem a pylem, ti všichni opylují kvetoucí dřeviny a byliny. Dělají to nevědomky. Opylování se děje jen tak mimochodem. Přitom, jak saji nektar a sbírají pylová zrna, přenesou je ze samčích květů na blizny samičích pestíků. Říká se, že včely jsou velmi pilné. Dokonce vznikla okřídlená věta, že med je dokonale zhmotnění včelí pile. Ono je to přece jen trochu jinak. Každý živočich, který chce zachovat svůj rod, je vlastně pilný. Tak například mšice pilně saji rostlinnou šťávu. Mravenci zase pilně olizují výkaly mšic, kterými se živí. Červotoč pilně provrtává dřevo, které mu slouží jako potrava. Blanokřídlý drobný hmyz pilně vyhledává třeba zrovna ty mšice a klade do nich vajíčka. Z nich se vylíhnou larvičky se živí tou mšici a tím ji zabíjí. Tím nám ovšem pomáhají, protože mšice nám škodí. Podobně je to s medem. Člověk ho včelám bere, přesněji řečeno vyměňuje za cukr, kterým musí včely dokrmit. Původně je totiž med určen jako potrava pro včelí "miminka". V přírodě to funguje velmi složitě a přitom jde jen o koloběh látek a energie.

A to nesmíme zapomenout na ptáky, kteří jsou posly jara. Říká se, že již v únoru skřivan musí vrznout, i kdyby měl zmrznout. Přilétá brzy zjara, tak koncem února a za par dnů začne zpívat, aby dal ostatním skřivanům najevo, že tady bude pánem on. Vlastně jeho zpěv jenepřetržité hudrování a vyhrožování. Přeloženo do lidské řeči, říká asi tohle: "Kliďte se všichni odsud, tady si postavím hnízdo a vyvedu zde svá mláďata". A kdyby to nezabralo, svého konkurenta napadne a ze svého rajonu vyžene.Na pole přiletí také hejno čejek chocholatých, objeví se i čápi. Čáp loví žáby a myši, traduje se, že přináší z teplých krajin děťátko.

To je jen symbolika. Jaro je plné lásky a mláďat, tak proč by ke mlýnu nebo na statek nemohl čáp přinést nového obyvatele. Mnozí rodiče tuto symboliku přiživují a nechávají děti v sladké nevědomosti, protože je to mnohem jednodušší, než pravdivě vysvětlovat narození dítěte. A děti tomu věří. V zahradách a lesích se přesvědčíme, že rčení o "holubičí povaze" jako mírumilovné až bojácnénátuře, taky pokulhává. Hrdličky, stejně jako holubi domácí, mezi sebou úporně bojuji o přízeň samiček. Stejně tak holub hřivnáč, který se v posledních letech houfně stěhuje do měst. Přilétají i špačci ve svatebním šatu, peříčka se jim přímo třpytí. Později přepeří a nové peří je tmavé. Ze savců vzpomeňme třeba mladé zajíčky, které zaječice vrhne již osrstěné a vidoucí jen tak do brázdy. Noru si mohou dovolit jen králíci. Samice v ní kojí holá a zatím slepá mláďata, která zahřívá srstí, vytrhanou ze svého těla. Pak přiletí vlaštovky, jiřičky, rorýsi, taky rehek, lejsek a mnozí další, kteří zimu přežili v Africe. Kukačku si rádi poslechnou ti, kteří věří, že jim odkuká, kolik let se ještě dožijí. Pochopitelně si přejí, aby kukala dlouho. Pro ni samotnou je to však velmi ošidné. Může ji vyrušit dravec, třeba krahujec, který má podobné zbarvení jako kukačka. A to určitě není náhoda. Rákosníci se kukačky obávají. Mohla by jim do jejich hnízda snést své vejce. Kukačka je představitelem hnízdního parazitizmu. Malá kukačka, jen co trochu zesílí, neprodleně si udělá v hnízdě "pořádek", naloží si ostatní vajíčka na záda a vyhodí je z hnízda. Ani mláďata neušetří, skončí také mimo hnízdo. Sama se pak nechá oběma rodiči, kteří si ji nechtěně adoptovali, vykrmit.

