Při přípravě Mezinárodní noci pro netopýry s dermoplastickým preparátem kaloně malajského (Pteropus vampyrus).

Jste již několik let kurátorem zoologické sbírky SZM  v Opavě. Mohl by jste ji, prosím, krátce představit? Jak jste ke svému povolání přišel, kde jste studoval a jaké je vaše zaměření při práci v Muzeu?
Zoologická podsbírka Slezského zemského muzea se člení na dva fondy: malakologický, obsahující sbírkové položky zástupců kmene měkkýšů a vertebratologický, jehož sbírkové položky se týkají zástupců podkmene obratlovců, v jehož rámci jsou vyčleněny jako tři samostatné evidenční skupiny savci, dále ptáci a konečně plazi spolu s obojživelníky. Podsbírka je tvořena zejména dermoplastickými preparáty, studijním kožkovým a osteo-logickým materiálem savců, ptáků, méně již plazů, obojživelníků a ryb, doplňkem je kolekce tekutinových preparátů. Součástí podsbírky je i rozsáhlá kolekce konchilií našich měkkýšů spolu s mnoha ukázkami exotů, pocházejících především z Kuby. Z obratlovců jsouv podsbírce nejvíce zastoupeni savci a ptáci. Podsbírka obsahuje též význačné doklady: jednak typový materiál měkkýšů, jednak význačné doklady obratlovců, jako jsou například první doklady výskytu druhů v ČR, dokladyvzácných druhů v rámci ČR a regionu, či jednotlivé historické sbírky, jako jsou například Hollingerova a Semrádova ornitologická sbírka, nebo Máchova kolekce měkkýšů. Vzácnou částí podsbírky je bohatá kolekce exotů, jejíž částí jsou například cenné kolekce kolibříků, rajek a papoušků, či mnohé kolekce exotů, nasbírané na početných zahraničních expedicích Vilémem Borůvkou. Jedná se například o expedice do Namibie, Tibetu, Brazílie, Francouzské Guyany a na Fidži, či na celou sérii opakovaných expedic na Kubu, Sibiř, do Vietnamu, Mongolska, Indie, Malajsie a Nepálu. Mnoho cenných exotů pochází i z chovů soukromníků i zoologických zahrad. V současnosti zoologická podsbírka obsahuje přes 229 000 sbírkových předmětů, které zaujímají objem přes 220 m3. Je to tedy objemově zdaleka ta největší přírodovědecká sbírka SZM.
Co se týče mého povolání, již od malička jsem se zajímal o živou přírodu, sbíral brouky, choval akvarijní ryby i nejrůznější terarijní zvířata. Proto pro mne byla po absolvování gymnázia v Ostravě Hrabůvce logickou volbou Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně. středisku v Ostravě.

Po jejím dokončení jsem několik let pracoval jako zoolog Agentury pro ochranu přírody a krajiny ČR. Pak jsem se vrátil do Brna dokončit si doktorát. Již za dob své bakalářské práce jsem se zde setkal s profesorem Jiřím Gaislerem, jedním ze zakladatelů české chiropterologie, který můj zájem nasměroval právě na netopýry.
Těm jsem posléze věnoval jak svou diplomovou, tak i dizertační práci. Dalšími důležitými kontakty byli chiropterologové Jan Zukal, Zdeněk Řehák a v neposlední řadě též chiropterolog, ornitolog a spisovatel Miroslav Nevrlý. Mimo chiropterologii pak pro mne bylo důležité setkání s herpetologem Ivanem Zwachem, s nímž jsem dlouhodobě spolupracoval na několika projektech, řešených AOPK.
Po dokončení doktorandského studia jsem pracoval v několika zaměstnáních od zoologické zahrady až po biologickou soukromou firmu, a nakonec zakotvil ve zdejším muzeu.
Mým zaměřením jsou tedy savci, neboli teriologie, konkrétně chiropterologie, což je věda studující letouny, čili laicky řečeno netopýry.

V čem jsou sbírky obratlovců v SZM unikátní a k čemu slouží?
Naše sbírky slouží, jak by asi každý u muzea předpokládal, k výstavní činnosti, ale kromě toho mají nemalý vědecký význam. Podle typových exemplářů jsou popsány nové druhy živočichů, a jejich bezpečné uložení je Po jejím dokončení jsem několik let pracoval jako zoolog Agentury pro ochranu přírody a krajiny ČR. Pak jsem se vrátil do Brna dokončit si doktorát. Již za dob své bakalářské práce jsem se zde setkal s profesorem Jiřím Gaislerem, jedním ze zakladatelů české chiropterologie, který můj zájem nasměroval právě na netopýry.
Těm jsem posléze věnoval jak svou diplomovou, tak i dizertační práci. Dalšími důležitými kontakty byli chiropterologové Jan Zukal, Zdeněk Řehák a v neposlední řadě též chiropterolog, ornitolog a spisovatel Miroslav Nevrlý. Mimo chiropterologii pak pro mne bylo důležité setkání s herpetologem Ivanem Zwachem, s nímž jsem dlouhodobě spolupracoval na několika projektech, řešených AOPK.
Po dokončení doktorandského studia jsem pracoval v několika zaměstnáních od zoologické zahrady až po biologickou soukromou firmu, a nakonec zakotvil ve zdejším muzeu.
Mým zaměřením jsou tedy savci, neboli teriologie, konkrétně chiropterologie, což je věda studující letouny, čili laicky řečeno netopýry.

V čem jsou sbírky obratlovců v SZM unikátní a k čemu slouží?
Naše sbírky slouží, jak by asi každý u muzea předpokládal, k výstavní činnosti, ale kromě toho mají nemalý vědecký význam. Podle typových exemplářů jsou popsány nové druhy živočichů, a jejich bezpečné uložení je velmi důležité, protože při taxonomických revizích musí být znovu prověřovány. Máme zde množství dokladů výskytu leckdy úctyhodného stáří, mnohé naše sbírkové předměty pocházejí ještě z kolekce jezuitského Gymnaziálního muzea. Druhy dříve běžné mohou být v současnosti ohroženými či dokonce vyhynulými.
Současné doklady pak dokumentují faunistiku regionu a jsou cennými zejména pro praktické výstupy na poli ochrany přírody, jako jsou projekty druhové ochrany, tvorba plánů péče, návrhy na územní ochranu, ale často jsou využívány i pro potřeby zoologického mapování a tvorby monografií i publikační činnost. Naše sbírka byla například velmi využita při vzniku mnoha dílů dnes již staršího díla fauna ČR  Ptáci; významná byla i naše dlouholetá spolupráce s Národním muzeem na vzniku jedenáctidílné řady Atlas rozšíření savců v České republice, nebo relativně nedávno při zrodu současného nejaktuálnějšího díla o savcích knihy Savci České republiky. Význam muzejních sbírek je však nejen faunistický a dokumentační, sbírkové předměty mohou být využívány i pro odběry vzorků DNA. Ze zoologické podsbírky se toto již týkalo všech lebek našich vzácných šelem, tedy vlka, medvěda hnědého, rysa ostrovida a kočky divoké; a též všech preparátů našich autochtonních želv bahenních.

