Autory známe již řadu let, proto jsme jim položili několik otázek, týkajících se nejen samotné knihy o Hněvošicích, ale i o jejich dosavadní činnosti a dalších plánech.
Ve výzkumu a syntéze jednotlivých prací, jak uvádí Vilém Plaček v závěru publikace Hněvošice, mu pomáhala jeho manželka, archivářka a historička  PhDr. Magda Plačková, která vystudovala historii na brněnské Masarykově univerzitě. Vilém Plaček vystudoval historii a filosofii na Filosofické fakultě Karlovy univerzity a do vědeckého výzkumu nastoupil ve Slezském ústavu Čs. akademie věd v Opavě v roce 1962.

 Kdy jste napsali první knihu, která začala odhalovat historii části Hlučínska , a kterou část jste popisovali jako první?
Již jako student filosofie a historie na pražském Karolinu, zaujatý především antickou filosofií, jsem se nakonec rozhodl probádat a zaznamenat osudy svého jedinečného rodného kraje. A to od dob pruské agrese 1742 a násilné germanizace, kdy Hlučíňané museli navlékat pruské uniformy, po návrat k českým zemím 1920, provázený nepřiměřeně vehementní čechizací a také přiblížit těžká léta a oběti II. světové války i tvrdý poválečný přístup k Hlučíňanům - namnoze jako k Jidášům.

Kolik studií a knih o Hlučínsku jste již napsal a kde čerpáte informace?
První odbornou studii o rehabilitaci doslova pronásledovaných obyvatel Hlučínska po skončení války roku 1945 jsem napsal při mém vstupu do Slezského ústavu Čs. akademie věd v Opavě v roce 1962. Procházel jsem fondy obou opavských archivů i archivy ostravský, brněnský i ministerstva vnitra ČSR v Praze, kroniky měst a obcí, hovořil s pamětníky a neposlední řadě jsem využil i zkušeností svých, svých rodičů, sousedů... Publikovaná studie byla prvním průlomem do dané národnostní i sociologické problematiky na Těšínsku, zveřejněné v odborných časopisech a sbornících i mimo  náš  kraj.  (Jen  na okraj  -  stohy  výpisů  jsem  ukládal   v krabicích doma i ve sklepě a tyto mi je vyplavila povodeň 1997. Stovky mých poznámek tehdy plavaly ulicí a stovky hodin práce s nimi.)
Napsat knihu jako syntetickou publikaci si vyžádalo mnohem více času, než který jsem měl po dobu svého zaměstnání při řízení práce Slezského muzea. Po odchodu do důchodu jsem začal pracovat  na své první knize o osudech Hlučínska v letech 1742 - 1960, která se pod názvem Prajzáci dočkala dvou vydání a několika dotisků. Situaci na Hlučínsku po připojení k Československu 1920-1938 jsem zasvětil svou další knihu Prajzáci 2 a neožehavější době II. světové války knihu Prajzáci III. Poznal jsem, že nejblíže pravdě se lze přiblížit na výzkumu konkrétních místních poměrů, což začalo být i ve světě aktuální. Naštěstí se hlásily o sepsání své komplexní historie i jednotlivé obce. V orientaci na archívní prameny, kroniky i pamětníky mi byla nápomocná moje choť PhDr. Magda Plačková jako okresní archivářka. První knihu o Hati jsem zpracovával přímo se starostou Pavlem Kotlářem, dalších 10 knih o dějinách 13 hlučínských obcích pak v dalších etech se svou ženou za vydatné pomoci starostů obcí, kronikářů a nadšenců pro vlastivědnou práci, kteří byli nápomoci zejména při shromažďování stovek snímků, které dokumentují psané texty knihy a zvyšují její uměleckou hodnotu.

Víme, že Vás na počátku příštího roku čeká neobyčejné jubileum - 90 let Vaší životní pouti, Pracujete ještě i nyní na některé knize?
Samozřejmě, že ano, docházím i a výzkum do archívů a jsem v kontaktu s obcí, jejíž historii s manželkou zpracováváme. Je to kniha o Sudicích, bývalém středověkém městečku s dynamickou, až drastickou historií. Kniha bude ukončena do závěru roku, snad mi to přes můj ostře sledovaný zdravotní stav bude umožněno. Ale děti o mně říkají, že beztak jednou zavřu svou životní pouť s perem v ruce.

A které místo je Vám na Hlučínsku nejbližší?
Zde odpovím stručně: můj domov - Hlučín - Rovniny, v mém dětství stará hornická kolonie na okraji města s uličkou (dnes Boční), kde jsem se v dnes již neexistujícím domě č.9 narodil. Se svými rodiči, sousedy a kamarády "rovňáky" se už bohužel setkávám jen u Markéty - na hlučínském hřbitově. Ale zůstávají v mé paměti a ve vzpomínkách stejně jako mojí rodiče, příbuzní, sousedé, celé moje staré Rovniny.