Uvedení do problematiky, vysvětlení základních pojmů
(s použitím časopisu Veronica, VII. ročník 1993,
1. zvláštní vydání, Územní systémy ekologické stability: Antonín Buček, Jan Lacina)
Krajina může být zdravá jen tehdy, když bude ekologicky stabilní
Ekologická stabilita je schopnost ekologických systémů uchovat a reprodukovat pomocí
samoregulačních procesů své podstatné charakteristiky. Rozeznáváme ekologickou stabilitu
vnitřní a vnější:
- Vnitřní ekologická stabilita je schopnost ekologického systému
existovat při normálním působení faktorů prostředí, včetně těch extrémů, k nimž jsou
ekosystémy dlouhodobě adaptovány (např. záplavy lužních lesů nebo extrémní sucho ve
stepních ladech). V nitřní ekologická stabilita je dána pevností a množstvím vnitřních
vazeb v ekosystému. Ty umožňují zabránit i vnitřním změnám, které by mohly způsobit
např. populační výbuchy biotických škůdců. Tyto ekosystémy se vyznačují obvykle vysokou
druhovou rozmanitostí. V naší kulturní krajině jsou to jednak ekosystémy s přírodním
vývojem (především přírodní a přirozené lesy, skalní společenstva, subalpinské louky
nad horní hranici lesa, společenstva rašelinišť aj.), jednak člověkem podmíněné ekosystémy
s přirozeným vývojem (např. louky a pastviny s přirozenými druhy, některá vodní a mokřadní
společenstva).
- Vnější ekologická stabilita je schopnost ekosystému odolávat
působení mimořádných faktorů, na něž není ekosystém přírodním výběrem adaptován, protože
jsou z hlediska jeho spontánního vývoje nové, a proto nepředvídatelné, takže mohou nabývat
katastrofického rozměru. V kulturní krajině jsou mimořádné faktory vyvolány především
lidskou činností (např. působení znečištění ovzduší, přehnojování agrární krajiny
průmyslovými hnojivy, silné znečištění vody, extrémně zvýšená radioaktivita apod.).
Nemůže existovat žádný ekologický systém, který by se vyznačoval absolutní vnější
ekologickou stabilitou.
Hlavním projevem ekologické stability je ekologická rovnováha
Ekologická rovnováha je dynamický stav ekologického systému,
který se trvale udržuje je s malým kolísáním nebo do něhož se systém po případné změně
opět spontánně vrací. Ekologická stabilita (schopnost) i ekologická rovnováha (stav) se
udržují přírodními procesy pomocí autoregulačních mechanismů, jejichž základ je ve vzájemných
vazbách rostlin, živočichů a mikroorganismů tvořících ekosystém.
Základní význam pro územní zabezpečení ekologické stability
krajiny mají ekologicky významné segmenty krajiny.
Rozdělení podle:
- prostorově strukturních kritérii
(velikost a tvar, stupeň stejnorodosti ekologických podmínek a současný stav biocenóz):
- ekologicky významné krajinné prvky
(malé území od 1 aru do 10 ha se stejnorodými ekologickými podmínkami, zahrnujícími
obvykle jen jeden typ společenstva - prameniště, tůňka, zbytek lesa, mokřadní louka…)
- ekologicky významné krajinné celky
(rozsáhlejší území, obvykle 10 až do 1000 ha, kde rozmanité ekologické podmínky
umožňují existenci více typů společenstvech – střední toky řek s lesními a mokřadními
společenstvy)
- ekologicky významná krajinná oblast
(rozlehlé území nad 1000 ha, vyznačující se rozmanitostí ekologických podmínek i
rozmanitostí společenstev, mezi nimiž mají velký podíl ekologicky stabilní
společenstva přirozená a přírodě blízká – zbytky původních lesů, rybniční oblasti …)
- ekologicky významná liniová společenstva
(mají protáhlý úzký tvar – břehové porosty, aleje a stromořadí …)
- převažující funkce
rozlišujeme ekologicky významné segmenty na:
- biocentra
(území, které svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožňuje trvalou
existenci druhů a společenstev přirozeného geofondu krajiny – zbytky přirozených
lesních porostů, rybníky, různé typy luk…)
- biokoridory
(obvykle liniová společenstva umožňující migraci organismů a propojující biocentra,
prostorově spojitý je např. vodní tok, prostorově nespojitý např. ostrůvky remízků
v polní krajině…)
- interakční prvky
(základní článek ekologické sítě v krajině, zprostředkovávají příznivé působení
biocenter a biokoridorů na okolní méně stabilní krajinu – soliterní stromy,
okraje lesíků, remízky, tůňky …)
- ochranné zóny biocenter a biokoridorů
(měly by ji mít všechny významné segmenty krajiny, cílem je zabránit nebo co nejvíce
omezit proniká negativních vlivů z okolí – záchytný příkop proti splachům chemikálií
z polí …)
- biogeografického významu
(stupeň rozmanitosti, reprezentativnost a unikátnost společenstev, výskyt vzácných
a ohrožených druhů a společenstev) rozlišujeme ekologicky významné segmenty krajiny
s významem:
- lokální význam
(mají obvykle plošně méně rozlehlé segmenty, často pouze s výskytem druhů a
společenstev, které dosud nejsou zařazeny mezi chráněné a ohrožené a nejsou
považovány za vzácné – zarostlá pískovna, remízek v polích …)
- regionální význam
(mají ekologicky významné segmenty krajiny, v nichž jsou zastoupena společenstva
reprezentující rostlinstvo a zvířenu určitého biogeografického regionu s rozlohou
od 10 do 50 ha - zbytky bučin v monokultuře …)
- nadregionální biogeografický význam
(přisuzujeme rozlehlým územím, v nichž plocha stabilních společenstev by měla
dosahovat zhruba 1000 ha. To proto, aby zde našly podmínky existence i druhy
organismů náročnější na prostor – např. - oblast údolí řeky Moravice …)
- provinciální a biosférický význam
(jedná se o území, která reprezentují bohatství celé naší planety, obvykle větší
než 1000 ha, lépe 10 000 ha, což zajišťuje podmínky existence i velkým ptákům
a savcům – rybníky na Třeboňsku…)
Při zařazování zkoumaných segmentů v krajině jsem vycházel z výše uvedené terminologie.