Musím zmínit i význam kolekcí exotů, který je navíc často umocněn tím, že jde o druhy ohrožené vyhynutím. Předmětem Vašeho výzkumu, pane doktore, jsou drobní savci, zejména netopýři a vrápenci. Proč jste si vybral ke studiu zrovna tyto skupiny živočichů?
Přiznám se, že mi, podobně jako obojživelníci či některý hmyz, byli sympatičtí od malička. Pro dítě jsou kromě svého zvláštního a podivného vzhledu netopýři navíc spojeni s velmi tajemnými místy, jako jsou jeskyně, staré hrady, zříceniny, a v pohádkách je často najdeme po boku čertů, čarodějů, ježibab, a podobné chásky.
Má pozdější volba byla ovšem ovlivněna daleko praktičtěji. Když kdysi dávno profesor Gaisler do Brna přivezl první ultrazvukové detektory, byl jsem mezi tehdejšími studenty systematické zoologie a ekologie jediným, který měl za sebou nějakou průpravu z elektrotechniky, takže to téma logicky vybylo právě na mne. Chiropterologie obnášela mnoho osamělého chození po nocích a návštěv netypických míst jako jsou zimní jeskyně a štoly, během léta pak půdy a podobně. V té době jsem měl navíc dosti velký zájem o speleologii, což ostatně není divu u Brna, některé krasové podzemní prostory ostatně leží přímo na jeho území.  S kamarádem jsem už od prvního ročníku studia hodně trampoval a nelegálně jsme prolezli kdejakou jeskyni. Díky několika zkušenostem jsem jako chiropterolog svůj zájem o podzemí mohl takříkajíc legalizovat. Důležitým mezníkem pak byl můj vstup do České společnosti na ochranu netopýrů (ČESON) a pomoc s pořádáním Evropských nocí pro netopýry v Brně. Později jsem je sám provozoval v Ostravě, kde s nimi začal už přede mnou Zděněk Řehák, a já zde po něm převzal štafetu. Sám jsem začal s Netopýřími nocemi už jako zoolog SZM ještě v Opavě, ale to je již jiná historie.

Jaký je rozdíl mezi netopýrem a vrápencem?
Naši letouni (Chiroptera) se celkem dělí na tři čeledi, netopýrovité (Vespertilionidae), vrápencovité (Rhinolophoidae) a létavcovité (Miniopteridae). Ve starší literatuře nalezneme jen první dvě čeledi, náš jediný příslušník létavcovitých, létavec stěhovavý (Miniopterus schreibersii) jednak nebyl dříve z území ČR znám, jednak byli létavci, nyní oddělení do samostatné čeledi, v dřívějších dobách řazeni mezi netopýrovité. Ale zpět k Vaší otázce, rozlišení je v zásadě velmi jednoduché. Poznat lze i zdálky odpočívající jedince. Vrápenci, kterých v ČR máme 2 druhy, si při odpočinku balí hlavu do létacích blan a při zimování visí osamoceně, neradi se při něm dotýkají. Poněkud pak připomínají na stropech jeskyní či štol volně visící kožovité hruštičky, nezalézají totiž na zimování do štěrbin, jako to dělají netopýrovití. Těm lze při odpočinku dobře vidět hlavu, zimují nahloučení pohromadě ve shlucích, a rádi při zimování zalézají do štěrbin. Další rozlišovací znaky můžeme vidět na aktivních jedincích. Vrápencovití mají na nose kožní výrůstky, sloužící k usměrnění echolokačního signálu. Echolokační signály totiž vydávají nosem.
Na rozdíl od podobných nosních výrůstků exotických čeledí, jsou tyto dosti složitě členěny na tři části, zvané sedlo, lanceta a podkova. Echolokační signály vrápen-covitých mají odlišné charakteristiky než u netopýrovitých. Zjednodušeně řečeno, vrápencovití vysílají dlouhé silné signály o konstantní frekvenci, kdežto netopýrovití vysílají různě silné, avšak velmi krátké signály s měnící se, čili modulovanou frekvencí během každého signálu. Nosními výrůstky usměrněný signál je daleko přesněji směrován, ale jeho "zvukový kužel" je na rozdíl od netopýrovitých velmi úzký. Proto pokud jsou vrápenci aktivní a chtějí se informovat echolokací o svém okolí, musí nápadně kroutit hlavou. Ocas v klidu skládají na hřbetní stranu těla. Zajímavé je též, že samice vrápenců mají 1 pár přichycovacích bradavek v okolí pohlavního otvoru. Netopýrovití na nose žádné kožovité výrůstky nemají, echolokační signály vydávají otevřenou tlamkou. V uchu však mají na rozdíl od vrápencovitých kožovitou záklopku, zvanou tragus. Ocas v klidu skládají na břišní stranu těla. Na území ČR jich podle současného stavu poznání žije 25 druhů. Celkem tedy se 2 druhy vrápencovitých a 1 druhem létavcovitých je to 28 druhů letounů, což z nich činí náš druhově nejpočetnější řád savců.

Malí návštěvníci Mezinárodní noci pro netopýry, pořádané roku 2015 v Historické výstavní budově SZM v Opavě, si prohlížejí živého netopýra pestrého (Vespertilio murinus). Foto M.  Feretová.	U japonské nárazové sítě při odchytu letounů. Foto M. Kulagová.

