Natura - Biokoridor

Uvedení do problematiky, vysvětlení základních pojmů

(s použitím časopisu Veronica, VII. ročník 1993, 1. zvláštní vydání, Územní systémy ekologické stability: Antonín Buček, Jan Lacina)

Krajina může být zdravá jen tehdy, když bude ekologicky stabilní

Ekologická stabilita je schopnost ekologických systémů uchovat a reprodukovat pomocí samoregulačních procesů své podstatné charakteristiky. Rozeznáváme ekologickou stabilitu vnitřní a vnější:

Vnitřní ekologická stabilita je schopnost ekologického systému existovat při normálním působení faktorů prostředí, včetně těch extrémů, k nimž jsou ekosystémy dlouhodobě adaptovány (např. záplavy lužních lesů nebo extrémní sucho ve stepních ladech). V nitřní ekologická stabilita je dána pevností a množstvím vnitřních vazeb v ekosystému. Ty umožňují zabránit i vnitřním změnám, které by mohly způsobit např. populační výbuchy biotických škůdců. Tyto ekosystémy se vyznačují obvykle vysokou druhovou rozmanitostí. V naší kulturní krajině jsou to jednak ekosystémy s přírodním vývojem (především přírodní a přirozené lesy, skalní společenstva, subalpinské louky nad horní hranici lesa, společenstva rašelinišť aj.), jednak člověkem podmíněné ekosystémy s přirozeným vývojem (např. louky a pastviny s přirozenými druhy, některá vodní a mokřadní společenstva).
Vnější ekologická stabilita je schopnost ekosystému odolávat působení mimořádných faktorů, na něž není ekosystém přírodním výběrem adaptován, protože jsou z hlediska jeho spontánního vývoje nové, a proto nepředvídatelné, takže mohou nabývat katastrofického rozměru. V kulturní krajině jsou mimořádné faktory vyvolány především lidskou činností (např. působení znečištění ovzduší, přehnojování agrární krajiny průmyslovými hnojivy, silné znečištění vody, extrémně zvýšená radioaktivita apod.). Nemůže existovat žádný ekologický systém, který by se vyznačoval absolutní vnější ekologickou stabilitou.

Hlavním projevem ekologické stability je ekologická rovnováha

Ekologická rovnováha je dynamický stav ekologického systému, který se trvale udržuje je s malým kolísáním nebo do něhož se systém po případné změně opět spontánně vrací. Ekologická stabilita (schopnost) i ekologická rovnováha (stav) se udržují přírodními procesy pomocí autoregulačních mechanismů, jejichž základ je ve vzájemných vazbách rostlin, živočichů a mikroorganismů tvořících ekosystém.

Základní význam pro územní zabezpečení ekologické stability krajiny mají ekologicky významné segmenty krajiny.

Rozdělení podle:

prostorově strukturních kritérii (velikost a tvar, stupeň stejnorodosti ekologických podmínek a současný stav biocenóz):
1. ekologicky významné krajinné prvky (malé území od 1 aru do 10 ha se stejnorodými ekologickými podmínkami, zahrnujícími obvykle jen jeden typ společenstva - prameniště, tůňka, zbytek lesa, mokřadní louka…)
2. ekologicky významné krajinné celky (rozsáhlejší území, obvykle 10 až do 1000 ha, kde rozmanité ekologické podmínky umožňují existenci více typů společenstvech – střední toky řek s lesními a mokřadními společenstvy)
3. ekologicky významná krajinná oblast (rozlehlé území nad 1000 ha, vyznačující se rozmanitostí ekologických podmínek i rozmanitostí společenstev, mezi nimiž mají velký podíl ekologicky stabilní společenstva přirozená a přírodě blízká – zbytky původních lesů, rybniční oblasti …)
4. ekologicky významná liniová společenstva (mají protáhlý úzký tvar – břehové porosty, aleje a stromořadí …)

převažující funkce rozlišujeme ekologicky významné segmenty na:
1. biocentra (území, které svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožňuje trvalou existenci druhů a společenstev přirozeného geofondu krajiny – zbytky přirozených lesních porostů, rybníky, různé typy luk…)
2. biokoridory (obvykle liniová společenstva umožňující migraci organismů a propojující biocentra, prostorově spojitý je např. vodní tok, prostorově nespojitý např. ostrůvky remízků v polní krajině…)
3. interakční prvky (základní článek ekologické sítě v krajině, zprostředkovávají příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní méně stabilní krajinu – soliterní stromy, okraje lesíků, remízky, tůňky …)
4. ochranné zóny biocenter a biokoridorů (měly by ji mít všechny významné segmenty krajiny, cílem je zabránit nebo co nejvíce omezit proniká negativních vlivů z okolí – záchytný příkop proti splachům chemikálií z polí …)

biogeografického významu (stupeň rozmanitosti, reprezentativnost a unikátnost společenstev, výskyt vzácných a ohrožených druhů a společenstev) rozlišujeme ekologicky významné segmenty krajiny s významem:
1. lokální význam (mají obvykle plošně méně rozlehlé segmenty, často pouze s výskytem druhů a společenstev, které dosud nejsou zařazeny mezi chráněné a ohrožené a nejsou považovány za vzácné – zarostlá pískovna, remízek v polích …)
2. regionální význam (mají ekologicky významné segmenty krajiny, v nichž jsou zastoupena společenstva reprezentující rostlinstvo a zvířenu určitého biogeografického regionu s rozlohou od 10 do 50 ha - zbytky bučin v monokultuře …)
3. nadregionální biogeografický význam (přisuzujeme rozlehlým územím, v nichž plocha stabilních společenstev by měla dosahovat zhruba 1000 ha. To proto, aby zde našly podmínky existence i druhy organismů náročnější na prostor – např. - oblast údolí řeky Moravice …)
4. provinciální a biosférický význam (jedná se o území, která reprezentují bohatství celé naší planety, obvykle větší než 1000 ha, lépe 10 000 ha, což zajišťuje podmínky existence i velkým ptákům a savcům – rybníky na Třeboňsku…)

Při zařazování zkoumaných segmentů v krajině jsem vycházel z výše uvedené terminologie.