Snad nejvíc pomluv se vztahuje k hadům a obojživelníkům. Hadi neslyší, vnímají jen otřesy a vibrace. Takže, uvidíte- li užovku a chcete-li ji ukázat kamarádovi, můžete mu to říct nahlas. Chůze ji stejně upozorní na nebezpečí a uteče včas. Zde je třeba připomenout, že všichni obojživelníci a hadi, zmiji obecnou nevyjímaje, jsou chránění živočichové. Strach z hadů způsobuje každoročně zbytečnou smrt mnoha z nich. Doplácejí na to vzácné užovky hladké, které se podobají zmiji. Je smutné, že někteří lidé nepoznají ani slepýše a pro všechny případy zabijí i tohoto neškodného a velmi užitečného ještěra. Takovému "hadobijci" je zbytečné vysvětlovat, že náš jediný jedovatý had, zmije, má na svědomí uštknuti, která jen ve zcela výjimečných případech konči tragicky. Takovým těžko vysvětlíte, že jsou tato zvířata velmi užitečná, a že nejsou slizká. Mezi lidmi se povídá a dokonce se tomu i věří, že se zmije dovede zakousnout do svého ocasu. Dělá to prý proto, aby mohla vytvořit ze svého těla kolo, které roztoči, a tak se rychleji dostane k člověku, aby ho mohla uštknout. Co si ještě člověk nevymysli.Naše žáby nejsou jedovaté, takže se jich vůbec nemusíme bát. Ropuchy a kuňky mají sice v kůži žlázy, jejichž sekret je jedovatý, ale kdo by je olizoval.

Na jaře se často setkáme s tím, že najdeme ptačí mládě vypadlé z hnízda. Nikdy se nesnažte je vracet zpět. Rodiče o něm vědí, budou ho krmit a pohlídají si ho. Navíc způsobíte dominový efekt, kdy z hnízda vyskočí postupně zbytek mláďat. Kdo jednou okusí svobodu, už se nenechá uvěznit.Hadi neslyší, sovy mají naopak velmi dobrý sluch. Sova je schopna podle sluchu úspěšně zaútočit na hraboše, pohybujícího se v suchém listí. Nemusí ho ani vidět.

Jedinečné jarní vycházky

Kdo si chce užít jarní atmosféry, měl by navštívit lužní les ve Slavkově a využit k poznání Naučnou stezku Hvozdnice. Dymnivky, sasanky, zapalice, plicníky, křivatce, mokrýše vám během pár dubnových týdnů předvedou nejkouzelnější přeměnu v celé rostlinné říši. Jarní aspekt lužního lesa nemá v ostatních typech lesů obdoby.

Hněvošický háj vám zase nabídne koberce kokoříků, konvalinek, ostřic chlupatých a především jen zde rostoucí hvěznatec čemeřicový.

Chráněné území Hořina je v okrese nejstarší chráněnou rezervaci s výskytem šafránu Heufellova. Kvůli němu zde byla již v roce 1948 vyhlášena přírodní rezervace. Nejvhodnější doba pro návštěvu je ve druhé polovině března.

Poštovní rybník u Děhylova (lokalita s názvem Jilešovice - Děhylov) patří mezi Evropsky významné lokality. Předmětem ochrany je zde především přilehlé luční Společenství s krvavcem totenem, který je živnou rostlinou ohroženého modráska bahenního. Rybník je domovem mnoha druhů obojživelníků a ptáků.

Text: Milan Kubačka

Foto: Jakub Kubačka

Související články

Hvězdnatec čemeřicový Hacquetia epipactis a skokan hnědý Rana temporaria v rezervaci Hněvošický háj

Rozkvetlý šafrán Heuffelův (Karpatský) v přírodní rezervaci Hořina