Mnozí lidé, ovlivněni pověstmi a historkami o zvláštním chování netopýrů, mohou tvrdit, že jsou to malí upíři, a že se přinejmenším zamotávají lidem do vlasů. Co je na tom pravdy? Jaká je vlastně ekologie netopýrů? Čím se živí, jak žijí a rozmnožují se?
Ono široce populární zamotávání se netopýrů lidem do vlasů není zase tak úplný nesmysl, i když k němu samozřejmě nedochází. Netopýři jsou jen špatně schopni vnímat velmi tenké vláknité struktury, čehož se využívá právě při jejich odchytu. Japonská nárazová síť je zhotovena právě z takových velmi tenkých vláken, která nedostatečně odrážejí netopýrův echolokační signál. Odchyt do sítí navíc využívá toho, že se sítě umisťují na místa, která netopýři dobře znají a opakovaně jimi prolétají, jako jsou jeskynní vchody, prostory nad vodní hladinou či pod mosty, a podobně, a jelikož je pro ně použití jejich sonaru dosti namáhavé, na takových místech jej často ani neaktivují a díky tomu se zde snadno chytí. V tropech, odkud valná většina druhů letounů pochází, chybí zimní období, kdy je kritický nedostatek potravy. Tropické druhy tedy nemusí hibernovat.
U nás v mírném pásmu je situace zcela jiná, díky tomu se zde životní cyklus letounů během roku dělí na několik výrazných částí. Co se týče životního cyklu našich netopýrů během roku, lze jej rozdělit na několik velmi odlišných částí. Koncem jara, zhruba od konce dubna, se samice našich letounů shromažďují do letních neboli mateřských kolonií. Zde rodí a odchovávají mláďata. Samci v té době obvykle mají jiné úkryty, které obývají jednotlivě čiv menších skupinách. U valné většiny našich druhů samice rodí jediné mládě, které kojí přibližně měsíc.
To zůstává poblíž matky i po dosažení vzletnosti a tím získává znalost o tradičních úkrytech. Koncem léta a na podzim, nejčastěji od poloviny srpna či počátku září, dochází k rozpadu letních kolonií a nastává období podzimních přeletů. Za něj se obě pohlaví přesunují do různých přechodných úkrytů, kde se páří. Spermie zůstávají v těle samic po celou zimu neaktivní a k vlastnímu oplození dojde až na jaře, aby se mláďata narodila  v potravně nejpříznivější době. Přelety na zimoviště mohou být různě dlouhé, od několika málo až po stovky km.
Zimu, zhruba od listopadu do března, naši letouni přečkávají v hlubokém spánku, hibernaci. Ten je přerušovaný, zvířata se během něj občas přemisťují, vyměšují, pijí, nebo se páří. Probouzení probíhá velmi rychle, během pouhých 30 - 80 minut. Je ale velmi nebezpečné a energeticky náročné, za jedinou minutu aktivity spotřebují tolik energie, že by stačila na den hibernace. Energii hibernující letouni čerpají z tukových zásob, které si vytvořili během léta a podzimu. Během zimního spánku se metabolismus netopýrů 150x zpomalí, poklesne teplota těla i tepová frekvence, a zvíře přestane smyslově vnímat. Po jeho skončení, zhruba od března do dubna, nastává období jarních přeletů. Tehdy se letouni znovu objevují v různých typech přechodných úkrytů.
Celý životní cyklus našich letounů má tedy 4 výrazně odlišné fáze.
U nás žijící druhy letounů jsou výhradně hmyzožravé. Někteří netopýři hmyz chytají do tlamky a hned jej požírají, jiní, jako netopýři rodu Plecotus, si jej odnášejí do úkrytu a zde jej teprve zpracovávají. Některé druhy si při lovu pomáhají ocasní blánou, kterou prohnou a kořist do ní chytí jako do plachty, a teprve z ní ji tlamkou vybírají. I způsob lovu se u různých druhů liší. Někteří, jako netopýři rodu Nyctalus, loví hmyz vysoko ve volném prostoru, jiní pročesávají okraje korun stromů a sbírají hmyz sedící na listí, jako to dělá netopýr řasnatý (Myotis nattereri) a brvitý (M. emarginatus). Další, jako netopýr ušatý (Plecotus autritus), loví přímo uvnitř korun stromů. Jiní, jako netopýr velký (M. myotis), sbírají potravu ze země. Další jako netopýr vodní (M. daubentonii) a netopýr pobřežní (M. dasycneme) loví hmyz létající nad vodou, či jej dokonce sbírají z vodní hladiny. Mají k tomu i speciálně přizpůsobené zadní končetiny, u nichž je na rozdíl od jiných netopýrů celé chodidlo volné a létací blána se připojuje až k patnímu kloubu.
Jiné zajímavé přizpůsobení nacházíme u výše zmíněného netopýra řasnatého, který se živí škvory, stonožkami, housenkami, pavouky, sekáči a další podobnou nelétavou kořistí, a umí dokonce i vybírat pavouky z jejich pavučin. Okraj ocasní blány je u tohoto druhu pokryt tuhými chlupy tvořícími jakýsi kartáček, a kost zvaná ostruha tento okraj vyztužující je esovitě prohnutá. Toto přizpůsobení slouží ke smetání kořisti z listí do ocasní létací blány, odkud ji za letu netopýr vyžírá. Konečně jiné druhy, jako netopýr večerní (Eptesicus serotinus), jsou schopny jak sbírat kořist ze země, tak ji lovit v letu.
Některé druhy, například posledně zmíněný, loví i kolem pouličních lamp v lidských sídlech.
Naši letouni jsou velcí jedlíci a pro krytí potřeby svých extrémně energeticky náročných aktivit, jimiž jsou zejména let a echolokace, musí denně spotřebovat obrovské množství potravy. Během jediné noci dokáží sežrat takové množství hmyzu, že odpovídá jedné desetině až čtvrtině jejich tělesné hmotnosti.

Kde všude se zabýváte studiem netopýrů? Jaké druhy netopýrů a vrápenců se vyskytují v okrese Opava? Jaký je nejvzácnější druh v okrese Opava?  
Co se týče studia netopýrů, dlouho jsem se jako student zabýval netopýry jihomoravských agrocenóz a lužních lesů, především v okolí vodní nádrže Vodní mlýny. Své chiropterologické počátky jsem prožíval i v Moravském krasu a Ždárských vrších. Věnoval jsem se zejména potravní ekologii netopýrů rodu Eptesicus, což jsou v ČR dva druhy: poměrně velký, hojný a silně synantropní netopýr večerní (Eptesicus serotinus) a drobnější chladnomilný netopýr severní (Eptesicus nilssonii), žijící zcela jiným způsobem života a na jiných typech lokalit. Od svého návratu do Ostravy jsem se pak věnoval spíše detekci ultrazvukových signálů a faunistickému průzkumu letounů CHKO Poodří, kde byla tímto způsobem aktivita letounů sledována již dříve Zdeňkem Řehákem.
V současnosti studuji i letouny městských sídlišť, městských parků a též letouny hald, což je obzvláště zajímavé téma. Výčet letounů Opavska by byl dlouhý, přímo ve městě Opavě pravidelně nalézáme mnohé běžné druhy, jako je netopýr vodní (Myotis daubentonii), netopýr rezavý (Nyctalus noctula), netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus) či netopýr pestrý (Vespertilio murinus), z nichž mnozí jedinci posledních tří druhů bývají nalezeni i v zimních měsících občany či policií a předáni do záchranného chovu. Zajímavým vzácnějším druhem městských parků Opavy je například netopýr parkový (Pipistellus nathusii).
Asi nejzajímavějším nálezem přímo z města byla pro mne skupina netopýrů černých (Barbastella barbastellus), nalezená na fasádě knihkupectví nedaleko Hlásky. Velmi zajímavý a poměrně vzácný druh, který již byl objeven jinde na Severní Moravě, je netopýr alkathoe (Myotis alcathoe), zvaný dříve i netopýr nymfin. Ten by zde byl možným a hodnotným nálezem.  Je to nově objevený druh netopýra, který však jen dlouhou dobu unikal pozornosti odborníků. To je patrně v současnosti nejvzácnější druh okresu. Předpokládat lze časem i výskyt dosud v ČR vzácných druhů, které se však v rámci Evropy dlouhodobě šíří k severu, jako je netopýr jižní (Pipistrellus kuhlii) či sice vzácný, ale synantropizující se netopýr Saviův (Hypsugo savii), či dokonce netopýr východní (Myotis blythii).
Prvotřídní chiropterologickou senzací by samozřejmě byl z území Opavska záchyt našich nejvzácnějších druhů letounů, jako jsou vrápenec velký (Rhinolophus ferrumequinum), netopýr obrovský (Nyctalus lasiopterus), či již výše zmíněný létavec stěhovavý, což je však bohužel nereálné. Na výskyt letounů na Opavsku se lze snadno aktuálně informovat na serveru Biolib na Internetu (adresa http://www.biolib.cz), kde je pro každý druh našich letounů aktualizovaná kvadrátní mapa ČR. Opava je ve čtverci mapování 6073. Specifikem Opavska je přítomnost bunkrů, které slouží mnoha druhům jako zimoviště. Tento fenomén dlouhodobě sledoval chiropterolog Zděněk Řehák. V bezprostředním okolí Opavy je nedostatek podzemních prostor nutných k hibernaci netopýrů, bunkry tedy představují jejich významné refugium.
Jejich budoucnost je však ohrožena, mnohé byly rekonstruovány či obydleny, dokonce jsou i v zimním období vytápěny, což zimující populace netopýrů samozřejmě zlikviduje. Celkem zde bylo nalezeno 9 druhů, z nichž nejčastější byl netopýr černý. Dále jsou zde běžně nalézáni netopýr ušatý (Plecotu auritus) a netopýr dlouhouchý    (P. austriacus).
Méně častí jsou netopýr velký (Myotis myotis), netopýr řasnatý (M. nattereri) a netopýr večerní. Výjimečně zde byli nalezeni i netopýr vousatý (M. mystacinus), netopýr brvitý (M. emarginatus) a netopýr severní. Dalším pro netopýry na Opavsku významným fenoménem je přítomnost masových zimovišť netopýrů ve štolách, například v Oderských vrších se ve štolách po těžbě břidlic nacházejí jedny z největších  zimovišť netopýra černého v celé Evropě. Mnohá významné zimoviště jsou i v Jeseníkách. Dalším důležitým fenoménem jsou rybniční soustavy a mokřady, sloužící během letní sezóny mnoha druhům jako významná loviště. V tomto ohledu je sice nejcennější již výše zmíněná oblast ležící mimo Opavsko, území CHKO Poodří, ale i poblíž Opavy leží například významný Raduňský mokřad či Koutské louky. Vůbec, přírodě blízká území jsou pro netopýry významnými lovišti, zejména pokud je v nich přítomen vodní tok či vodní plochy, a čím větší a krajinářsky pestřejší jsou, tím lépe. Jako příklad takových území na Opavsku by se dalo uvést například údolí Hvozdnice.

