V zemědělské krajině na Opavsku a Hlučínsku, kterou můžeme směle nazvat kulturní stepí, žijí obojživelníci, kteří se svým způsobem podmínkám tohoto ekosystému přizpůsobili. Vodu, bez které se v době rozmnožování neobejdou, najdou v drobných tůňkách v poli, v pískovnách, rybnících nebo dokonce v požárních nádržích a někdy také pouze v drobném zahradním jezírku.

V celé České republice žije 21 druhů obojživelníků. Všichni jsou chráněni zákonem. Nejvíce ohrožené jsou však biotopy (místa vhodná pro jejich rozmnožování a život) - vodní prostředí. Těchto biotopů, vlivem stále pokračujících negativních vlivů, neustále ubývá. Na vině je především pokračující přetváření krajiny - meliorace, odvodňování, fragmentace krajiny, nekončící zastavování, přehnojování a nadměrná chemizace. Tím je narušen celý vodní režim krajiny a s tím v návaznosti všechny krajinné ekosystémy, které se stávají suššími a znehodnocenými. Úměrně s úbytkem a degradací mokřadů ubývá také dříve běžných druhů obojživelníků. Suchá a teplá zemědělská krajina Opavska a Hlučínska však i přes mnoho negativního stále hostí dva typické "stepní" druhy žab.

Blatnice skvrnitá je žába, která žije velmi skrytě

Jako příklad biotopu, kde se vyskytuje blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus), může být například malá lokalita v dolince přibližně v půli polní cesty mezi Služovicemi a Oldřišovem. V nejnižším místě se terén svažuje směrem k bývalé pískovně. Místo poznáte už z dálky podle toho, že se zde přirozeně hromadí voda. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby podloží netvořila písčitohlinitá půda a občas zde neprojel traktor a nevyjel zhruba 60 cm hluboké koleje. Přesně tato souhra okolností nahrává výskytu blatnici skvrnité. Ta žije velmi skrytě a pouze na podobných specifických lokalitách. Kdysi nebyl její výskyt na Opavsku tak častý. Dnes tato sympaticky vyhlížející žabka našla útočiště v hlubších tůních hlavně v okolí pískoven. Pravidelně je pozorována hned na několika lokalitách, které jsou často specifické. Je to důkaz, že i obyčejná kaluž vody v poli nebo na první pohled nevzhledná tůň, jsou z biologického a ekologického hlediska velmi cenné a poskytují životní prostor zajímavým živočichům.

Blatnice se v době rozmnožování stahuje právě do těchto tůní a kaluží. Vyhledává však pouze ty, které jsou nezastíněné. Tůně nezarůstající, ve kterých není znečištěná voda a nevyskytují se zde ryby. Tam samci sedící na dně upozorňují na svou přítomnost samice velmi jemným, a oproti jiným žábám, tichým kuňkáním. Je to zvláštní zvuk, který je tlumen sloupcem vody. Takový koncert, kterého se účastní více než desítka samců, můžete uslyšet v červnu v tůňce na Frajhubách (na sever od Opavy přibližně 3 km po ulici Hillova směrem do Polska). Tůňka je široko daleko jediná vodní nádrž uprostřed nekonečných lánů polí. Žije také v palhanecké pískovně, v pískovně v Závadě a na dalších podobných lokalitách.

Blatnice je žába menší velikosti (4-8cm). Podkladová barva kůže je šedavá až béžová s výraznými kaštanově-červeně zbarvenými tečkami na některých místech těla. Dospělci žijí ve volné krajině, ve dne zahrabaní do děr. Ve vodě jsou pouze na jaře v období rozmnožování. V tuto dobu klade samice vajíčka do zhruba 40-60 cm dlouhých provazců, které namotává na stonky vodních rostlin v hloubce kolem půl metru. Velmi nápadní jsou pulci, kteří dosahují před metamorfózou velikosti 8 až 18 cm - dalece tak přerůstají velikost žáby po přeměn

ě. Někteří pulci přezimují do další sezóny. Tímto je vývoj blatnice specifický a odlišuje se od ostatních druhů žab. V případě ohrožení vylučují dospělci sekret páchnoucí po česneku, proto byla blatnice dříve nazývána česneková.

Tady se nabízí filozofická úvaha nad tím, proč nám někteří živočichové připadají odporní a jiní naopak krásní. Většina lidí opovrhuje žábami a někteří k nim mají přímo nenávistný vztah. "Fuj, nesahej na to!" zvolá babička a táhne vnoučata dál od žáby. V tomto případě se jedná o tzv. vtištění (imprinting). Mláďata, tedy i lidská, si v určitém senzitivním období vytvářejí vztah ke svému okolí, taky k jednotlivým zvířatům. Babička je pro děti autorita, které bez výhrad věří. Podle ní je žába škaredá, růže krásně voní a sousedka je pavlačová drbna. To všechno si dítě pamatuje po celý život. Později třeba zjistí, že obyčejná kopretina může být hezčí než růže, ze sousedky se vyklubala sympatická žena a nakonec i "odporná" ropucha může být užitečná, když na zahradě požírá slimáky. Horším případem jsou ovšem klukovské hry, při kterých zvířata hynou často drastickým způsobem. Také jde o napodobování vzorů, autorit (třeba starší kluci nebo záběry na internetu). Násilí na zvířatech je tady považováno za hrdinství. V dospělosti pak může takový člověk přírodě záměrně škodit nebo bude "jen" lhostejný k razantním zásahům v přírodě. Zvířata bude rozdělovat na škodlivá a užitečná. Užitečná jsou ta, která se mohou konzumovat. Lidé, kteří nemají cit k přírodě, se snaží spoutat život a jeho projevy do různých předpisů a vytěžit z přírody maximum. Končí to vybíjením velryb, nosorožců nebo vlků a drancováním pralesů. Velryby a pralesy u nás sice nemáme, ale problém se týká i těch nejmenších a nejobyčejnějších tvorů. Každý z nich je určitým článkem, který přispívá k ekologické vyváženosti v přírodě. A to pochopíme jedině tehdy, když i zvířata, která nám mohou z různých důvodů připadat odporná a nevzhledná, začneme poznávat podrobně a bez předsudků.

