Ovocnáři Radim Lokoč z Oldřišova a Ondra Dovala z Háje u Opavy se zasluhují o záchranu starých a krajových odrůd ovoce nejen na Opavsku. V rámci projektu "Ovocnářské vzdělávání na Hlučínsku" mapují staré ovocné stromy v zahradách, alejích a polních sadech. Hledají tak v našem kraji již dávno zapomenuté a dnes vzácné odrůdy ovoce. Jedna z prvních výstavek takových odrůd v projektu proběhla na naší zahradě ve Štěpánkovicích. Sešla se zde nad očekávání velká skupina zahrádkařů a nadšenců, kterým budoucnost našeho ovocnářství není lhostejná. Na improvizované výstavce jablek a hrušek, které si návštěvníci mohli i ochutnat, bylo přes 50 odrůd. Z toho většina tzv. "krajových".
.
|
|
|
|
Radim Lokoč |
|
Jakub Kubačka |
|
|
|
|
|
|
|
Ondřej Dovala |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Kromě ovoce, které Ondřej Dovala a Radim Lokoč dovezli si návštěvnícci prohlédli náš sad a staré ovocné stromy včetně nové výsadby. Ondřej Dovala představil a vysvětlil řez stromů, který jsme na jaře v sadu provedli. Návštěvníkům jsme tak vysvětlili a názorně ukázali, že staré odrůdy ovocných stromů jsou velkou hodnotou nejen kulturní a estetickou, ale jejich chuťové vlastnosti a odolnost dřevin vůči chorobám je daleko vyšší než u nepůvodních a šlechtěných odrůd, které se v poslední době ve výsadbách propagují. Předvedli jsme také další dosadbu dřevin. A to jabloň - průsvitné žluté, mirabelku nancyskou, ryngli warzonovu a švestky: gabrovskou a wagenhaimovu. Letos na podzim se ještě chystáme dosadit jabloň - pannenské české a dvě hrušně - madame verte (kominik) a avranšskou. Pokračujeme tedy v ovocnářské tradici, kterou založili naši praprarodiče.
Na naší zahradě jsem také vysvětlili postup založení květnaté louky. Tu jsme založili na jaře v horní části zahrady, kde bylo původně pěstováno obilí. Květnatá louka je vyseta ze směsi lučních květin. Celkově téměř 150 druhů rostlin. V tzv. "agrární poušti" zemědělské krajiny Hlučínska to bude vítané zpestření a zvýšení biodiverzity v krajině. Již letos na louce začínají kvést rostliny, které jsou na Opavsku vymřelé. Například suchokvět roční nebo koukol obecný. Květnatou louku bude využívat nejen velká spousta hmyzu jako místo pro sběr potravy a rozmnožování, ale především naše rodina. Pohled na kvetoucí rostliny a poletující hmyz uklidňuje a dodáva sílu... Nejedná se o něco nového. V posledních letech řada majitelů pozemků opouší tzv "anglické" trávníky a vrací se k přirozeněji působícím květnatým loukám, jaké kolem chalup a všude na venkově dříve bývaly. V naši krajině opravdu chybí. Uvědomíme si to až tehdy, když projíždíme krajinou například Rakouska, Itálie nebo Německa, kde jsou květnaté trávníky u domů a v krajině naprostou samozřejmostí. Louka rozzářená květy je pro oko přitažlivější než zelený trávník. Podle typu louky se nám nabízí od jara do podzimu pohled na nejrůznější pestré luční květiny a byliny. Zblízka můžeme cítit i jejich vůni. Květnatá louka také poskytuje útočiště a potravu spoustě užitečného hmyzu - včelám, čmelákům, motýlům. Květnaté louky mohou plně nahradit trávníky, nejsou tak náročné na zavlažování a časté sečení. Jsou odolné vůči suchu a snadněji se přizpůsobují daným podmínkám.
Naše dopisovatelka Simona Hájková vyjádřila svůj vztah k pravidelně upravovaným trávníkům takto:
Poté co jsem se bavila s lidmi ve svém okolí na toto téma, zjistila jsem, že je k tomu vedou tři důvody. První důvod je nejčastější. Módní a estetický. Vždyť, ten krátce posečený trávník vypadá tak pěkně a upraveně. Jen se podívej, jak to tam má ten soused hezké, přece mi tu nebude trčet nějaký plevel. Druhý důvod je také hodně častý. Jde o důvod praktický, co bychom s tou velkou trávou dělali? Dobytek už nemáme a je jí pak moc a na kompostě dlouho hnije, ta krátká je hned pryč a nemusí to nikdo hrabat, protože to všechno posbírá sekačka. Třetí důvod je bezpečnostní. V dlouhé trávě jsou klíšťata, nechci žádné chytit. Nejvíce mě však zarazil tento názor. Doma mít v trávníku žádné květy nechci, lítají pak na ně včely a já chci chránit své děti před jejich bodnutím. Nechápavě jsem na dotyčného zírala. On pokračoval, kdyby měly alergii, mohlo by jim jít o život. Zeptala jsem se ho, zda jeho děti mají alergii na včelí bodnutí. Na to odpověděl, že neví, ale mohly by mít. Na trávníku bez květů si mohou hrát bezpečně, zakončil svou úvahu. Zamyslela jsem se na d tímto úžasným přístupem, kdy raději zlikviduji kus území, než abych své děti naučil se v přírodě chovat. Vzpomněla jsem si poté s vděčností na svou babičku, která mě učila, jak jsou včelky důležité pro opylování, jak umí udělat med a vosk a jak se mám k nim chovat, že mají žihadlo, kterým mě můžou bodnout, ale pouze v případě, že se cítí ohrožené, a že když mě bodnou, ublíží tím mnohem víc sobě než mě, jelikož následkem toho umřou, takže mám být opatrná, abych jim neublížila. Můžu říci, že za mého dětství včelkami hučely plné stromy a za celý život jsem dostala maximálně tři žihadla a to ještě kvůli tomu, že jsem běhala bosá. Nedokázala bych si však představit, že bych byla o jejich společnost ochuzená.
Mám pocit, jakoby lidé přes všechen ten shon a módní trendy přestali vnímat přírodní krásy.
Fotografie: Jakub Kubačka, Milan Kubačka
Text: Jakub Kubačka, Simona Hájková
|