	Prezentace balků našich letounů ze sbírek SZM návštěvníkům  Dne muzeí, pořádaného roku 2006 v Historické výstavní budově  SZM v Opavě.

 Kde všude na netopýry a vrápence můžeme narazit a jak se vyvíjí jejich početní a druhové stavy v posledních letech?
Prakticky všude, jsou druhy, které potkáme dokonce i ve městech či v zemědělské krajině. Během léta se letouni usídlují na půdách starých budov, například kostelů, zámků, kaplí, škol a hradů.
Mohou obsazovat i úkryty v menších osamělých budovách jako jsou hájovny, seníky, posedy a chaty, často v okolí lesů či v lesích. Mohou být ukryti na půdách mezi trámovím, ve štěrbinách pod střešní krytinou, pod podlahami, v obložení stěn či za okenicemi. Další druhy mohou mít úkryty letních kolonií v dutinách stromů, za kůrou, v metrech dřeva, i ptačích či netopýřích budkách.
Vrápenci mohou mít letní kolonie i v jeskyních či umělých podzemních prostorách. Zajímavým jevem jsou takzvané podzimní invaze. Jsou známy například u netopýra hvízdavého (Pipistrellus pipistrellus). Od poloviny srpna do poloviny září se objevují jako hromadné zálety netopýrů na neobvyklá místa, často do bytů, kanceláří a chodeb. Zalézají za obrazy, nábytek, do svítidel, závěsů, za obložení i do květináčů a poštovních schránek, a často zde umírají vysílením a žízní. Desítky až stovky jedinců se objevují během jediného dne či několika dní. Drtivá většina těchto jedinců jsou roční mláďata, která se snaží najít vhodný úkryt k přezimování. Pokud se z těchto míst dostanou, zpravidla se připojí ke starším jedincům stejného druhu, kteří je zavedou na vhodná zimoviště.
V případě takové invaze je zejména při větším počtu zvířat třeba rychle kontaktovat odborníka, který se o netopýří mláďata postará. Každé prodlení znamená smrt dalších jedinců. Občas se též stává, že během zimy bývají nalézáni prochladlí, vyčerpaní letouni s omrzlými létacími blánami. Jedná se o předčasně probuzené jedince, kteří patrně zazimovali na nevhodných místech. I zde je důležité rychlé kontaktování odborníka. I nález a předání uhynulého jedince odbornému pracovišti může mít velký vědecký význam. Takto byl například získán v roce 2001 z Žabčic u Brna vůbec první doklad výskytu netopýra Sáviova (Hypsugo savii) v ČR.

Ale zpět k tomu, kde lze letouny potkat. Již jsme si řekli něco o jejich úkrytech. Nyní tedy ještě něco o lovištích, která pro ně nejsou méně důležitá. Velmi důležitými lovišti jsou zejména listnaté a smíšené lesy. Letouni sice loví i uvnitř nich, ale daleko častěji na jejich okrajích, v průsecích, nad lesními cestami, či na pasekách. Další pestrou nabídku kořisti nalézají v okolí vod, zejména stojatých a pomalu tekoucích, jako jsou rybníky, kanály, slepá ramena řek, tůně, a podobně. K významným lovištím patří i mokřady.  Vysoká hustota i druhová pestrost letounů je též v lužních lesích. Pro lov, ale i pro migraci a navigaci v krajině slouží pak letounům takzvané lineární krajinné elementy. Jde například o větrolamy, aleje, stromořadí, lesní cesty, průseky či pobřežní porosty. Zvířata podél nich často cestují mezi svými oblíbenými lovišti. Posledním typem lovišť jsou lidská sídla, kde některé druhy využívají nejen parky a zahrady, ale především okolí pouličních lamp.
Ukazuje se, že hmyz nejvíce přitahují sodíkové výbojky s intenzivně bílým světlem.
Netopýrům obecně velmi pomohly dvě události. První   z nich bylo ukončení zimního kroužkování. Druhým byl konec velkoplošného chemického ošetřování polních kultur. V průběhu padesátých a šedesátých let nastal na většině známých lokalit veliký pokles početnosti letounů. Byl způsobem především celkovým zhoršením životních podmínek. V současnosti se po zvýšení populací v devadesátých letech objevují však pro letouny další nová nebezpečí, ať jde již o dále zmíněné větrné elektrárny, či o dosud intenzivně zkoumanou chorobu zvanou syndrom bílého nosu (WNS), která silně decimuje populace některých severoamerických druhů, a vyskytuje se i na našem území, ovšem prozatím bez pro naše letouny tak fatálních následků.