Ropuchu zelenou najdete v létě uprostřed polí daleko od vody

Je o něco menší než známá ropucha obecná. Její délka je:  5?9 cm. Je variabilně zbarvená. Na hřbetní straně má zelenavé skvrny na světlém podkladu občas i s červenavými skvrnkami. Břišní strana je světlá. Kůže je bradavičnatá. Za očima se nacházejí dvě nápadné jedové žlázy - parotidy. Končetiny jsou krátké a uzpůsobené na hrabání. Když je příliš teplo, schová se do děr. Využívá dešťových srážek a ranní rosy, z kterých nasává vodu, proto na ní můžeme pozorovat daleko od vodního prostředí. Řadí se mezi tzv. pionýrské druhy. Vyhledává k rozmnožování nově vzniklé, periodické vody (kaluže, nádrže). Tato žába má převážně soumračnou a noční aktivitu. Dospělci se ve vodě vyskytují stejně jako u blatnic pouze od dubna do června v období rozmnožování. Samice klade až 10 000 vajíček, které jsou uspořádány do tenkých provazců. Vývoj od vajíčka přes pulce po metamorfózu v dospělce trvá od 38 - 60 dnů. Dospělci se dožívají až 20ti let! Do zimního spánku upadá, když nastanou první mrazy (září - říjen) a probouzí se koncem března nebo začátkem dubna. Velmi často ji můžeme vidět v polích nebo v zahrádkách, kde večer a v noci loví potravu. Je to drobný hmyz nebo jiní bezobratlí - slimáci, žížaly apod. Je proto velmi užitečná. Ropucha zelená vyhledává pro rozmnožování pravidelně rybníčky, tůně, ale i požární nádrže. Velmi důležitým rozmnožištěm na Hlučínsku je nádrž Bartošovec v obci Štěpánkovice, ale i jiné vodní plochy.

Oba druhy představených žab, můžeme na Opavsku a Hlučínsku pravidelně pozorovat. Bohužel, jejich populace jsou čím dál více izolovány a ohroženy a zasloužily by si podrobnější průzkum, aby bylo možné správně nastavit jejich ochranu a podpořit výskyt. V zemědělské krajině jsou totiž velmi užitečné a pro krajinu nepostradatelné.

Jak postupovat při ochraně obojživelníků?

Kromě budování zábran při jarním tahu se jako nejdůležitější jeví ochrana jejich přirozeného výskytu - stanovišť. Musíme mít ovšem na paměti, že do tohoto stanoviště patří: rozmnožiště, zimoviště, tahové cesty, lovný areál. Obojživelníci jsou vázáni na vodu a vodní prostředí v krajině. Bohužel ale děláme systematicky a dlouhodobě vše proto, abychom se vody v krajině rychle zbavili, což má i dopad na hustotu obojživelníků. Mizí tůňky a mokřady, rybníky se vypouštějí v nevhodnou dobu, kdy právě na jaře zůstávají bez vody, pískovny jsou zaváženy odpadem, rybníky bývají nadměrně osazeny kaprovitými rybami, které obojživelníkům škodí. Některé přírodní lokality zarůstají náletovými dřevinami, které vodní plochu zastíní a pro některé druhy jako blatnice se tak stávají nevhodnými stanovištěm.

Někdy však stačí málo. Každá vodní plocha má svůj význam a obojživelníci ji rádi uvítají. Vhodné je budování jezírek a tůní, které není náročné, ale o to cennější. Ty však musí splňovat několik podmínek. Nesmí být přerybněny (nejlépe ryby nevysazovat vůbec), měly by mít plynulý přechod mezi souší a volnou vodou (tzv. plynulý litorál). Voda nesmí být pochopitelně chemicky ošetřena. Dříve nebo později takovéto vodní prostředí obojživelníci osídlí. Podpořit jejich výskyt se mimořádně podařilo vytvořením rozsáhlého umělého mokřadu mezi raduňskými rybníky a silnicí v obci, spojující Opavu a Raduň. Byl to úspěšný projekt neziskové organizace ČSOP Ochránce působící při firmě Semix Pluso spol. s r.o., který byl realizován v roce 2005. Díky vyhloubeným tůním se v nich už ve druhém roce začaly rozmnožovat kuňky žlutobřiché a právě ropuchy zelené a dnes slouží jako refugium mnoha dalším druhům. Snad se nejedná o ojedinělý případ a podobných projektů realizovaných přírodovědci - nadšenci brzo přibude. Naše příroda se pomalu dostává do stavu, kdy nepotřebuje pouze ochranu, ale aktivní záchranu.

Tex a foto: Milan Kubačka, Jakub Kubačka