Co vše netopýrům v naší krajině škodí a co se dá dělat pro podporu jejich výskytu?
Obecně vzato jsou netopýři velmi citliví k rušení, zejména v místech svých zimních úkrytů. Netopýry i vrápence a létavce též ohrožuje používání pesticidů a insekticidů v zemědělství. Tyto látky se hromadí v těle jejich kořisti a mohou vést k mutacím i úhynům mláďat. Na plodnost samic a zdraví mláďat má negativní vliv i používání nevhodných fungicidů na ochranu dřevěných krovů. Potravu netopýrů negativně ovlivňuje i světelné znečištění, a například celonoční osvětlení budov má na ně prokazatelně negativní vliv, pozdržuje jejich výlet z úkrytu kolonie na loviště, zvířata se musejí i dříve vracet z lovu, a osvětlení dokonce umožňuje predátorům i jejich snadnější lov. Přirozených nepřátel však mají letouni relativně málo:  jsou to v zásadě pouze sovy, kuny, kočky, draví ptáci. Jejich největší ohrožení představuje celkové zhoršení kvality prostředí a fragmentace krajiny, úbytek lesů, vysoušení mokřadů, regulace toků, kácení břehových porostů, atd. Velmi nebezpečný je pro ně úbytek úkrytů. Kácí se zejména pro mnohé druhy důležité staré doupné stromy s dutinami, a pokud ne, dutiny bývají alespoň zacelovány a uzavírány.

Těmto dutinovým druhům lze pomoci vyvěšováním netopýřích budek či tvorbou umělých dutin. Při rekonstrukcích a opravách střech dochází rovněž k ničení úkrytu celých kolonií. Protože do takového úkrytu se stahuje populace jednoho druhu z celé velké oblasti a pro malý počet mláďat, může mít poškození jediné letní kolonie fatální a dlouhodobé následky pro druh v celé širší oblasti. Stačí aplikace nevhodných chemikálií a netopýři, kteří jsou vysoce sociálními, často se vzájemně olizujícími tvory, uhynou. Citlivé jsou zejména gravidní samice a mláďata.
Půdní prostory jsou také často uzavírány proti vniknutí holubů, ale zapomíná se na netopýry, a může se stát, že zde je uzavřena celá kolonie a odsouzena i s mláďaty k smrti hladem. Je však několik způsobů, jak půdu zabezpečit proti vniknutí holubů a přitom ji ponechat přístupnou letounům. Neméně důležitá je i ochrana zimovišť, často jeskyní či štol, ale i různých sklepení, bunkrů, atd. Tato místa je třeba uzavřít proti přístupu lidí, ale tak, aby se zde stále mohli dostávat letouni, a aby nebylo narušeno pro zimování důležité původní mikroklima těchto podzemních prostor. Zánik jediného zimoviště může mít zcela fatální dopad na populaci druhu v celém regionu. Dva velké zdroje ohrožení v poslední době jsou zateplování budov a větrné elektrárny, dalším zdrojem ohrožení jsou silniční stavby. Přímo v panelových domech se často setkáme s koloniemi netopýra rezavého (Nyctalus noctula), zaznamenáváni bývají i netopýři večerní (Eptesicus serotinus), hvízdaví (Pipistrellus pipistrellus) a pestří (Vespertilio murinus).

Mohou se zde vyskytovat nejen během léta, ale celoročně. V zimě totiž domy nepromrzají, ale zároveň je zde dostatečně nízká teplota, aby zde některé druhy mohly zimovat. Mohou se zde objevovat i za přeletů, a pokud mají poblíž i vhodná loviště, jako například skupiny pouličních lamp, jsou pro některé druhy panelové domy velmi atraktivní. Letouni zde jako úkryty využívají škvíry mezi panely, větrací šachty, štěrbiny za tepelnou izolací či oplechováním střech. Jejich přítomnost je často zjištěna až při stavebních pracích a jsou pracovníky vyházeni (což je v případě zimující kolonie či samic s nevzletnými mláďaty fatální), nebo dokonce i zazděni.
V současnosti je již zdokumentováno množství smutných případů bezohledné likvidace celých kolonií. Přitom i zde je možno s výhodou využít přímo do domu zabudovávaných umělých budek či dalších poměrně jednoduchých technických opatření. Co se týče fenoménu větrných elektráren, je dodnes intenzivně zkoumán. Z nějakého důvodu letouny velmi přitahují, uvažuje se o zvýšeném výskytu hmyzu i o zvuku, které zvířata vábí. Tento jev byl poprvé popsán v osmdesátých letech v západní Evropě. Netopýři vůbec nemusí být usmrceni pohybujícími se lopatkami elektráren. Již působením změn tlaku a proudění vzduchu dojde k prudké destrukci plic zvířete, které jen přeletuje poblíž.
Největší úmrtnost je během období podzimních přeletů, přičemž nejzranitelnější jsou do velkých dálek migrující druhy netopýrů, čili například rody Nyctalus, Vespertilio a Pipistrellus. Jak je chránit dosud není vyřešeno, nejspolehlivější je odstavení větrných elektráren během noci v období od dubna do října. Co se týče posledního faktoru ohrožení, jímž je křížení migračních tras letounů s dopravními komunikacemi, ohrožuje především mláďata nízko létajících druhů. Rizikové jsou zejména místa, kde se komunikace kříží s lineárními elementy krajiny, využívanými letouny k přesunům a navigaci, jako jsou stromořadí, větrolamy, okraje lesů, vodní toky, aleje a okraje vodních nádrží.
Nejohroženější jsou malé druhy jako netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus) a nejmenší (P. pygmaeus), druhy migrující v malých výškách podél toků jako netopýr parkový (P. nathusii) a druhy lovící nad vodou, například netopýr vodní (Myotis daubentonii). Řešením je vytvoření bezpečného křížení pomocí bariér, živých plotů, neosvětlených tunelů a podobně.
Zájem našich zoologů na letouny se soustředil až pozdě, v padesátých letech. U zrodu československé chiroptero-logie tehdy stáli Ivan Horáček, Miloš Anděra a Jiří Gaisler. Dalším významným pokrokem bylo koncem roku 1991 založení České společnosti na ochranu netopýrů (ČESON). Ta sdružuje profesionální zoology i amatéry se zájmem o výzkum a ochranu letounů. Více informací o společnosti i o jejích aktivitách lze nalézt na internetu na adrese www.ceson.org. Zde je možno nalézt i mnoho praktických tipů na různá ochranná opatření ve prospěch letounů, případně si domluvit konzultaci s odborníky.

Jak se netopýři a vrápenci zkoumají? Vysvětlete nám metodu, podle které se zjišťuje na základě zvukových projevů výskyt těchto živočichů.
Metody jejich výzkumu jsou nejrůznější, ale jejich omezení jsou dána jednak tím, že jde o létající živočichy, jednak jejich nočním životem. Metodou, k níž směřuje Váš dotaz, je detekce ultrazvuků. Využívá ultrazvukový detektor, což je přístroj, který převádí vysokofrekvenční hlasy letounů na zvuky slyšitelné lidským sluchem.
Na displejích současných detektorů se pak objeví frekvence přijímaného signálu. U starších typů detektorů ji je nutno najít na stupnici. Existují tři různé technické systémy, kterými je vstupní signál zpracováván, a jejich výstupní signál je možno nadále zpracovávat různým způsobem. Přesto, že výsledky práce s tímto detektorem jsou velmi závislé na správnosti použité techniky a   jednoduše řečeno, detektor nezachycuje všechny druhy letounů stejně dobře, ale logicky daleko lépe zachycuje druhy, vydávající silnější signály, je práce s ním v současnosti jedna z nejpoužívanějších chiropterologických metod výzkumu. Ve spojení s nahrávacím zařízením lze výstupní data z detektoru zpracovávat a analyzovat různých programech, které umí rozlišit jednotlivé druhy, počet jedinců, typ signálu, a podobně.

Netopýr pestrý (Vespertilio murinus) v záchranném chovu. Foto: M. Kulagová.	Studentka Ostravské univerzity Monika Kulagová prohlíží odchyceného netopýra hvízdavého (Pipistrellus pipistrellus). Foto M. Mecnerová.

Abychom se dověděli o bionomii a chování netopýrů, provádí se například nějaké značkování?

Ano, provádí se jednak klasické kroužkování, jednak se používají i další metody značení. Konaly se experimenty se značením netopýrů například světly, barvami, či barevnými reflexními kroužky.  Výhodou takového značení oproti kroužkování je to, že lze rozeznat konkrétního jedince bez potřeby jej odchytávat. Tyto metody však dnes již nejsou příliš používány. Naopak čím dál častěji je užívána nejmodernější z nich, telemetrie, neboli sledování netopýrů pomocí vysílaček, zvaných transmittery. Co se týče kroužkování, používají se jiné kroužky, než využívají ornitologové, které se připevňují netopýrům na předloktí. Před kroužkováním je netopýry třeba odchytit, k tomu se používají jednak japonské nárazové sítě, jednak různé typy odchytových klecí, které umožňují odchytit a označkovat například celou kolonii. V minulosti se kroužkování provádělo i u zimujících jedinců, čímž však docházelo k velkému narušování jejich přirozeného životního cyklu, netopýři se při něm často probouzeli z hibernace, což pro ně má fatální následky, proto se od této metody již upustilo. Dnes se čím dál více upřednostňují nekontaktní metody výzkumu, aby se minimalizovalo rušení zvířat. Je to například sledování pomocí kamerových systémů a sběračů dat, telemetrie využívající miniaturních vysílaček, a zejména využití ultrazvukových detektorů. Je třeba se zmínit i o mnoha genetických metodách, kterými lze s pomocí malého vzorku tkáně z létací blány například stanovit příbuznost netopýrů stejného druhu, či je využít i k druhové determinaci obtížně rozlišitelných druhů, kterých je mezi netopýry poměrně mnoho.

Proč si získal netopýr u lidí tak špatnou pověst. Napadá lidi, vysává jim krev, přináší smůlu atd.
Co se vysávání krve týče, týká se vlastně jen tří exotických druhů z celého počtu současných 1125 druhů letounů. Jde o příslušníky americké čeledi listonosovitých (Phyllostomidae), což je jedna z největších netopýřích čeledí s 55 rody a 162 druhy. Pro srovnání, nejpočetnější čeleď letounů, kterou jsou již výše zmínění netopýrovití, má 48 rodů a 405 druhů, zatímco třeba též již výše zmínění vrápencovití jen 1 rod a 77 druhů. Jsou dokonce i čeledi, jako jsou například netopýrkovití (Craseonycteridae), kam patří vůbec nejmenší netopýr na světě, netopýrek thajský (Craseonycteris thonglongyai), obsahující jen jediný druh.
Z těchto 3 zmíněných druhů listonosovitých navíc 2 sají pouze krev ptáků. Jde o upíra bělokřídlého (Diaemus younghi) a upíra ptačího (Diphylla ecaudata). Krví savců se živí jen jediný druh, známý upír obecný (Desmodus rotundus). Je pravdou, že mezi exotickými letouny nalezneme i druhy lovící drobné obratlovce, a to nejen ptáky a savce, ale dokonce i žáby či ryby, ale naprostá většina z nich je plodožravých či hmyzožravých. Plodožravé druhy jsou často významnými opylovači a roznašeči semen mnoha důležitých rostlin, a hmyzožravé druhy zase pohubí množství škodlivého hmyzu. Naše druhy letounů jsou všechny hmyzožravé. S přinášením smůly je to jinde na světě jinak, například v Číně je netopýr pokládán naopak za symbol štěstí. Jeho název v čínštině "fu" totiž zároveň znamená "štěstí".

V mnoha amerických kulturách byli netopýři také pozitivním symbolem, staří Mayové dokonce uctívali boha netopýra, který byl jedním ze strážců jejich podsvětí Xibalby. Netopýři se objevují i v jejich posvátném eposu Popol vuh. V evropské kultuře je odpor k netopýrům dán již Biblí, kde je netopýr v knize Leviticus zařazen mezi rituálně nečistá zvířata. Ještě Aristoteles netopýra řadil mezi ptáky. Netopýři byli spojováni i s magií, jako bytosti nepatřící mezi zvířata ani mezi ptáky. V evropských legendách mají draci a ďáblové netopýří křídla. I na ilustracích dětských knížek jsou netopýři věrnými průvodci čertů, ježibab, černokněžníků a strašidel, obyvateli pekla, hladomoren a zlověstných míst. Například ve známé pohádce "S čerty nejsou žerty" je přímo postava čerta jménem Netopýr, hraná známým mimem Václavem Upírem Krejčím. Tento čert se umí v netopýra proměňovat, a herec zde mimochodem zcela geniálně předvádí typické pohyby rozhlížejícího se vrápence.
Nelze též zapomenout na proslulou čapku s netopýrem známého kouzelníka Viga ze seriálu Arabela. Evropský odpor k netopýrům tedy má zcela iracionální a pouze kulturně dané pozadí. Dále je třeba uvést mikroskopickou analýzu trusu netopýrů, jíž se se dá velmi přesně stanovit jejich potrava. Samozřejmě se nadále široce využívá i nejstarší metoda výzkumu, jíž je sčítání netopýrů na zimovištích a v úkrytech letních kolonií.

Děláte také v rámci osvěty spoustu akcí pro veřejnost. Můžete je prosím krátce popsat?
Asi nejdůležitější každoroční akcí chiropterologů pro veřejnost je Mezinárodní noc pro netopýry (International Bat Night, IBN), dříve Evropská noc pro netopýry (EBN). Informace o ní je možno nalézt na internetu na stránkách ČESON http://www.ceson.org/index.php. Jde o osvětovou akci, zaměřenou na ochranu netopýrů. Poprvé proběhla v roce 1995 v Polsku jako Polská mezinárodní noc pro netopýry.  Tato aktivita pak pokračovala v roce 1997 jako Evropská noc pro netopýry (EBN), přičemž se její první ročník uskutečnil v Polsku, Švýcarsku a Velké Británii.
Česká republika se zúčastnila již jejího druhého ročníku v roce 1998.

Pro zajímavost, tato zcela první Evropská noc pro netopýry v České republice proběhla v roce 1998 na třech místech: v Brně, kde měla 250 návštěvníků; v Mikulově, kde se sešlo 50 návštěvníků a v Liberci, kde se jí zúčastnilo 45 návštěvníků (celkem tedy měla 345 návštěvníků). V roce 2012 tuto akci již pořádaly veškeré evropské země, které se připojily k Dohodě o ochraně populací evropských netopýrů (EUROBATS), pod jejíž záštitou se noc pro netopýry dodnes koná. Evropská noc pro netopýry však postupně začala být pořádána i v mnoha neevropských státech. Ve stejném roce se řady organizátorů rozšířily i do tak exotických lokací, jako Egypt, Sýrie, Libanon, Korea, či Jižní Amerika. Z tohoto důvodu bylo od roku 2014 přistoupeno ke změně jejího názvu na Mezinárodní noc pro netopýry. V současnosti se na noci pro netopýry již podílí na 40 států celého světa. V České republice se v současnosti Mezinárodní noc pro netopýry koná na přibližně 50 místech. Probíhá zde každoročně již od svého II. ročníku v roce 1998 a počet míst, kde se pořádá, se každým rokem zvyšuje. Noc pro netopýry zde pořádají vesměs členové České společnosti pro ochranu netopýrů (ČESON), založené roku 1991. Akce se koná každoročně na přelomu září a srpna. Již jako student Masarykovy univerzity jsem nejednou spolupracoval při pořádání tehdy ještě Evropské noci pro netopýry v Brně, kde tyto akce probíhaly například v planetáriu na Kraví hoře či v prostorách Zoo Brno. Na tehdejších brněnských nocích pro netopýry se od jejich počátku v roce 1998 podíleli Mojmír Vlašín, Jan Zukal, Zdeněk Řehák, Jiří Gaisler i mnozí další brněnští chiropterologové a členové ČESON.
S pořádáním Evropské noci pro netopýry v Ostravě začal jeden z nich, původem ostravský chiropterolog Zdeněk Řehák, působící na Masarykově univerzitě, který tuto tradici později přenesl i do Hranic na Moravě, kde prováděl významný dlouhodobý výzkum chiropterofauny Hranické propasti. Já sám jsem zahájil pořádání této akce v Ostravě s jeho pomocí, zprvu v prostorách střediska ekologické výchovy Vita a v ostravském klubu Parník, později pak v prostorách Zoo Ostrava, kde jsem na jeho činnost navázal. Po mém příchodu do Slezského zemského muzea na místo kurátora zoologické sbírky bylo tedy logickým rozšíření tradice netopýřích nocí i na Opavu. Zde tyto akce probíhají od roku 2006 každoročně v prostorách muzea.

Letošní noc pro netopýry v Opavě tedy již byla již v pořadí desátá a po několikáté byla doprovázenai výtvarnou soutěží žáků základních škol s netopýří tématikou. V roce 2015 Mezinárodní noc pro netopýry proběhla na 53 místech České republiky, což je o 10 míst více než loni. Celkem se jí podle předběžných údajů ČESON poprvé zúčastnilo okolo 7000 návštěvníků. V Opavě přišlo na tuto akci do Historické výstavní budovy SZM 47, v Ostravě pak do Výukového pavilonu Zoo Ostrava 33 občanů. Nejvyšší návštěvnost, 456 návštěvníků, měla letošní noc pro netopýry v Kateřinské jeskyni v CHKO Moravský kras, kde musila být čtyřikrát opakována. Každá z jednotlivých nocí pro netopýry je svým koordinátorem uchopena unikátním způsobem, není tedy stanoven její nějaký zcela závazný obecný program.

Jednotlivé akce se liší především podle toho, zda probíhají ve městech, či ve volné přírodě. Někteří z koordinátorů totiž začali postupem času v rámci noci pro netopýry pořádat například z hlediska návštěvníků jistě velmi atraktivní odchyty netopýrů v okolí speleologických lokalit. Jiní zase, díky místu pořádání v prostorách některé ze zoologických zahrad, mohli návštěvníkům předvést živé zástupce exotických druhů letounů.
Pokud byly místem pořádání prostory muzea, byla pak přirozenou volbou prezentace sbírkových předmětů, zejména dermoplastických preparátů a balků. Některé netopýří noci začaly být pořádány i v prostorách záchranných stanic pro handicapované živočichy, kde se pak návštěvníci mohou setkat s živými netopýry, pobývajícími z různých důvodů v těchto záchranných chovech.
Pokud noci pro netopýry probíhají ve městech, mohou být jejich součástí i aktivity pro nejmenší, jako například malování a skládání netopýrů z papíru, různé zábavné hry, soutěže a kvízy. Na mnoha místech probíhají vycházky za sledováním netopýrů za pomocí ultrazvukových detektorů, přednášky a promítání filmů o jejich životě a ochraně. Místy jsou součástí netopýří noci také mimořádné noční prohlídky hradů, zámků či jeskyní. Například na letošní opavské netopýři noci v Historické výstavní budově SZM si bylo možno prohlédnout nejen preparáty našich i exotických druhů letounů, ale též nejrůznějších pasivně létajících obratlovců, jako jsou poletušky, vakoveverky či dráčci. Zájemci se zde seznámili s výzkumem, ochranou a dosavadními poznatky o životě netopýrů. Díky přednášce, audio a video ukázkám návštěvníci zjistili, jak netopýři žijí, co je nejvíce ohrožuje, jak je lze chránit a proč jsou v přírodě užiteční. V programu nechybělo ani seznámení s technikou, která je využívána při chiropterologickém výzkumu. Děti si mohly netopýry i namalovat nebo poskládat z papíru, zhotovit si netopýří masky, a podobně. Program letošní ostravské netopýří noci ve Výukovém pavilónu Zoo Ostrava byl zase poněkud odlišný.

 V muzeu jste spoluautorem také několika výstav, jaké to byly, a jaké další připravujete?
Přiznám se, že spíše než v ryze vědecké činnosti vidím těžiště práce muzejníka právě v práci se sbírkami, v péči o ně, v jejich prezentaci, a tedy ve výstavní a popularizační činnosti. Muzejník by podle mne neměl být nějakým jezevcem či pavoukem, zahrabaným do svého výzkumu, který je laiky jen tak nějak nepříjemně rušen, ale být zde naopak pro běžné lidi. Muzeum je nejen vědeckou, alei kulturní institucí, a může sehrát nemalou roli jak na poli poskytování odborné spolupráce různým institucím, tak právě na poli popularizace vědy a vzdělávání. Proto se snažím kromě výstavní vyvíjet i přednáškovou činnost. Ale abych odpověděl na Vaši otázku. Již v prvním roce svého působení v muzeu jsem se připojil k cyklu minivýstav "Zajímavosti a překvapení z našich depozitářů", v jehož rámci jsem v roce 2004 realizoval minivýstavy "Barevné anomálie ve zbarvení našich ptáků" a "Naši letouni zblízka". Jako spoluautor jsem se ve stejném roce podílel na výstavách "Poklady Moravskoslezského kraje", "Z historie Gymnazijního muzea" a "Jedovatí živočichové". V roce 2005 jsem v rámci výše uvedeného cyklu minivýstav realizoval výstavu "Létavec stěhovavý".
Svou první velkou samostatnou výstavu, věnovanou kolibříkům, "Létající drahokamy", jsem uskutečnil v roce 2006 a ve stejném roce v rámci cyklu minivýstav navíc realizoval i minivýstavu "Bichir - zajímavá ryba", při níž jsem v SZM poprvé vystavil živé exotické ryby - bichiry - dvou různých druhů. V roce 2007 jsem byl spoluautorem části výstavy "Veletrh hornoslezských muzeí", autorem další velké původní výstavy "Vzácné kočkovité šelmy ve sbírkách SZM", a autorem minivýstavy "Los - vzácný zatoulanec ve Slezsku". Další velkou autorskou výstavu, "Pestrá krása papoušků", jsem realizoval v roce 2008.
V roce 2009 jsem byl spoluautorem výstav "Muzejník, preparátor a cestovatel Vilém Borůvka" a "Gigantičtí žraloci středoevropských třetihorních moří", jakož i autorem minivýstav "Ksukol - vymírající poloopice z Madagaskaru" a "Obratlovci jeskyní", na níž jsem opět prezentoval návštěvníkům SZM živé jeskynní ryby a hmyz. V tomto roce jsem byl rovněž autorem zoologické části akcí "Indiánské léto" a "Výlov rybníka v Arboretu". V roce 2010 jsem byl autorem původní výstavy "Albinotičtí savci", spoluautorem výstav "Kontinent Asie" a "Myslivost". V tomto roce jsem rovněž zahájil výstavní spolupráci s panem Milošem Anděrou převzetím jeho výstavy "Neznámý svět drobných savců". V roce 2011 jsem byl spoluautorem výstav "Přírodou Chile. Od vyprahlé Atacamy k Patagonským ledovcům" a "Třetihory - kraj močálů a moře". V roce 2012 jsem byl spoluautorem výstav "Preparátor - putování světadíly s Vilémem Borůvkou" a "Nevítaní hosté", věnované invazním rostlinám a živočichům. V roce 2014 jsem byl spoluautorem výstavy "Země a její muzeum". V roce 2015 jsem byl spoluautorem velké společné výstavy Oddělení přírodních věd SZM "Krajinou Slezska". Jako amatérský příznivec historického šermu jsem v tomto roce též pro SZM vytvořil výstavu "Husité v SZM" i s víkendovým doprovodným programem.

V letošním roce jsem byl spoluautorem výstavy "Zvířata a jejich děti", kterou je možno stále shlédnout v naší Historické výstavní budově.
Kromě výstavní činnosti jsem byl v roce 2012 samozřejmě jedním z autorů současné stále expozice SZM "Příroda Slezska", konkrétně její zoologické části, a podílel jsem i na tvorbě stálých expozic "Encyklopedie Slezska" a "Křídla myšlenek" tamtéž.
A co plánuji do budoucna? Letos naše oddělení připravuje společnou velkou výstavu "Cesta kolem světa", kde budeme po dlouhé době ve větší a komplexnější míře prezentovat návštěvníkům mnohé velmi žádané exoty z našich sbírek. Dále pracujeme na projektu stálé expozice exotických sbírkových předmětů z naší zoologické, entomologické, geologické, paleontologické, botanické i dendrologické sbírky, s pracovním názvem "Příroda světa".
Všechny mé autorské výstavy již byly mnohokráte zapůjčeny mnoha dalším institucím, přičemž našimi nejčastějšími partnery bylo Muzeum Beskyd ve Frýdku  Místku, Muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brodě, Muzeum Těšínska a Vlastivědné muzeum Jesenicka. Jak jsem již výše zmínil, snažím se vyvíjet i popularizační a přednáškovou činnost. Za všechny bych uvedl jen velmi úspěšné přednáškové cykly "Ze života letounů", "Rok se zvířaty", "Savci a ptáci Bílých Karpat během roku", ale i například své přednášky "Desetinohé krasavice" o chovu akvarijních krevetek na akvaristickém sjezdu v Brně, "Co očekává zoologa v muzeu" pro studenty biologie své brněnské Alma mater, "Využití fyziologie a etologie savců v sebeobraně" pro studenty Centra bojových umění a sebeobrany při občanském sdružení Společnosti proti násilí, ekologicky zaměřenou přednášku "Tropické pralesy", přednášku "Létající savci" pro finále Soutěže mladých zoologů ČR, či těm nejmenším určené přednášky "Na návštěvě u veverek" a "Výlet za netopýry". Pravidelně opakuji cyklus přednášek "Savci ČR" určený studentům Ostravské univerzity, i přednášku "Muzejní zoologie" pro studenty Slezské univerzity. Pro odborné účely jsem pak vytvořil přednášky "Netopýři Ostravska a jejich ochrana" a "Dlouhodobý monitoring aktivity netopýrů ve vybraných lokalitách CHKO Poodří". Velmi úspěšné a často opakované jsou mé chiropterologické přednášky "Letouni ČR", "Exotičtí letouni světa", "Metody výzkumu letounů", "Skryté dějiny letounů", či "Pasivně létající obratlovci". Zvláštní přednášky byly vytvořeny i k většině mých autorských výstav. Má prozatím poslední letošní přednáška proběhla v rámci Slezské muzejní noci a již její název "Utajeno v temnotách aneb Naši noční živočichové" jasně sděluje její téma. V jejím rámci  jsem se rozhodl prezentovat i vybrané živé druhy našich nočních savců, což mělo značný ohlas. Do budoucna bych rád připravil cyklus přednášek zabývající se sladkovodní akvaristikou, "Akvaristika pro začátečníky" a "Akvaristika pro mírně pokročilé", uvažuji i o cyklu věnovaném přírodě jednotlivých kontinentů, nebo o cyklu věnovaném zajímavým živočichům, zejména pak savcům, Slezska, případně o výukových cyklech "Pozorujeme zvířata" a "Chováme zvířata". Rád bych neopomenul ani naše nejmenší, pro které chystám další přednášku z cyklu "Na návštěvě", tentokrát věnovanou ježkům.

Měření délky předloktí odchyceného netopýra hvízdavého (Pipistrellus pipistrellus) pomocí posuvného měřítka. Foto M. Kulogová.

Fotografie: Archív Martina Gajdošíka